Shayanne Victoria de Vergara

ODESLÁNA DO ŠPANĚLSKA ZA BRATREM

Přezdívka hráče: NoOne
Jméno a příjmení: Shayanne Victoria de Vergara
Stav: zasnoubená
Rodina:

• † José Alarico de Vergara: otec; kolumbijský guvernér.

• † Vivien Larsen de Vergara: matka; čarodějka, původem z Dánska.

• Manolo Zacharias de Vergara: starší bratr; současný pobočník španělského krále.

Rasa: čarodějka
Věk: 20 let
Povolání/kasta: umělkyně/oficiálně zařazena mezi šlechtu (dcera kolumbijského guvernéra)
Náboženské přesvědčení: katolička
Portrét: Adelaide Kane
 

Shayanne by se dala popsat jako asociální plachá dívka, jejíž jemné způsoby hodné dámy nikomu nedovolí jen pomyslet na to, že by se mohla řadit mezi nižší třídu, do níž se tak zoufale – a především marně - snaží zapadnout, neboť je to bezpečnější. Brzy pochopila, že k tomu nestačí pouze skromnější oděv. Překážka číslo jedna: neumí pracovat, neboť byla zvyklá na jistou životní úroveň, jíž se zpola vzdala, což je sice hodné uznání, avšak nikoli dostačující. Její drobné, hebké ručky, jež jsou neznalé jediného mozolu, bývají – k tomu všemu jen dočasně - zaneřáděny pouze barvami.

Je velmi vzdělaná, inteligentní a sečtělá. Přestože se na svět dívá z jiného úhlu pohledu, než kdokoli jiný, kdyby chtěla, dokázala by zapříst rozhovor na jakékoli téma. Za odtažitostí se skrývá bytůstka, která se nadchne pro každou maličkost, je svědomitá, citlivá, starostlivá, vynalézavá, tolerantní, obětavá, lehce naivní, zvídavá a velmi vnímavá. Nejvíce charakteristická je pro ni všestranná nevinnost, která z ní v očích mnoha příslušníků mužského pohlaví dělá dámu v nesnázích, kterou je potřeba buď chránit, nebo zneužít. Nejistota a pochybnosti o sobě samé tvoří stěží překonatelnou hradbu, za níž dlí silná osobnost. Chybí jí jen trocha sebevědomí a důvěry ve své schopnosti, aby byla schopna odhalit ji světu.

Mívala skvělý smysl pro humor, který ovšem v současné době značně pokulhává. Pomineme-li skutečnost, že od jisté doby se stal její úsměv cennou vzácností; jedním z hlavních důvodů je, že v její nedokonalé angličtině, kterou musí na svých cestách užívat čím dál častěji, je zábavný převážně jen nekončící boj se slovíčky. V žádném případě se nedokáže vyjádřit tak úderně, jakož ve svém rodném jazyce a než přelouskáte význam a pointu dobře míněného pokusu o vtip, veškerý humor je ten tam.

Shayanne nikdy nedělá nic napůl. Když miluje, tak celým srdcem i duší; a když nenávidí, tak jedině celou svou bytostí. Jakmile se do něčeho ponoří, je velmi těžké vytrhnout ji ze zapálení. To jediné, co pro ni v takových chvílích udělat, je dbát na to, aby aspoň něco snědla a možná se ji pokusit přemluvit ke zdřímnutí. Také se ráda učí novým věcem.

Její nejsilnější emocí a největší slabinou je soucit. Ráda krmí toulavá zvířata, s nimiž si rozumí mnohonásobně více, než s lidmi a srdce se jí svírá kdykoli spatří žebrajícího člověka, obzvláště jde-li o malé děti. Nikdy jim neopomene darovat několik mincí vysoké hodnoty, aby jim aspoň na chvíli přilepšila.

Nelze opomenout, že je plná protikladů. Ačkoli by to nikdo do tak sladké tvářičky neřekl, umí se pořádně rozlítit. V takových příležitostech z jejích očí – obrazně řečeno, samozřejmě – srší blesky, a jakmile začne drmolit španělsky, je zle. Jsou v ní zakotveny tradice jejího národa: tvrdohlavost, horkokrevnost a temperament. Hádky považuje za součást každého vztahu, ať už rodinného, přátelského či milostného, neboť právě hádkami člověk vyjadřuje svou náklonnost.

Zlozvyky: Beze sporu největším zlozvykem, který byste u Shay našli, je skutečnost, že v přítomnosti cizí osoby potlačuje svou přirozenost, pokud se tedy nejedná o člověka, kterého dobře zná a jehož společnost jí nevadí. Jediné, co z ní v takovém případě čiší, je nejistota a člověk, který by chtěl jen nahlédnout pod její skořápku, musí umět číst v očích, které jsou v jejím případě okna do duše.
Zdaleka to ještě není vše. Dokáže se nadchnout pro každou maličkost; její otázky neznají konce; vždy raději žádá o odpuštění, než o svolení a neumí jednat impulsivně.
Co se týká na první pohled viditelných zlozvyků, těch příliš není kvůli přísné výchově; snad jen pohrávání si se svými dlouhými tmavými vlasy.

Základní schopnosti:
Znalost čarodějných rituálů – teoretická úroveň, praktická slabá
Znalost bylinek
Schopnosti navíc:
Oživování mrtvých (nejsilnější)
Pyrokineze (střední)
Předpovídání budoucnosti (nejslabší)

Pomineme-li magické schopnosti, jejím největším talentem je malířské umění, jehož úroveň ji řadí téměř mezi mistry v oboru. Ze zásady ovšem netvoří svá díla pro peníze. Ať už jde o propracované obrazy, mezi něž se řadí portréty, přírodní úkazy nebo výplody vlastní bujné fantasie; či pouhé skici, kterými ztvárňuje především podobizny, ať už humorným či reálným způsobem, popřípadě drobnosti, které jí padnou do očka; věnuje je tomu, koho nějakým způsobem osloví. Její inspirací jsou převážně lidé z nižších, ba až nejnižších společenských vrstev a tajuplná místa.

Za zmíňku stojí i její paměť, která se dá považovat za dar, i prokletí. Každá chvíle, která se v jejím životě udála; každý, i ten nejnepodstatnější, výjev, kterého byla svědkem; utkvěly v její hlavě do sebemenšího detailu, aniž by existovala naděje vytěsnit je ze své mysli. To jediné, co jí dopomáhá k třídění a následnému pečlivému uzamčení všech těchto vjemů, aby bylo možné udržet je aspoň pod jakous takous kontrolou, neboť by z toho chaosu ve své mysli jistě začala brzy bláznit, je vložení veškeré frustrace na plátno. Je to ostatně jediný způsob, kterým se dokáže vyjádřit.

Kromě své rodné španělštiny hovoří plynně i jazykem dánským, který ji učila matka. Slušně mluví i anglicky, avšak mnohdy se jí pletou významy vět i slovíčka, z nichž ještě mnoho nezná.

Kdyby jí někdo položil otázku, jak tak křehká osůbka, kterou beze sporu je, zvládla tolik let přežít sama v tak nebezpečném světě, nedokázala by mu odpovědět, neboť to sama ještě neví. Její nemotornost a neohrabanost může působit roztomile, avšak rozhodně není vhodná pro toulající se dívku, kterou se snaží najít ti nejlepší žoldáci z Kolumbie i samotného Španělska, hnáni strachem ze svých pánů a vidinou tučné odměny, pokud ji přivedou zpět, nejlépe živou. Není znalá umění boje ani sebeobrany, tvorby pastí ani skrývání. Možná, že talisman, který dostala od své matky k čtrnáctým narozeninám a od té doby ho nosí neustále připnutý na krku, v sobě skrývá více, než vzpomínku na ni.
Shayanne nemá hrůzu pouze ze společnosti, obzvláště jde-li o velké množství osob na jednom místě, ale také z pavouků, bouřky, smrti a… klece.
 

Shayanne Victoria de Vergara poprvé spatřila světlo světa v čase Vánočním, 24. prosince, léta páně 1672 ve španělské kolonii pyšnící se názvem Kolumbie, konkrétně v přímořském městě Cartagena. Celé generace jejího rodu se od nepaměti vyhřívaly v hluboké přízni španělského krále a její rodiče, respektive její otec, jenž hrdě nosil titul guvernér Kolumbie, nebyl výjimkou. Svoji hodnost si zasloužil. Byl to muž poctivý, spravedlivý a čestný. O lid, který mu byl svěřen, se staral, jak nejlépe dovedl a jak jen mu to situace dovolovala. Takových, jako on, by se dalo v celé španělské říši na prstech spočítat.

Dařilo se mu i v osobním životě. Jeho překrásná žena Vivien Larsenová, pocházející z dalekého Dánska, mu povila dvě nádherné, zdravé děti. Prvorozeného chlapce, dědice veškerého majetku a o dlouhých sedm let později, k nesmírnému překvapení obou manželů, také dcerku. Ačkoli si nikdo netroufal očekávat její příchod, byla vymodlenou dcerou. Porod Manola; zdrobněle Mannyho, jak ho oslovovala již od batolecích let Shayanne; provázela jedna komplikace za druhou, z toho důvodu se šance na druhé dítě staly mizivými, téměř neexistujícími. V tu chvíli bylo hlavní a především nejdůležitější, že dítě i Vivien zůstali mezi živými.

Obě guvernérovic děti byly vychovávány úměrně jejich společenskému postavení. Všestranné zdělání se stalo základním pilířem, stejně jako neochvějné společenské způsoby, které byly nepostradatelné, vzhledem k tomu, že od útlého dětství byli sourozenci pod drobnohledem každé návštěvy, které se v jejich sídle vinou zvědavosti střídaly den za dnem. A právě tyto časté návštěvy, které si ji prohlížely, jako by snad kupovaly krávu někde na trhu, hledajíce sebemenší vadu na kráse, zapříčinily její strach z lidí a paranoidní představy, v nichž ji neustále někdo pozoruje a které ji od té doby provázejí den co den. Dokonce i předmětem jejích prvních malůvek se staly oči. Slídící, pozorující, prázdné oči, zjevující se v ošklivých nočních můrách, bez nichž si dnes svůj spánek nedokáže představit.

Ačkoli bylo Shayanne i Mannymu dopřáno stejné míry lásky od otce i matky; zatímco se z ustrašeného děvčátka stávala nádherná a soucitná dívka; Manolo se vymykal kontrole. Byl doslova posedlý mocí. Nic mu nepřinášelo větší potěšení, než trápit svou mladší sestru do doby, než ji přivedl k slzám, jen aby předvedl, co vše si k ní může dovolit a jak slabá je proti němu. Veškeré podceňované snahy o zkrocení této posedlosti byly marné, až jednou přerostl Josému a Vivien přes hlavu. Nic netušící otec, zaslepen láskou ke svému synovi, ho učil všemu potřebnému, aby mu jednoho dne mohl s klidným srdcem předat svůj úděl, avšak ambicióznímu chlapci se nechtělo na nic čekat. Jednoho večera se vplížil do komnat rodičů a bez zaváhání proklál otcovo srdce dýkou. Matku, která se mezitím probudila, byla této hrůzné zbabělé vraždy svědkem, nechal vsadit hned onu osudnou noc do kobky s obviněním z čarodějnictví, aniž by tušil, že není tak daleko od pravdy, čímž se čin, který vykonal, stává ještě více zavrženíhodným, pokud je to vůbec možné.

Ihned následujícího rána se zmatená stráž věrná rodu de Vergarů jala připravovat podívanou pro celé město. Postavit hranici trvalo dva dlouhé dny, další den pak burcování obyvatel do publika. Zmatená Shayanne neměla ani tušení, co se děje, dokud nedoprovodila bratra na jeho žádost do města. Ten zatracený bastard ji donutil dívat se na show, kterou z matčiny smrti udělal. Pohled na vystrašenou matku, přivázanou k hranici, kterou několik statných mužů po vyřčení ortelu smrti podpalovalo hořícími loučemi, v ní probudil schopnosti, o nichž dosud netušila. To jediné, co si její vzlykající a vzpírající se maličkost přála, bylo zachránit Vivien, ať to stojí, co to stojí. Dostala se do tranzu. Pozorovala rychle se šířící oheň, jako by mohla v plamenech najít samotnou přirozenost tohoto spalujícího elementu, jemuž v myšlenkách, podmaňující si jeho energii, přikázala, aby přestal konat to, nač byl stvořen, což se k úžasu všech přítomných stalo. Matku ale zachránit nedokázala. Poté, co rychle se rozšiřující spalující plameny pohasly, se Shay, krvácejíce z nosu a úst, sesunula v bezvědomí k zemi. Její srdce tlouklo jen velmi slabě. Magie, o níž dosud netušila, že jí proudí v žilách, si vybrala svou daň, div že se z toho stavu dokázala o několik dní později dostat. Její bratr ale ani přesto, že se jeho sestra octla na prahu smrti poté, co provedl takovou hrůznost, neměl slitování. Když se upálení nevyvedlo, spokojil se s oběšením, které proběhlo vzápětí.

Král se brzy o incidentu, který se udál, doslechl. Velmi rychle zapomněl na služby, které pro něj její otec vykonal a s pohaněním jeho jména, na kterém si José celý život zakládal, se rozhodl jmenovat Manola, jakožto chrabrého zachránce lidu před kacířskou stvůrou, svým pobočníkem. Přivítal ho, spolu s poslední přeživší ženou rodu, na královském dvoře, který se měl stát jejich novým domovem, respektive Mannyho novým domovem, neboť Shayanne čekal jiný osud. Byť byl král okouzlen jejím půvabem, po svém boku již jednu královnu měl a bylo mu líto znehodnotit to nevinné ‚vtělení krásy‘, jak ji rád nazýval, pozicí královy metresy. Shodou okolností si jeho tyranský, o něco málo mladší, bratr hledal novou, v pořadí již čtvrtou, manželku; nejlépe nějaké mladé a pohledné stvoření, které by bylo jeho trofejí, nikoli ostudou. Jednalo se prakticky o ní bez ní. Král dal se souhlasem svého bratra; který spatřil její podobiznu vystiženou malířem, jenž býval zároveň i Shayiným učitelem; Manolovi nabídku, již nelze odmítnout, a ten tu ‚šťastnou‘ novinu přišel oznámit své sestře do komnat, v nichž byla prakticky vězněna, nedbaje na prosby ani varování, že se vdávat nemíní. Čím hlasitěji mluvila, tím méně ji poslouchal. Křik, slzy, prosby, slova vyjadřující hluboce zakořeněnou nenávist a výčitky. V jednu pomíjivou chvíli přišla o vše, co jí kdy bylo drahé a kdyby se nerozhodla pro radikální řešení, nenávratně by byl ztracen i její život. Co jiného jí zbývalo, než utéct před svým osudem?

Vyplížit se z paláce by samozřejmě nedokázala bez cizí pomoci. Ale kdo jí dopomohl k útěku, to je záhadou i pro ni. Uplynulo sotva několik dní od událostí, které se staly předmětem jejích nekončících nočních můr, když nalezla dopis schován pod talířem s večeří, kterou jí přinesl muž od stráží, kteří nepřetržitě hlídali před jejími dveřmi. Byl v něm stroze popsán přesný plán útěku, respektive jen v kolik hodin může bezpečně opustit pokoj a kudy musí jít, aby se dostala tajnými chodbami pryč z hradu. Podepsán Věrný hlídač. Vrtalo jí hlavou, kdo je člověk, který by kvůli ní tolik riskoval. Stačilo by jen, aby si dopisu někdo všiml a bylo by zaděláno na pořádný průšvih, za něhož by byla dotyčná osoba odsouzena k trestu smrti, jakmile by se – a není pochyb o tom, že by se tak opravdu stalo – přišlo na jeho autora. Uvažovala dokonce i nad tím, že se může stejně tak, jako o šanci k úprku jednat o past, kterou na ni připravil bratr, aby měl aspoň jednu záminku k tomu nechat ji zabít, stejně jako jejich rodiče, ačkoli Shayanne pro něj nikdy nebyla hrozbou. Po nedlouhém zvažování svých možností se rozhodla zariskovat, koneckonců, neměla co ztratit. Čekání devátou hodinu večerní nikdy nebylo tak dlouhé, jakož nyní. Kdyby se aspoň měla čím zaměstnat, avšak v pokynech bylo jasně uvedeno, ať si s sebou vezme pouze to, co nedokáže postrádat, vše ostatní je totiž prý zařízené, tudíž nebude jejím spojencem ani balení. Do měšce si tedy sbalila veškeré své šperky, které mnohdy měla na krku jen jednou a to při jejich ‚zkoušce‘ tehdy, co je dostala. Stačí prodat jeden z nich a několik měsíců nemusí mít starost o finance.
Hodina „H“ nastala. S vědomím toho, že přede dveřmi hlídají stráže, kteří jí stěží dovolí otevřít, vzala za kliku a s odhodláním větším než její strach rozrazila dveře. Nemohla uvěřit vlastním očím. Z obou členů stráže, kteří měli zrovna službu, zůstala pouze bezduchá, nehybná mrtvá těla. Pohled na své mrtvé věznitele v ní v tu chvíli neprobudil ani ždibec soucitu. Ačkoli byla dosti vykolejená, musela jít dál, zahalená v plášti, v rukou třímajíc svícen s hořícími svícemi. Cesta, kterou podnikla, byla dlouhá a tajuplná. Při vzpomínce na chladné, temné chodby ozářeny pouze světlem z malých plamínků svíce jí dosud vyvolávají husí kůži. Přesně se řídila pokyny, které dostala, a to bylo jejím štěstím, neboť když už si myslela, že se ve spletitých tunelech ztratila, nalezla cestu ven. Kdyby udělala jen drobnou chybičku v počtech, zůstala by v labyrintu chodeb uvězněna. Před dveřmi, k nimž došla, stála přivázaná její klisna Nymeria, osedlaná a připravená vyrazit, s cestovním vakem připevněným za sedlem. Nyní už bylo jen na ní, kterak si poradí.

Jediné východisko viděla v úprku ze země. Podobiznu guvernérovy dcery zná téměř každý, a kdyby zůstala u svých kořenů, její svoboda by příliš dlouho netrvala.
Tučnou sumou podplatila kapitána pirátské lodi, který se rádoby nenápadně vylodil v přístavu, do kterého jí zavedla cesta, kterou si vybrala a hledal nové členy posádky, požadujíce, aby ji vzal na svou loď, přeplul přes oceán a vysadil ji co nejdále od místa, kde ji čeká jen neštěstí. Ačkoli se kapitán lodi chvíli vzpouzel, že ženština na palubě přináší jen smůlu, byl to koneckonců pirát, u nichž je známo, že by pro zlato a bohatství zaprodali svou duši i samotnému Ďáblu a vytvořili spolu pakt. Možná bylo lehkomyslné věřit profesionálnímu hrubiánovi a podvodníkovi, avšak ani prodání do otroctví nemohlo být horší než budoucnost, která jí byla proti vlastní vůli nalajnovaná. K jejímu nemalému překvapení muž své slovo dodržel. Aniž by se jí kdokoli z posádky dotkl, ačkoli často slýchávala urážlivé sexistické narážky, po několika týdnech strávených na širém moři, střídavě rozbouřeném a klidném, byla vysazena v bezpečném přístavu, odkud už musela jít vlastní cestou.

Od té chvíle se potuluje po světě, pouze v přítomnosti své věrné, majestátní klisny, které dala jméno Nymeria. Míjela mnoho měst a mnoho lidí, z nichž se za celá ta dlouhá léta jen jediná osoba stala něčím víc, než náhodným kolemjdoucím. Nádherná žena, kterou potkala v jednom hostinci, jež se jí představila jako Jannnete, se stala její výjimkou potvrzující pravidlo. Získala si ji v rekordním čase, dokonce nabyla dojmu, že se ji snažila svést. Ale ať už to bylo, jak chtělo, byla to první a jediná osoba, které dokázala svěřit svůj životní příběh. V tu chvíli z jejích beder spadla značná část tíhy, kterou si nesla kamkoli se pohnula. Nežádala o pomoc ani nestála o lítost, pouze si potřebovala promluvit a na chvíli se schoulit do náručí živé lidské bytosti, aniž by musela přemýšlet o tom, zda bude bodnuta do zad, či zda dělá správnou věc. I přes veškerá její neočekávání se jí dostalo větší pomoci, než v jakou by kdy mohla doufat. Jannet jí věnovala kulatý stříbrný medailonek s vyrytým pírkem, se slovy, že kdyby se její život ocitl v bezprostředním ohrožení, má vyhledat ženu jménem Lenor Rackham a medailonek jí ukázat. Při té příležitosti, ať ji Jannetiným jménem pozdravuje. Nachází se prý v městečku jménem Salem, kde se snoubí nadpřirozeno se světem lidí tak, jak nikde na světě. A právě to městečko, jehož pověst ho předchází, by mohlo poskytnout chvilkové útočiště i jí.
 

xxx

xxx