Theodor Dayne

 

Přezdívka hráče: Medisha
Jméno a příjmení: Theodor Dayne
Stav: vdovec
Rodina:

• William Dayne - Otec. Muž tvrdé povahy s nezaměnitelným smyslem pro to, co je správné, který hájil zákon a ty své do posledního dechu. Ztělesnění všech morálních zásad a pravidel, jež vštípila Theodorovi do hlavy od útlého věku jasný, černobílý pohled na svět. Pod jeho rukou se Theodor zocelil tělem i duchem, nechávajíc naivní představy budoucím generacím.

• Constance Dayne - Matka. Zámožná rodina jí poskytla základy vybranějšího chování a vystupování, což se posléze snažila aplikovat i na svých ratolestech. Žena smířlivé povahy, která oproti svému partnerovi řešila problémy rozvážně, uměla nastavit její rodině vždy jen vlídnou tvář. Ve vzpomínkách ji Theodor vidí jako by to bylo dnes, jak všechny tři nezbedné děti s malým úsměvem na tváři usměrňuje. Ostatně poslechnout ji bylo mnohem rozumnější; otcův pásek neměl rád ani jeden ze sourozenců.

• Terrence Dayne - Bratr. Obvykle tichý a vnímavý, připraven pomoci svým blízkým i cizím. Od malička se motal kolem léčivých bylin a literatury se zaměřením na medicínu. Snad proto se nakonec uplatnil jako městský lékař. Jakožto starší bratr Theodorovi nejednou domlouval a radil, jak se světem popasovat o něco snadněji, ač to Theo kolikrát nechtěl slyšet. Byl jeho vrbou a oporou v časech, kdy i sám nad sebou hůl lámal.

• Amelia Dayne - Sestra. Nejmladší ze tří dětí, o tři roky za Theodorem. Pro rodinu i své okolí hýřila neustále nadšeným úsměvem tolik zrcadlícím mládí a naivitu. Theodor i Terrence ji už jako malí chlapci střežili jako oko v hlavě. S postupem let plavovlasá dívenka vyrostla do velice pohledné mladé slečny. Okouzlující vystupování a matkou vštípené slušné chování se prokázaly jako silný magnet na všemožné typy nápadníků, což mělo za výsledek pernější časy pro Thea a Terrence.

• Colete Donnovan-Dayne - Manželka. Pobláznění obuvníkovo dcerou; dívkou v dlouhých barevných sukních s havraními vlasy, bylo oběma rodinám zpočátku trnem v oku spíš než oslavou mladé lásky. Ostatně děti Williama a Constance si nemohli, tak jako jejich rodiče, dlouho přijít na jméno a Theodor po dlouhá léta preferoval mladší Colete tahat za dlouhé copy z klukovského rošťáctví, než na ni toužebně hledět přes ulici, jak obletuje zákazníky.

• Daniel Dayne - Syn. Tajný sen každého muže - syn vychovaný k jeho vlastnímu obrazu. Takový měl být Daniel Theodorovi. Malé stvoření; život, který s Colete vytvořili, jejich otisk na této zemi. V jeho vzpomínkách Daniel stále ztělesňuje všechno dobré, co v něm zůstalo. Občas se přistihne, jak sleduje podlahu před krbem, snad jako by ho tam měl znovu vidět s jeho dřevěným koněm a vojáčky, kterým horečně a notně žvatlavě velel. Pochopitelně to není starý krb v jeho starém domově daleko za oceánem.

Rasa: Člověk
Věk: 26
Povolání/Kasta: Voják/Střední
Náboženské přesvědčení: Matkou i otcem mu byla víra přidělena. Nikdy nad tím nijak dlouze neuvažoval. Zkrátka opakoval slova, která se naučil, a bez větších pochyb pokaždé svěřil svou víru v bytost bdící nad jejich smrtelným světem. Život má však zvláštní smysl pro humor. Víru odložil do jeho šuplíku s biblí u postele, než opustil rodné město. Odložil ji tam krvavými, roztřesený prsty, se slzami v očích a špínou rozlícených ulic na tváři. Jako věřící přišel o celý život, a proto nyní buduje nový se střízlivějším pohledem na svět.
Portrét: Kit Harington

Nekompromisně seriózní výraz a vystupování Theodora může působit upjatě, až odtažitě. Nicméně takový Theodor je. Nejedná se o přetvářku. Emocionální odstup si od lidí drží záměrně. Přechod z milého, otevřeného mladíka s potlačovaným rebelem pod kůží však nebyla otázka lusknutí prsty. Při pohledu na jeho obavami nakrčené obočí a tvrdost ve tváři by jeden jen těžko hledal příjemný úsměv. Veškeré emoce se promítají okolí skrz jeho uhrančivé oči, které čas od času prozradí víc, než jeho strohé odpovědi. Pokud se vám ale podaří Theodora rozpovídat, nesnažte se kroužit kolem jeho rodiny. Témata každodenního života tu a tam rád probere, dokonce se při nich dokáže i uvolnit. Přestože je spíše samotář, čas od času zatouží po společnosti, snad aby si připomněl, že život jde dál a jeho minulost by ho k sobě neměla nadále poutat. S racionálním pohledem na většinu toho chaosu kolem něj a přemýšlivými chvílemi může dokázat těm, kteří ho považují za dalšího silného a blbého, že souzení podle obalu se často nevyplácí. Díky otci má citlivější vnímání, když dojde na spravedlnost a její vykonávání, avšak oproti létům stráveným s rodinou je dnes podstatně střízlivější v tomto směru. Nedokáže se sice otočit na absolutní nespravedlnost vůči druhým zády, nicméně si mnohem více než dřív hledí dění na jeho vlastním písečku, než aby se motal cizím do toho jejich.

Zlozvyky: Každý má nějakého démona, nějaký svůj jed. Tím Theodora je příležitostná kapka alkoholu. Snaží se to držet pevně pod kontrolou. Stačí však menší zaváhání a dokáže utopit jeho neduhy v množství alkoholu větším než malém. Nenávidí se za jeho slaboštví, když dojde na pití. Druhý den ho to zanechá zmateného a s pocitem, že zrazuje sebe i jeho mrtvou rodinu s každým lokem, co si předchozího dne dal.



Základní schopnosti: Instinkt, empatie (střední)
Schopnosti navíc: Boj se zbraní - palné a na blízko (silnější), líčení pastí (slabší)

Nedostatek: Je naprosto marný s bylinkami, přestože ho k tomu vedla matka a později i starší bratr. O něco lépe je na tom s líčením pastí, jehož základy a pravidla ho naučil jeho otec. Lov s ním je jednou z Theodorovo příjemnějších vzpomínek, jelikož právě díky tomu získal s otcem silnější pouto.



Theodor Dayne se narodil do klidných poměrů spořádané rodině Williama a Constance, kteří již tou dobou měli pod pasem 2 roky zkušeností s jejich prvorozeným Terrencem. Jako dítě byl Theodor nadmíru vnímavý a dobrý pozorovatel. Snažil se si na vše najít vlastní odpověď, i když na něj okolí pořvávalo tu obecně uznávanou. Svým způsobem mu vlastní hlava zůstala až dodnes.

Vedle tradičních klukovin si Theodor oblíbil vzácný čas, který mohl strávit s otcem. Po dovršení šestého roku jeho života jej William poprvé vzal na lov zvěře, což s naivní myslí mladého Thea zatočila. Tehdy začal pomalu ale jistě chápat, v jakém světě žije. Že ne všechno je, jak dobrosrdečně vypráví jeho matka. Pocit vzít život, byť jen pro potravu, ačkoliv ne z nutnosti, byl jedním ze středobodů jeho formulující se osobnosti. Líčení pastí a stopování se ze hry začalo stávat něčím víc, nečím mnohem více naplňujícím, než vůbec zvládl slovy popsat. Raději se tomu tématu po několika výstupech s matkou vyhýbal, jelikož ji nechtěl jeho matoucími pocity a nutkáním zklamat. Při pohledu na otce však chápal, že s ním není nic v nepořádku. A od té doby se tajně modlil, aby na něj takto otec hleděl častěji. A jak doufal, tak se také stalo; hlavně díky jeho bratru Terrencovi, který naopak nalezl jeho místo v sešívání ran, ne v jejich vytváření.

Mnohé se však změnilo. Léta ubíhala a Theodor spolu s Terrencem a mladší Amelií zažívali téměř ukázkové dětství. Samozřejmě tu a tam nastaly krušnější časy, které soudržnost rodiny zkusily. Ty markantní nastoupily až poté, co Constance začala chřadnout následkem zápalu plic. Ona zima se Theodorovi zaryla do paměti jako první štípnutí, kdy měl možnost se podívat realitě do tváře z očí do očí. K dovršení dospělosti jen nepatrný krok. Přesto jej zasáhla ztráta milované matky zasáhla a otupila, zanechávajíc ho s pocitem bezmoci, kdy sledoval otce zhrouceného na židli u matčina studeného těla s obličejem skrytým v jeho velkých dlaních. Impuls jej hnal kupředu, dál a dál, až jej zastavila přátelská ruka Colete Donnovanové.

Dívka, které mnoho let zpátky zaplétal bodláky do vlasů, dokud se nerozplakala, že ji budou muset oholit. Jako klukovi mu přišla taková představa náramně vtipná, stejně jako ta vlasatá holka, a tak se jí držel na blízku. Právě v době smutku po matčině smrti se uchýlil do konejšivé náruče sladké Colete. Přátelství však nedlouho poté vzalo zavlast, kdy oběma nezkušeným lidem došlo, že jejich vztah nebyl předurčen pro něco tak malého, jako je přátelství. Chutnalo to jako mládí, novota a neřest, jako zakázané ovoce, protože pokud by se o tom dozvěděly jejich rodiny, rozhodně by prolétlo pár ostrých argumentů proti. Jak znal jeho otce, v krajním případně by nezůstalo ani u toho. A právě tehdy se prokázalo, že více je lépe, když se za něj a to, co jejich vztah s Colete reprezentuje, postavil Terrence jejich otci zpříma a dopomohl tím prolomit ledy. Překvapivě i Amelia se jejího staršího bratra zastala, ačkoliv Theodor silně pochyboval (doufal), že by jeho malá sestřička chápala, o co skutečně jde. Po dlouhých měsících tajných schůzek a ukradených momentů mohli veřejně přiznat náklonost jednoho k druhému, čímž se v Theodorovi něco zacelilo. Cítil se konečně úplný. Nebál se budoucnosti, ať už měla být jakákoliv. Po obřadu a usazení se v přistavěné části domu mohl žít jeho vlastní ráj, i kdyby jen na čas. A žil ho naplno. Usmívat se tak jako mu bylo vlastní za těch pár vzácných let s Colete a Danielem už snad ani nepřipadá v úvahu. Žil život spořádaného manžela a otce, život se zbraní v ruce přípravenou proti těm, kteří by mu chtěli jeho důmyslný plán na šťastný život zhatit. Naneštěstí právě zaměstnání strážce zákona jej ultimátně připravilo o vše, co mu bylo drahé.

Den to byl jako každý jiný; ráno brzy vstávat, odpracovat si své, zařídit potřebné věci, sehnat to, o co Colete požádala, a konečně zpět k rodině. Po cestě jeho ulicí ještě rozmrzele uvažoval, že Daniela čeká v nejbližší době trhání několika prvních zubů, když zaznamenal pláč a křik, protnutý výstřely. Křik se znásobil a on naprosto bezmyšlenkovitě sáhnul po jeho vlastní zbrani, tou dobou už vyděšený, naplněn obavami co se to u všech svatých v jeho klidné části města děje. Očima těkal po okolních domech a s prostupující hrůzou zjistil, že křik a pláč, stejně jako směs hlasů a výstřelů přicházel zevnitř domu, v němž žil s jeho rodinou bok po boku zaloužilý dědeček a dosluhujícího strážce zákona William a mladá švadlena Amelia, jeho nová a stará rodina. Jak se tehdy vypořádal s útočníky má stále zastřené v mlžném oparu. Tváře jeho blízkých však zapomenout nedokázal. Pamatuje si sice jen útržky, ale pach krve a její neskutečnou rudost, objímající jejich chladnoucí těla, má vpálené do víček v živých barvách. Z pozdějšího vyšetřování vyplynulo, že tam tlupa čtyř zločinců vtrhla pro jeho otce s pomstychtivým úmyslem vyrovnat účty po jeho zákroky proti jejich vlastním. Ironie, že právě na Williamu Dayneovi si přišli nastolit spravedlivý trest zločinci. Theodorova sestra, manželka i syn byli pouze ve špatnou dobu na špatném místě. Slitováním jim však ukázáno nebylo. Sám Theodor z incidentu vyvázl po dlouhém léčení tří střelných ran živý. Jako věřící člověk se snažil nejprve hledat útěchu v bibli. Ta neposkytovala ani zdaleka požadovaný výsledek, a tak sklouznul od boha k láhvi, co mu už zůstalo.

Po setkání s posledním rodinným příslušníkem na pohřbu mu Terrence velmi zasmušile pravil, že by měl tento zázrak považovat za znamení shora. Jen těžko se tehdy ovládal, aby nevstáhl ruku na vlastního bratra. V hloubi věděl, že to Terrence myslel dobře. Co však věděl mnohem lépe byla skutečnost, že pro něj v Cornwallu ani jinde v Anglii není místo. A tak po strastiplných týdnech v úplné samotě, kdy se toulal ulicemi víc a víc, aniž by nacházel cokoliv známého či blízkého, zanechal dům prázdný a s přesvědčením v očích vyhlížel na širém oceánu břeh nového světa. V zavazadle jen to nejnutnější a nervózně naškrabané jméno s adresou muže bez zábran, který se vydal ochutnat ovoce Ameriky po dlouhých letech služby s Williamem Daynem.


Co vlastně Theodor hledal a čekal, že najde, sám úplně nevěděl. V Salemu ale našel minimálně nový život. Novou šanci žít spořádaně a prospěšně pro společnost, tak jako jeho otec kdysi vtloukal oběma synům do hlavy. Ví, že je to jenom neostrá, vybledlá pohlednice ve srovnání s obrazem jeho skromného snu. Theodor však není na nějaké úvahy co by, kdyby. Je mužem s nohama pevně na zemi. A o tu zemi je schopen se porvat vší silou a s veškerou vervou, která v něm ještě stále dřímá.
 

 

 XXX
 

 

Jaro 1693