Briana „Nina“ Crowiiv

 

Přezdívka hráče: Shiro
Jméno a příjmení: Briana „Nina“ Crowiiv
Stav: Svobodná
Rasa: Banshee
Rodina:

• Matka: Grace Crowiiv (†)- Matka, kamarádka tolik mnohé znamenala pro svou dceru, i když nemohly spolu trávit tolik času, jak si přály, tak vždy byla ráda, že její matkou je zrovna ona. Na pohled křehká, ale silná bojovnice uvnitř. Smrt na Mor.

• Otec: Ethan Crowiiv (†) - Přísný, přesto čestný a silně nábožensky založeny. Každým rokem se společně vydávali na cestu ke chrámu uctít boha Odina a Lokiho, Odina jako otce všeho božstva a Lokiho jako ochranu před zlem. Smrt na Mor ve stejnou dobu jako jeho žena.

• Babička: Lidie Masthow – Po smrtí obou rodičů byla vychována svou babičkou, která už malé holčice připadal zvláštní odjakživa. Později však zjistí, že její babička byla čarodějnicí, však nikdo z rodiny krom ní nebyl, možná proto lidé po vesnici se jí stranily a povídaly se různé zvěrstva.

Věk: 23
Povolání/ Kasta: Zámožná obchodnice/vyšší kasta
Náboženské přesvědčení: Germánský bohové. Dříve vyrůstala v náboženském přesvědčení, však po své smrti od náboženství opustila, však i přesto občas lze sledovat typické rysy oného náboženství u ní samé.

Portrét: Fc: Miranda Hedman

Průměrné výšky, křivky příslušné ženě jejího věku a pokožka bledá na pohled křehká jako pergamen. Proč? V její krvi převyšuje albínský gen, proto i její vlasy jsou bělavé jako sníh.
Na jemně řezané tváři spočívají plné rty, útlí nos jako vytesaný z mramoru doplňující párem očí jejíž barva připomíná zamrzlé rybníky s pigmenty zelených tečiček.



Milá, ale však temperamentní žena, jíž nechybí špetka ústy k ní samé a ke svému okolí. Na první pohled je už dost výrazná a to samé by se dalo říct o ní samotné, nenechá se jen tak něčím rozhodit. Je velice dobrá ve vyjednávání či smlouvaní, když jde o obchodní záležitosti, ale také informace.

Ale především umí využívat svého ženského šarmu, takže s hereckým výkonem na tom není také zle spíš naopak, zamrkat a uronit pár slzy pro dámu jako je ona není nejmenší problém. Jak již pár věcí jistě naznačuje není křehká květinka, i když se snadno unaví a její tělo není nijak stavěné na náročné aktivity, co nezvládne silou to svými skutky. Však i přesto občas zapomene, že by se měla šetřit, už jen když se vydává na delší procházky, kdy je to pro její největší zátěží, když se dá do náročného terénu mimo město.

Je těžké odnaučit někoho jako je ona, opustit od všeho co znala a tím čím byla. Před Banshee.

Ale jako každý člověk i ona má své temné stránky jako to, že trpí každou noc nočními murami a nedokáže se poklidně vyspat, pak je tu její majetnická část, která když vyjde napovrch je pro ní těžko ovladatelná. Však i přesto vše jen v trapných situacích se dokáže červenat jako nevinná dívenka, kterou bývala.

A co víc, miluje zpět a po nocích se potají učí na klavír. I když jí moc samoučení rychle nejde je vytrvalá.

Inu, co s týče náboženství opustila od něj té noci, když umřela, prosila Odina tolikrát, aby jí zachránil před tím, co se má stát, ale nic. Jediné, čeho se nedokáže vzdát je víra v jediného boha Lokiho, který přináší neštěstí, šprýmy a Bashee byl pro ní ten nejšpatnější vtip, jehož se mohl dopustit. Možná proto ještě neustále nosí na krku vlčí píšťalu jako přívěšek na řetízku.

Zlozvyky:
- Pokusovaní rtu, když něco nejde podle plánu či je velice rozčílená.
- Chodit bosá

Základní schopnosti:
Nadpozemské kvílení hlásící brzkou smrt
Prorocké sny

Schopnosti navíc:
Navštěvování snů (úroveň:1)
Vidění duchů (úroveň:2)

Díky opakovaném snění zjistila, že mnohé zlé sny nejsou vlastně její, ale cizích lidí, jímž vnikala do myslí nevědomě. Ale i přesto si neobratně počíná, když prožívá silné snové emoční prožitky, které ji vtáhnou, co cizího snu. Většinou se jedná o noční můry.

Duchové, to je poněkud komplikovanější, lehký závan, sem tam rozbitá váza. Postupem času si připadala jako magnet na průhledné stvoření, kterých si dříve nadměrně všímala a snažila se je přesvědčit, aby odešli, časem s nimi soužila a bere je jako součást toho co je vlastně zač.

Severská zima, chlad.

Byl to rok, Thora. Když byl úplněk a ukrutná zima odrazujíc poutníky od své poutě. Mnozí se vydávali do hostinců, aby se skryli před zimou, zahnali hlad, žízeň a pobavili se svými společníky.

Moc dobře si ten rok pamatuji, posedávala jsem na kožešině u krbu, nad jehož plamenem se dělala kaštanová polévka s bylinkami. V ruce svírám malou píšťaličku z rohu buvola. Byla moje nejmilejší, měla vlčí hlavu a byl to ochranný talisman od táty, jež jsme dostala ke svým sedmým narozeninám.

Bylo to poprvé, když si uvědomím, že vlastně mezi ostatní nezapadám. Už jen to, že jsme se narodila o úplňkové noci ve znamení Lokiho jako by nestačilo, bohové mi udělili prokletý vzhled. Bílá kůže a vlasy. Aspoň tak jsme to vnímala já, jiní říkali, že je to požehnání velkého Lokiho, že mi udělil tak velký dar.

Ale cizinci to vnímali také jinak, obvykle ode mě odvraceli zrak jako ten večer, když došli do našeho rodinného hostince pro dobré jídlo a teplé postele. „ Holka zatracená, kde vězíš, pojď mi pomoc!“ to mne okamžitě postaví na nohy, babička nevynikala trpělivostí spíš naopak, bylo lepší vše odkývat bez jakýkoliv protestů.

„Už jdu.“ Zvolám a div sebou nešvihnu v té rychlosti na zem, jak mi podjede bosá noha. Když doběhnu do kuchyně, babička mi dá do rukou celý džbán piva a chléb, abych jej odnesla ke stolu.


Rok bouře

Jarní počasí se změnilo v pekelnou bouří, mnoho mužů a jejich drobných lodí skončilo pod hladinou. Počasí nepřálo ani drobným rybářům u útesů.

Ale to mladou dívenku nezastaví od toho, aby zůstala doma. Bosé nohy se mi bořili do hlíny a ticho lesů mě naplňovalo. Usměji se. Bylo to překrásně v patách jsem měla naše dva psy, jež mi byli dobrými společníky v lese, už jen protože, jsme se nikdy domů nevracela s prázdnou.

Kapičky deště mi dopadají na holou kůži, lehce se zachvěji. Na rozdíl od jiných dětí sem si nemohla užívat slunného počasí a pracovat v tom nejtěžším období, proto se snažím své rodině to vrátit jinou kartou obzvláště teď v dešti by měli v nížinách růst houby a borůvky, po kterých bych sem mohla utlouci.

Dnes sem však zde z jiných důvodů, musela jsem minerální kameny odnést babičce, která bydlela od našeho hostince dobré dvě hodiny chůze. Nikdy nepochopím, proč žije tak daleko od ostatních, ale nedotčená příroda kolem jejího obydlí mi vždy zvedne náladu, připadám si tam jako v jiném světě. Už jsem byla kousek od jejího domu, když v tom se propadne do medvědí pasti, zahučím do ní.

Dopadnu však na něco měkkého. Když pohlednu pod sebe je na kůlech nabodnutý medvěd. Rozkřičím se. „Holka bláznívá!“ slyším opět babičku pravět, nikdy mi snad ještě neřekla jménem. „Mám jméno! Nejsme holka!!“ pravím naštvaná, však v tuhle chvíli si nemohu zrovna dvakrát stěžovat. „Chyt se.“ A hodí mu dolů provaz po němž musím sama vylézt.

Jednou mě ta stará bába určitě zabije! Byla první věc, co mě napadne, pokaždé když se s ní setkám. Na rozdíl od mé matky, byla.. Přísná, neusmívala se.

„Měla bys jít rychle domů, než otec bude naštvaný. Zítra přeci jdete do chrámu ne?“ připomene mi, když zvedne vak s minerály a prohrabuje se jím.

Já skoro zapomněla! Okamžitě rozběhnu, zpět ke kopcům skoro, ale však zahučím opět v pasti, jen tak tak se jí vyhnu a běžím zpět.

Po za trička vyhnu píšťalu a dvakrát na ní písknu, psi se rozběhnou zpět k mě, a co nerychleji se snažím dostat domů, když dnes s prázdnou.


Poslední vytí

Byl to poslední, co jsem s našimi navštívila Odinův chrám. Ještě před jejich smrtí.

Pamatují si to šero a mlhu kolem, než jsme vyrazily nahoru k jezeru, z něj vedly dva vodopády, proto nebylo možné jezero jakkoliv obejít. Jediná cesta na druhou stranu vedle po něm.

Malá loďka s lampičkou na přídi vyplula v před. Lekníny se pomalu ukládaly ke spánku a stejně tak i zbytek obyvatel jezera. Rybky se pro změnu probouzeli k životu a párkrát bych přísahala, že jsme je viděla vyskočit nad vodní hladinu a mrsknout sebou zpět do kalné vody.

Byla to jako cesta do fantazie! A co víc, ohromný chrám před námi se skoro leskl, ale později zjišťuji, že ta záře jde od zlatého nápisu nad chrámem. Nedokázala jsme to přečíst, jak by devíti-leté dítě umělo že?

Zde se pak mé vzpomínky jak si ztrácí na nějakou dobu.


Dech moru

Všude pláč, smrt. Ztráta. To jediné nám sebou přinesli námořníci z Anglie. Matka s otcem umřeli velice rychle, když zjistili, že se nakazili morem poslali mě k babičce, kde bych mohl být v bezpečí.

Já však nedokázala zůstat v ústranní, ale když se dostanu do hostince, nikdo tam nebyl. Všichni byli pryč. Mrtví a mě nezbyl nikdo, krom matka mé matky.

Byl to krutý rok, ale taky jeden z důvodů opustit tohle místo. Tedy aspoň jsem si to myslela, ale babička odmítla. A já musela zůstat ještě pár let na místě, které mě nejvíce ničí a také se stalo mým hrobem.

To je, ale už vedlejší příběh, zpět k tomu, co se dělo dál. Tak jak jsme si dříve myslela, že se mé matce nepodobá, byla jen má dětská představivost. Možná byla přísná, ale byla stejně vřelá jako moje maminka. Také sem se u ní naučila mnoho věcí jako je čtení, psaní a znalost v bylinkách.

Ale i přes všechny tyhle znalosti mě nedokázala ochránit před mým osudem.

Když mi bylo sedmnáct, seznámila sem se s jedním cizincem, co projížděl vesnicí pokaždé, když se vracel z cest. A tak se jednoho večera domluvíme na srazu v lese u vodního ramene.

Byla skoro půlnoc a pořád nikde, když v tom mě silné paže chopí kolem ramen, div nevyjeknu a pobaveně jej praštím po předloktí. „Jamesi, takto mě neděs už prosím! Nebo mi ty vlasy zbělají ještě víc.“ Zasměji se a pohlédnu do jeho oříškových očí, které se leskly pobavením. „Promin, ale myslím si, že i tak by ti to slušelo víc a o nic miň nikoliv.“ Zavrněl hrdelním hlasem.

Jemně se rty otře o mé odhalené rameno, ale kdy začne vyhrnovat mou sukni prudce ho odstrčím. „Přestaň, víš že mě dokáže naštvat, když tohle děláš!“ pravím naštvaně.

„Ale noták květinko, já už déle nevydržím čekat.. Čekám moc dlouho, bud půjdeš nebo si tě vezmu sám.“ Už jen tohle se mi nelíbilo. Udělám krok zpět a chci se rozběhnout pryč, ale byl rychlejší a srazí mě přímo do vody, snažím se dostat z jeho zajetí.

Inu zdálo se, že své výhrůžky vzal rychle zpět a místo toho se rozhodl mě utopit. Byla pravda, že zlá pověst by mi zničila zde výhodné obchody a nikdy si nevšimne, kdy zmizí někdo jako já že?

Tak moc se snažím bránit, ale ruce mi pomalu ochably a pak mi došel dech, klesala jsem ke dnu.

Do temna..

Když otevřu oči ležím napůl z vody ven. Ale něco bylo jinak. Na břehu leželo opadané listí. Ale vždyť bylo jaro! Celá promočená se dostanu domů, ale cítila sem se tak unaveně.

Pak mi vše dojde, když mi Lidie vše poví. Zmizela jsem o jaře a nikdo o mne nevěděl. Ale já si pamatuji jen mlhavé vzpomínky, hlasité kvílení bolest a strach.

A bylo to jen pár měsíců nýbrž dobrý tři roky než jsem plně dokázala opět vnímat samu sebe a probudit se z té noční můry.



Sbohem domove

Byla to poslední kapka, teď mě zde už nic nedrželo. Díky Lidii jsem věděla, co jsme zač a že jsem vlastně svým způsobem již mrtvá. Proto se rozhodnu hostince prodat a odejít odsud.

Nejprve jsem se usídlila ve Francii, kde jsem poznala Elizabeth. Majitelku nevěstince, sice to byla stará dáma, ale krásná i přes svůj věk. Pár let jsem byla u ní jako její osobní bylinkářka a dělala jí zábaly proti bolesti a občas jí pomáhala v nevěstinci.

Eliz však nikdy nedovolila, abych se stala jednou z jejich nevěstek. Říkala, že až přijde čas. Že jednou ano, ale že ne dokud nezjistí, jakou cenu skutečně mám. Nikdy mi nedošlo jakou cenu nebo proč. Bylo na to pozdě, když umřela, přenechala mi svůj nevěstinec, který dále provozuji.

Ale nemohla jsem tam zůstat dlouho už jen kvůli dceři Eliz, která v té době, byla dítě než aby mohla vést nevěstinec. A ta doba nastala, proto sem hledala nové vhodné místo pro nový nevěstinec, aspoň to bylo zprvu v plánu. Nakonec se má cesta neočekávaně stočila jinou cestou a to obchodem. Zde jsem mohla využít svůj potenciál jak ženy, tak obchodnice. I když jsem si svým způsobem zvykla na to trávit mnoho času s dívkami z nevěstince, jež byly pod mými ochrannými křídly.
 

xxx
 

xxx