11/04/2017

Jacqueline MacMorgan

https://town-of-salem.blogspot.cz/2017/11/jacqueline-macmorgan.html

Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Jacqueline MacMorgan
Stav: Rozvedená, v Salemu svobodná
Rodina: Soupis rodinných příslušníků a vztahů. Můžete sem přidat i pomocníky v domácnosti, otroky nebo naopak pány. Démoni si mohou vypsat ty, kterým propůjčili svoji moc, ghúlové své oživovatele a čarodějky oživené mrtvoly či démony, od kterých získaly moc. Elementálové dopisují své strážce nebo naopak.
Rasa: Vlkodlak
Věk: 26 let
Povolání/Kasta: Chudá farmářka, příležitostně vypomáhá s praním prádla v panských domech.
Náboženské přesvědčení: Popravdě neví, čemu věřit nebo ne. Byla zvyklá věřit sama v sebe, přežívat ze dne na den, ale teď? V tomhle novém světě? Ač si to nechce přiznat, začíná se obracet k bohu.
Portrét: Mea Carena


Několik nepřehlédnutelných jizev zdobí dívčí tělo. U rváčky takového kalibru, jakým Jacky za svůj život bezpochyby byla, by to bylo až divné, kdyby její pleť zůstala nepoškozená. Nejvýraznější je ta v oblasti srdce. Od klíční kosti přes levé ňadro se táhne dlouhá, stále mírně rozšklebená jizva z období, kdy se připletla do rvačky a jistá osoba jí prohodila oknem starého skladiště. Nezahojitelná, jak se o to dotyčný postaral. Vedle ní však přibylo znaménko - malé tetování, jemuž přezdívá Kindredovo znamení, odkazující na spojení člověka s nesmrtelným démonem uvnitř její hlavy. Malá spirála připomínající mateřské znaménko. Druhá, méně výrazná jizva, se nachází za pravým uchem a táhne se pod hranu čelisti. Nemalá, ale tak tenounká, že na ní zapomíná a snad jen bezmyšlenkovité přejíždění si po ní ukazováčkem jí čas od času připomene deformaci povrchu jindy tak hladké pokožky. Jako malá zapomněla, že měla v ruce nůž a podrbala se, protože jí to tam svědilo. Záda naopak utrpěla dosti ve formě seřezání koženým páskem a mlácení od první a jediné životní lásky - Collina, vůdce party, do které se Jacky připletla po svém útěku. Křižovaná po celé délce šrámy, dosti výraznými na to, aby bikiny byly posledním kouskem oblečení, které si kdy vezme na sebe. Poslední výraznými jizvami jsou spáleniny v obou dlaních. Vzpomínka na trestání ve formě típání cigaret o dlaně. Kdo ví, kolik jich mohlo být. Desítky? Stovky? Do takových čísel jako malá počítat neuměla. 
Ještě jedna věc je na ní k nepřehlédnutí - černá stužka zdobící útlou labutí šíji, na které visí přívěsky s maskou Vlka a Ovečky. První překrývá druhý, často krytý drobnými packami se štíhlými prsty, které si nervózně pohrávají s doplňkem, v němž nachází uklidnění a jistotu. A v té chvíli k ní Vlk často promlouvá, pro prosté oko nesnadno k vidění a přesto... Přesto se sem tam mihne stín kolem dívky, v němž jedinec rozpozná vlka. Kdo ví... Je to snad jen hra mysli nebo se kolem ní skutečně potlouká démon?


"... Bude to bolet... Hodně... Je čas to skončit..."

V jednoduchosti spočívá krása. Ale někdy... někdy můžeme nalézt krásu i ve spletitějších příbězích s poutavým dějem, hlubokými zápletkami a rozuzlením plném šoku a úžasu. Jacqueline, nebo-li Jacky, jak si čas od času nechává říkat, se nachází v podobné situaci. Jen na to není sama. Společnosti jí dělá bok po boku vlk, ta ohavná, dravá, téměř démonická posedlost. Oba jedním jsou a jedno se dělí na dva. Démon a jeho slabý lidský protějšek, schránka a rozporuplná sounáležitost. To prapodivné spojení mezi dobrem a zlem, které se nachází v každém z nás.

Srovnávat Jacky s dívkami z obálek předních módních časopisů je jako srovnávat jablka a hrušky. Pravda, vždy se doberete k výsledku, že se jedná o ovoce, ale již ne o stejné kusy. V případe Jacky se jedná o mandarinky - nejoblíbenější kousek ovoce, po kterém voní - a třeba… jahody. Dle rozboru jejího myšlení totiž nikdy nebude tou, které k nohám padá celý svět a jen tiše vyčkává, až jim hodí jako kost svůj úsměv a sladké zamrkání na první pohled nevinnými kukadly. Co na tom, že se může chlubit poměrně dlouhýma nohama laně? Že je od pohledu podvyživená, bříško se jí propadá hladem? Možná na tom mají podíl i velmi výrazné ženské křivky, tolik typické pro vlkodlačí ženskou populaci, které se na ní nalepily v posledních letech. Bledá pleť, co jasně odkazuje na předky ze severu, si jde ruku v ruce v kontrastu s dlouhými zrzavými kadeřemi, věčně rozpuštěnými, aby spadaly ve vlnách po zádech v podobě ohnivého vodopádu. Jen málokdy se je snaží zkrotit spletením do copu nebo, ještě hůř, složitějšího účesu, na které si nepotrpí. K takovému úkonu dochází jen ve chvílích, kdy se rozhodne udělat nějakou levárnu v podobě… třeba vykradení se ven pod dohledem hvězd, aby se mohla za noci potulovat po městě. Aniž by tušila, že sama vlastní ten nejzářivější poklad, jaký by jí mohla každá dívka závidět - ty nejkrásnější, tyrkysem obdarované oči. Velké, věčně vystrašené, ač čas od času do nich pronikne bojovná povaha šelmy. Takové, co zaujmou na první pohled. Panenkovské, ohraničené dlouhými hustými řasy, dříve zvýrazněnými řasenkou a kočičími linkami, co na sebe zvládla napatlat za pochodu. Nad nimi klenuté upravené obočí, mezi kukadly pršák posetý hromadou výrazných pih, rozesetých i po lících. Plné růžové rty našpulené ve věčném nesouhlasu, spodní často rozkousaný tím, jak do něj zatíná zoubky, když je nervózní nebo nad něčím neúnavně přemýšlí.

Žádný rozumný člověk by ji nepustil samotnou bez dohledu, i když orientační smysl má celkem dobrý. Už jen kvůli základní věci - neposlouchá. Prakticky nikdy. Od svých šesti let má velký problém s autoritami, kdy jednoduše ze své vlastní vůle činí pravý opak toho, co se po ní žádá. Z trucu, z uraženosti, u umíněnosti hodné berana. Jedná se naštěstí o drobnosti, které se ale každým okamžikem hromadí. Pokud jí jde ale o život? Tak… ano, udělá obvykle tu největší blbost na světě. Na problémy si zadělává snadno. Příliš snadno z prostého důvodu. Je velká straka. Život na ulici ji naučil, že rychlé prsty dokáží zázraky a během let venku na ulici se vycvičila tak, že se o sebe dokáže postarat, aniž by skončila za mřížemi. Ať už se jedná o peníze, kterými v současné době nepohrdne, dříve dokumenty, dokonce zbraně nebo snad… prášky? Cokoliv šlohne, všechno se dá nějakým způsobem využít. Ruku v ruce s krádežemi jde i vloupání a proniknutí do každého zámku. Na tyhle věcičky byla vždycky dobrá, stačilo se jen snažit a dokázala pochopit princip každého alarmu, každého zámku, prostě všeho.

Miluje lesklé věci. Už jako malé se jí líbily odrazy, prasátka co ony zářivé věci vrhaly na stěnu a malá Jacky po nich chňapala ručkama a snažila se je lapit do dlaní. Neúspěšně, ale odradit jí to nemohlo. Další její důležitou součástí je lhaní. Lhaní, které jí vůbec nejde a je při něm tak snadno prokouknutelná. Chrání si tak pravé emoce, svou skutečnou podstatu, která je křehká a vlastně vůbec ne tak drsná, jak se snaží vypadat. I přes svůj věk trpí jistou jazykovou bariérou. Jako Skotka to má s přízvukem spočítané. Výrazný jazyk je tak dokonalou překážkou při rozmluvě s kýmkoliv. Při náhlé frustraci často končívá u rodilé gaelštiny, které prakticky nikdo nerozumí. Občas ani Skoti samotní. To pak aby si na ní člověk vzal slovník. A tím nemyslím, aby ji s ní někdo přetáhl po hlavě, tím Jacky tak akorát naštvete. Život na ulici jí naučil dost na to, aby věděla, že nejlepší je jednoduše utéct a nehrát si na hrdinu. Slabou stránkou je soustředěnost, stejně jako psaní a čtení. Ať chce jak chce, je negramotná. Při čtení koktá, až se zoufalostí často zalkne, psát prakticky nedokáže a počítat umí jen s těmi nejzákladnějšími číslovkami.

Přes všechen ten výčet negativních vlastností, umí být Jacky… vlastně… Milá. Hodná. Skutečný obránce chránící slabší, ač by se sama k nim mohla připočítat. Přítulná, když se to tak vezme. Ráda by se choulila v něčí náruči, ale to by musela prvně překonat tu bariéru, co si vytvořila její severská nátura a poslední roky na cestách, nevázaná k nikomu a ničemu. Umí se smát, vtipkovat, dobírat si toho druhého s mírností a prakticky i láskou. Její fascinace je pak defakto nekonečná. Zamilované pohledy, kdy visí na dotyčném, zrakem neopouští jeho krok. Naprosté nedávání pozoru na cokoliv, až je schopná se chytit do vlastní pasti a s výkřikem se houpat v síti metr a půl nad zemí. Rozvrkočená, škádlivá, avšak sotva svůdná. Dívčí a stále dětská. Na první pohled sobecká, ale v duchu se stará o ostatní. Nenechá je lítat v nebezpečí a i přes všechna varování se radši vrátí do jámy lvové, aby vytáhla toho posledního zatoulance a sama mu dala v soukromí na zadek. Jako zlodějka je posedlá pořádkem. Každá věc má své místo, každé ozubené kolečko někam patří. Nic nesmí přibývat, nic nesmí chybět. Jako u zámku. Dokonalé pasování klíče, v jejím případě klidně svorky.

Věčné cestování napříč světem si vyžádalo v rychle dospívající dívce i jistou minimalizovanost. Nepotrpí si na přežitek v podobě milionu kusů košil a sukní, či šněrovaček - které by stejně neměla dát, její truhla není nafukovací - a tudíž vše řeší příliš prakticky. Velkým problémem je láska a celkový postoj k mužům. Silnější, dominantní jedinci ji přitahují a zároveň děsí. Už jen z toho důvodu, že otec ji týral a kluk, díky kterému zdrhla z děcáku a později se za něj lehkomyslně provdala, s ní manipuloval k obrazu svému. Je na nich závislá, ať si to připouští nebo ne. A že si to připouštět nechce. Výrazným nedostatkem je také strach. Konkrétně tři výrazné druhy strachu. První? Z hluboké vody. Raději se drží ohně, který jí svým způsobem fascinuje, než aby se přiblížila k jezeru. A pokud už by měla plavat? Tak jedině s někým, kdo ji chytí a udrží nad hladinou. Druhý? Šašci a klauni. Už odmalička se jich k smrti bojí, začne vřískat a šílet, až ji hysterie plně pohltí a dívka přijde o rozum. Třetí? Z toho, že jí pohltí čas a nikdo si na ni nevzpomene. Měla i své sny. Stát se veterinářkou, zachraňovat zvířata a vracet je zdravá zpátky majitelům. Sny berou za své, zvláště s takovým dětstvím, jaké si prožila Jacky. Obdivuje lidi, kteří rozumí technice. Nikdy nedokáže pochopit onen systém jedniček a nul, nabourání se do jakéhokoliv softwaru a zjištění hesla. Pro ní je to jako z filmu. Jako z nějaké akční bondovky.

"Řekni mi ještě jednou, Ovečko, které věci si smíme vzít?" Vlk, démonická podoba a druhá tvář Jacky, představuje aspekt smrti, tu krvavou cestu, před níž vlkodlačice zavírá oči. Zatímco Jacky je bílým objetím nicoty, Vlk se připomíná skřípěním zubů v temnotě. Jsou pastýřem i řezníkem, básníkem i surovcem, každým z nich i oběma zároveň. Kdykoliv někdo balancuje na tenké hranici mezi životem a smrtí, je tlukot jeho srdce pro Vlka signálem k lovu, jenž je hlasitější než samotné volání polnice. Vlk značí tu temnotu v Jackyině srdci, nejodpornější vzpomínky, nejhorší lidi, s nimiž se v životě setkala. Věčně našeptávající hlásek, stín obklopující její křehké tělo, do jehož měkkosti zarývá drápy a trhá, rve ji na cucky. Nemá jak se proti němu bránit, nezná žádné kouzelné slovíčko.

"Máme mnoho jmen. Na západě jsem Ina k jeho Ani. Na východě jsem Jin k jeho Jangu. Vždy budu Vlkova Ovečka, stejně jako on bude pokaždé Oveččin Vlk."

Zlozvyky: Jacky je typickým příkladem všelijakých zlozvyků - od kousání se do spodního rtu, což je pro ni to nejtypičtější, neboť se příliš často ocitá v nervozitě. Dost také špulí rty, obzvlášť tehdy, když se jí něco nelíbí, nebo je nucena podřídit se rozumu namísto záležitostem srdce. Sem tam si natáčí na prst pramínek rezavých vlasů. Sama si to neuvědomuje, ale též čas od času chňapne po nějaké věci a přetáčí ji v prstech - ať už se jedná o obyčejný hrnek nebo něčí košili. Klidně když jí má dotyčný na sobě, to jí nebrání.


Základní schopnosti:
▲ Velká síla
▲ Zesílené smysly

Schopnosti navíc:
▲ Odrazy minulosti - silné
▲ Detekce lži - střední
▲ Ovlivňování snů

Jacky je poměrně zajímavým vlkodlakem, jehož ability jsou zvláštní a nestandartní. Dotekem se snadno nechá přenést do minulosti, ať už toho, koho se dotkla, nebo nějaké věci, na níž ulpěla její packa. V mysli se promítnou všechny silné pocity provázané skrz na skrz s určitou vzpomínkou a Jacky je prožívá nikoliv jako z pozice diváka, ale jako dotyčný sám.

Dokáže vycítit lež - nejen podle pulzu, ale i u těch dobrých, ostřílených lhářů. Nezjistí každou z nich, samozřejmě, tu, co je nalhanou pravdou, tak k té se nedostane, ale ty drobné či střední, kde už člověk více zahloubá, váhá nebo se do toho zašmodrchá? Není to problém.



První paprsky slunce odhalily pravdu, krutou, bezcitnou a v očích Jacky nechtěnou. Krev, roztrhané tělo ženy, která jí přizvala do domu, protože pršelo a dívka prakticky neviděla hladem na krok... Pach, z něhož se zvedal žaludek, že veškerý obsah vyvrátila na zem. Scenérie, jakých se dostává plnými doušky v hororech, se stala krutou realitou, s níž se cítila prapodivně spojena. Vlk, ta šedá, ostatním očím neviditelná postava, se vlnil po jejím boku, hlasitě se chechtající nad strachem kolujícím v žilách stvořitele této bezbožnosti. Začínala o sobě smýšlet jako o zrůdě. Kdo by se jí divil? Stála nahá uprostřed chaosu, pokrytá cizí lidskou krví, špinavá a nic si nepamatovala. To jen Vlk jí mohl připomenout hrůzu minulé noci, všechen ten útok, co její vlkodlačí část, tak cizí a zvířecí, podnikla na lidskou ženu, protože v ní viděla slabou kořist. Vlkovi se líbilo tvářit se, že to všechno bylo její dílo, ačkoliv kdo ví, co z toho byla pravda. Zlomené srdce roztrhané jeho pomyslnými drápy, dokázalo zahojit jediné - zvuk pláče novorozence, jediného tvora, který vše přežil.

Příběh, který vám zde vyprávím, se odehrál již dávno. Dávno předtím, než jsem přijala podstatu vlkodlaka za svou. V té době, kdy se objevil Vlk ve své kruté, bezcitné podobě a stali jsme se jedním. Dávno, než mě čas zavál sem, do města beze jména, ač se nějakým honosí. Jako by snad stálo za zmínku v mé historii. Jako bych si ho snad chtěla pamatovat, když je jen další zastávkou v... Ani vlastně nevím v čem. Proplouváním životem? Možná. Ano, to zní velmi pravděpodobně... Možná. Jak ironické. Těch několik let plných strachu a samoty, jen se smyšlenými přáteli, z nichž se postupem času stalo něco víc. Povím vám příběh Jacky, osamělé holky z Glasgow, unikající smrti, aby ji nakonec přijala jako svou podobu. Svou masku. Svůj osud.

13.7.1990. Myslíte si, že je to rok, kdy se narodila hlavní hrdinka tohoto příběhu? Ale kdeže. To pak jistě neumíte počítat, protože naše holčička se narodila 1.4.1991. Třináctý červenec roku 93 je den, kdy byla malá Jacky, tehdy ještě nikým nečekaná Jacqueline, počata. Dva příliš mladí lidé, co měli příliš naspěch a zapomněli na to nejzákladnější. Ochranu. Jak snadno zhatila malá dívenka budoucnost dvou nadějných lidí? Příliš snadno. Matka nešla na univerzitu, otec naopak nastoupil na vojnu.

"Co myslíš, bude to holčička nebo kluk?"
"Není to snad jedno? Milovat ho, ať to bude holka nebo kluk, budeme stejně."
"Já vím, ale to nejsi ani trochu zvědavý?"
"Hmmm... Nevím... Možná..."

Své rodné zemi jako by z oka vypadla. Vlastnila rudé vlasy v odstínu plamene ohně, na svět pomrkávala zářivě tyrkysovýma očima, které její matka označovala za ta nejkrásnější. To přeci rodiče dělají, že? Tvrdí, že jejich holčička je tou nejnádhernější bytostí. Onen odstín zdědila po svém otci a tak jí ho připomínala v dobách, kdy byl za mořem v zálivu a bojoval s kdo ví kým. Pákistánem? Afgánistánem? Netušila. Pamatuje si jen to, že se otec vrátil po čtyřech letech domů. A pro všechny ženy v jejich rodině nastala muka.

"Tatínek se zlobí, mamí?"
"Ne, miláčku, je jenom smutný."
"Proč?"
"Protože ho bolí, že se o nás nemohl postarat, jak by si přál, zlatíčko."

Válka si vyžádala své, otce postřelili do nohy. Armáda vojáka, co bude doživotně kulhat, odmítla a propustila ho ze služby, aby se mohl vrátit za rodinou s invalidním důchodem. Co na tom, že jej ocenili. Co záleželo na nějaké medaily za statečnost? Zážitky z východu, vzpomínky a zranění si vyžádalo své. Začal pít a mlátit matku, která se neodvážila mu postavit. Jak by mohla? Hlava rodiny je hlava rodiny. Bez výjimky. Na Jacky přišla také řada, ač o nějakou tu chvíli později. Sem tam facka, po které měla ještě týden zrudlé a opuchlé tváře, jak spadla pod tou ranou, výprasky nabývaly na razanci a intenzitě, že se jí modřiny sotva kdy zahojily. Pak přišlo na řadu i trestání v podobě típání cigaret do třesoucích se dlaní. Zpočátku brečela, naříkala, prosila, že už bude hodná a ať se tatínek nezlobí. Snad záměrem, snad jen špatným odhadem osudu ho dopalovalo její vzlykání o to víc, a malá Jacky si vysloužila tak akorát přídavek namísto omluv. Poté? Sklapla docela. Jen držela, přestala naříkat, slzy polykala s němou tváří.

"Jacký, Jacký, je mi to tak líto..."
"To nic, maminko. Ani to nebolí..."

Dva roky plné strachu. Dva roky, které skončily příliš náhle. Příliš rychle, že tomu nedokázala nějaký čas uvěřit. Jednou… jednou to přehnal více než měl. Pamatovala si jen ruku, co jí vrazila ránu, až se hlavou praštila skříň a napůl omráčená skončila na zemi. Vzpomínky na křičící matku, co se k ní hnala. Otce, který ji zadržoval a začal mlátit také, až jí odstrčil směrem ke kuchyni. Cinkot popadaných skleniček. Výkřik šílenství a vzdoru. A otcův překvapený obličej, když ho matka poprvé bodla. Znova. A znova. Celkem dvacet šest ran. Dvacet šest zářezů do těla, které vedly k jeho smrti. Dál? Absolutní temnota.

"Byla to nehoda. Nehoda..."

Matku zatkli za vraždu. Na základě šetření se soud nakonec rozhodl pro ústav pro duševně choré s nejvyšší ostrahou, kam matku zavřeli, aby si o pár let později sáhla na život. Její dcera, Jacky, mezitím vyrůstala v Glasgow v sirotčinci. Žádný přepych, naopak ta největší hrůza, co by klidně mohla jako bokovku vést i obchod s bílým masem. Nesnášela to tam. Už od chvíle, kdy se jí dostalo tetování v podobě šesti číslic, co značila datum nástupu do místní instituce. Po většinu času hladověla. V deseti se pokusila o první útěk. Neúspěšný, stejně jako ten druhý o sedm měsíců později. Pokaždé ji přivedli nazpět.

"Co si myslíš, že děláš? No? Malá děvko. Za trest budeš celý den o hladu. Pamatuj si, miláčku, nikdo si tě nevezme. Nikdy, rozumíš? Nikdy. Zůstaneš tu navždy, nikým nemilovaná."

Ve třinácti letech se ocitla na ulici. Povedlo se. Nebyla to pohádka, leckdy to bylo horší jak v té staré barabizně plné vychovatelek, co se nestaraly, ale pořád měla jakousi svobodu. A té se nehodlala vzdát. Naučila se prát, bránit se a vloupat do cizích domů, kde kradla. Jídlo, peníze, věci, které mohla prodat. Připletla se ke špatné bandě, aby se ochránila. Aby přežila. První dětská láska vedla k manipulování s její osobou. Byla schopná udělat cokoliv, visela Collinovi, vůdci jejich party, na rtech jen aby jí dal špetku pozornosti. Špetku té zvláštní lásky, kdy jí týral stejně jako její otec. Dlaně popálené od cigaret. Často zbitá tak, že se nemohla den vůbec pohnout a vše jí bolelo. Pro Jacky to byl jen nezvyklý projev lásky a náklonnosti. Však i tak to dělal její otec. Miloval ji a jen… se neuměl vyjádřit. Vzal si ji, pojal ji za ženu, i když ne před bohem jako takovým, do kostela nešli. Nebyl důvod, pouze chtěl dokázat, že mu patří.

"On mě miluje, jenom... jenom to neumí říct. Nedokáže mi říct, co cítí, ale miluje mě. Vím to!"

Netušila, co je Collin zač. Co se skrývá pod rouškou toho kluka s image darebáka a frajersky zvednutým límcem ukradené kožené bundy. Vlkodlak, který se poddal démonovi uvnitř sebe, té špinavé duši. Všem těm hlasům. Něco takového… si neslo následky. Křik. Rvačka. Oheň. Bolest na hrudníku, břiše, stehnech... Všude. Zalykání se vlastní krví, její melodie odrážející se v uších. Pocit, že si jí cosi temného bere k sobě, tiskne ji to. Tehdy pocítila naději. Smíření s osudem, vykoupení se z toho všeho, do čeho díky jednomu klukovi spadla. Pronikavé pálení na prsou. Černočerná tma. Ale pocit bezpečí. Uklidnění v podobě společnosti někoho, koho ostatní nemohli vidět. V hlase, jenž slyšela pouze ona.

"Celý tvůj život vedl k tomuto okamžiku... Ovečko..."

Z nemocnice jí odvedli na policii, kde jí vyslýchali. Měla štěstí, považovali ji za nevinnou oběť oné party, co měla na svědomí mnoho krádeží a několik ublížení na zdraví. Čekala, že ji odtáhnou zpět do děcáku. Nedočkala se. Na to byl Vlk moc dobrý přítel. Pomohl. Daroval naději. Naději, se kterou se vypravila pryč. Se zbytky peněz, co se jí povedlo šlohnout z pokladen a kapes, aby se vypravila pryč. Tehdy si ještě myslela, že její vidina tmavého stínu s hlubokým, hrdelně vrčivým hlasem, je pozůstatek z uhození se do hlavy. Že se jí to všechno jenom zdá a jednou... jednou to zmizí. Stín se rozplyne a zůstane jen Jacky. Nestalo se tak - naopak se vše několikanásobně zhoršilo.

"Co se to děje? Co se to, sakra, děje?"
"Nastal tvůj čas, ať to čekáš nebo ne."
"Proč to bolí? Proč to tak strašně moc bolí?"
"To tě luna volá. Bude lov!"

Vzbudila se zděšená, neznající své okolí, naprosto nic. Nepamatovala si, kde se ocitla, jak se tam vůbec dostala. Tohle místo, tenhle Salem, byl pro ni cizím místem. Sotva si dokázala vzpomenout na mlhu, skrz niž prošla. Lunu v úplňku, volající po hladové bestii kdesi uvnitř ní. Ztracenost a bolest. Ocitla se ve městě duchů, na útěku před zákonem i před svým bývalým životem. Ztracená malá holka, vyděšená z hrůzy kolem sebe. Tělo ženy leželo roztrhané na kousky všude kolem ní, přes hučení krve v uších prve nedokázala rozeznat ani pláč dítěte. Mateřské pudy však na sebe nenechaly dlouho čekat.

"Co to je? Vrrrrr, lidské dítě. Měli bychom ho sníst! Ham, ham!"
"Ne... měli bychom se o něj postarat."
"Ne! Nechci se starat! Je to jídlo, voní tak sladce."
"Je chudák osiřelý... mojí vinou."
"Nikdo ho nebude hledat. Jeho řev mi trhá uši. Umlč ho!"

Umlčela ho, ale nikoliv tak, jak si tmavá postava představovala. Ochráncovské pudy patřící pod záštitu její nové identity vlkodlačice, jí nutily být mu poblíž, hlídat ho, jako by byl její vlastní. Přijala ho za vlastního se jménem Benjamin na rtech. Benji, tak ho broukavě oslovovala, když si vydobýval pozornost křikem. Její malý chlapeček. Věděla, že cestovat s uzlíčkem droboty bude problém, hlavně je uživit. Proto... zůstala. Pohřbila jeho matku a sama se zavázala dát mu veškerou svou péči. Jenže to nezvládla. Hned tu první zimu zemřel a Jacky se plně nevzpamatovala ze svého osudového selhání. Čas od času jí lze zaslechnout, jak pláče nad hrobem dítěte, které ani nebylo její a přesto k němu přilnula neskutečnými city. Někdy ve spánku opakuje jeho jméno. A někdy... někdy připomíná rozbitou schránku. Malá Jacqueline.

"Znám tvé jméno, i tvůj pach. A Mám hlad... Jak rychle dokážeš utíkat?" 



xxx




Žádné komentáře:

Okomentovat