Damian Hathorne

PŮVODNÍ SCHRÁNKA ZNIČENA ALETHEYS BACKERLEY, KTERÁ JEJ Z ČÁSTI POZŘELA - LUCIUS REYNARD

Přezdívka hráče: Aki
Jméno a příjmení: Damian Hathorne, prozatím
Stav: Mladý panic... údajně
Rodina: S svým nynějším tělem má poměrně mnoho společného - ani jeden nemá rodinu. Damian za celý život poznal jen jednu otcovskou figuru:

• Arthur Bartley - Anglikánský kněz, který ho našel před svým prahem jako nepřebalenou brečící kopu. Vychoval ho, naučil všemu, co dnes zná a zneužíval pro nesvaté účely. Napříč tomu, že byl jediným blízkým, jeho ztrátu nikdy nemůže oplakávat.

Rasa: Démon
Věk: Patří mezi nejstarší démony, jeho činy se datují přibližně 7 000 let zpět. Schránce však je teprve 27.
Povolání/Kasta:  Kněz, vyšší společnost
Náboženské přesvědčení: Věří sám v sebe. V jeho případě to ovšem není zas tak egoistické jako u kohokoli jiného. Považuje se za Boha a tak svým kázáním pouze ukájí své nekonečně hladové ego. Samozřejmě ale není tak hloupý, ale o sebe mluvil v superlativech. Vystupuje jako poslušný beránek, který je nadmíru zapálený vůči potírání zla.
Portrét: Landon Liboiron 

Jeho charakter spíše není, než je. Vždy jednal podle vlastních pudů, které jsou ovšem na zcela jiné, sofistikovanější úrovni, než ty lidské. Návyk na konání toho, čím si vždy jen a jen přilepšil ho však nadopoval nemalým sebevědomím, které se rozhodně nebojí dát najevo. Má však silně vyvinutý smysl pro úlisnost a zradu, takže nemá smysl své chování manipulovat podle vlastní potřeby. Pokud nebude chtít, abyste věděli pravdu, je dost možné, že to tak nakonec skončí. Postrádá jakékoli emoce či svědomí – není tedy nic jiného, než permanentní herec manipulující sám sebou jen proto, aby dokázal totéž dělat ostatním. Samozřejmě stále pociťuje radost nebo naopak vztek, ale vzhledem k jeho maličkosti tyto pocity můžeme považovat jako odnoš jeho přirozených pudů. Proč? Nuže, je založený na všem, co je špatné a přesně to v něm dokáže vyvolat tyto zmíněné city. Vždy vystupoval s neskutečnou teatrálností, která se mu vkrádá téměř do každého druhého slova. Má také dobrý smysl pro černý humor, no ten nezřídka přežene do míry, kdy příjde vtipný jen jemu. Doslova se vyžívá v dekadenci, sarkasmu a správné ironii. Věci, které okolí nutí brečet jeho popuzují k nezastavitelnému a hysterickému smíchu, protože citlivost lidí není nic víc, než směšná. Dobře ví, že smrtí člověka nemusí nic skončit – když občané předpokládají, že upálením čarodějnice zahnali zlo, nebo když pozůstalí tvrdí, že po smrti nemocný už netrpí. Je šťastný, když si ostatní navzájem závidí natolik, že ukončují své životy. Nezřídka na závisti či touze po pomstě získává desítky duší. Vždy byl patron lhářů, zlodějů, zákeřných hrdlořezů a podvodníků, takže je extrémně obtížné ho oklamat, no ne zcela nemožné. Existuje pár věcí, které mu docházejí pozdě a není zrovna vyjímka, že přehlédne detail, ale dokáže se protáhnout i tou nejmenší skulinkou a uniknout tak postihu.

Ohledně chování k ostatním… no, těžko říct. Samozřejmě musí zachovávat – nebo přinejmenším parodovat – chování své lidské schránky, takže si více-méně zachovává image nebohého a neposkvrněného zajíčka, který je zapálený do ochrany světa proti zlým silám. Tak či onak, reakce mívá teatrální, jak bylo zmíněno. K okolí tedy přistupuje tak, jak má momentálně náladu a také podle toho, jak se k němu chová dotyčný. Dokáže si udržet obličej anděla. Nakrmit hladovějícího sirotka, zaplatit léčbu zraněnému zvířeti. Kde by svět byl bez dobrých skutků? Je to dobrák od kosti, jak jinak. Ne, vážně – pouze si dobře uvědomuje, že přes dobrotivý úsměv se nejlépe láme lidská vůle. Nic člověka nezlomí tak, jako ostrá slova někoho, kdo na ně byl odjakživa jako med. Sotva důvěřuje jiným, než sám sobě a o navazování přátelství je snad i škoda mluvit. Není schopný být někomu oddaný víc, než pouze na oko, ale dokáže plnit svoje sliby. Když něco slíbí, splní to… i když s několika háčky.

A láska? Ta věc, která hory přenáší a je mocnější, než všechno zlo světa? Řekněme, že už viděl několik lidí zaprodat svojí takzvanou „pravou a jedinou životní lásku“ kvůli hrnci zlata nebo kvůli záchraně vlastního života. Pokud něco miluje, tak určitě sám sebe, vlastní genialitu a dokonalost, kterou si připisuje. Miluje pohled na to, jak jeho plány vychází a jak výplody myšlení přinášejí ostatním vše negativní, co ho tolik těší. Jinak ho můžeme označit za čistého asexuála. Ukájení sexuálních potřeb považuje za nízké, odporné a zcela jistě i za ztrátu času. Za několik tisíc let se nestalo, aby byl třeba i jen blízko pocitu lásky tak, jak ho popisují smrtelníci.

Zlozvyky: Nezná jakékoli zákazy, slovo ne pro něj absolutně není odpověď, nedává si pod hrníčky podšálky a křupání kostí ho nutí k hysterickému smíchu. Je to démon, vypisováním všech jeho zlozvyků a špatných vlastností bychom strávili dekády. Není totiž niž jiného, než pochodující zlozvyk podněcující své okolí už jen svou přítomností v tom, co křesťané tak rádi označují za hříchy.

Základní schopnosti:

▲ Velká síla

▲ Předvídání lidských úmyslů

▲ Manipulace s lidskou myslí

▲ Manipulace se zvířecím tělem

▲ Posednutí těla

▲ Čtení myšlenek

▲ Zhmotnění fóbií

▲ Vyvolání živých halucinací

▲ Teleportace

▲ Předvídání budoucnosti

▲ Možnost svázání s tělem zvířete/předmětem

▲ Poskytnutí schopností čarodějkám

Schopnosti navíc:

▲ Plnění přání 

Je slabý. V porovnání s démony je nyní na pokraji vypaření se, no to však neznamená, že ho tisíce let na světě nenaučily obezřetnosti a už vůbec to neznamená, že není schopen zničit většinu bytostí zevnitř tak, jako nikdo. Nejspíše nedokáže vyřídit celé armády exorcistů, ale to nikdy nebyl jeho styl. Lidé ho nemají za desítky bohů lží a podvodu jen tak kvůli tomu, že jsou to ve filmech ty nejlepší postavy. Mezi démony vždy vynikal v manipulaci s myslí všemožných bytostí. Nejednou dokázal nemožné - obelstění démona. Své plány promýšlí vždy do detailu. A to je zároveň jeho největší slabina. Svými plány se nechá často posednout a i když je pravda, že dovede vše promyslet mistrně, není nemožné najít skulinu. Bohužel pro něj, tyhle skuliny mu byly nejednou téměř osudnými. Naštěstí vždy myslí i na zadní vrátka.

Co se fyzických schopností týče, začínají a končí tím, že je silnější, než drtivá většina jiných bytostí. Nedělá mu problém v několika vteřinách nepřítele zničit psychicky, ale ušpinit si ruce? Ne, nikdy nebyl bojovník. Aby toho nebylo málo, každé jeho tělo kulhá na pravou nohu, takže s sebou věčně tahá hůl.

Objevil se z ničeho nic. Jako hromada energie, která snad nějakým nešťastným omylem získala dostatečnou koncentraci na to, aby sesbírala desítky tisíc stínů a ušila si plášť, kterým zakryla své nahé tělíčko. Neví kdo ho stvořil, proč to udělal a kdy přesně, to už dost možná zapomněl, ale upřímně? Tohle jsou otázky, na které se nikdy neptal, protože ani jedna ho nikdy nezajímala. Už při prvním otevření očí dýchal jen pro pokoušení, lámání vůle a tichému našeptávání.

Už první lidé si přáli moc, kterou nikdo jiný nemá. Moc, která jim pomůže pomstít se těm, kteří jsou pro ně nedosažitelní a moc, která udělá ze slabých mocné. Potřeby těchto lidí nikdy nebylo těžké vyslyšet. Jejich hlasy se vždy ozývaly ze všech koutů země a jen čekaly na to, až budou vyslyšeny. Kdo by nevyslyšel několik nebožáků prosících o spravedlnost? On i jeho vrstevníci brzy začali těmto lidem vyhovovat a propůjčovat jim něco, co bychom mohli nazývat částí jejich sil. První mágové je tak brzy začali uctívat jako božstva. Pořádat rituály na jejich počest, obětovat duše kvůli jejich přízni. Bohové, kteří vládnou dávným velkým civilizacím, jako jsou Sumérové či Aztékové nejsou tak docela bohy.

Atlantida. Na svou dobu nejvyspělejší civilizace světa – dokonce civilizace dost vyspělá na to, aby se dalo pochybovat o její existenci. Po válce Atlantidy se Středomořím, která skončila výhrou pre-Athén a osvobozením území od Egypta až k Herkulovým sloupům. Po prohře, která Atlantidu zrujnovala se tamní mágové rozhodli svolat své bohy na zemi, spoutat jejich sílu a donutit je pomoci v pomstě. Byl jedním z těch, kteří podlehli moci zkušených mágů, no jedním z mála, kteří se nechali spoutat dobrovolně. Bylo to zároveň právě zde, kde se poprvé prošel po zemi v těle altantského kněze. Ve svém novém těle prostřednictvím drobných slibů posílil svoji existenci několika pomstychtivými dušemi. Atlanťané však brzy zjistili, že svou moc a zkušenosti přepočítali a nevyhnuli se následkům. Neshody mezi samotnými démony a občanské války jimi vyvolané brzy spočítali životy obyvatel kontinentu. Atlantští mágové si ukousli příliš velké sousto. Démoni - a zvláště on - přivedl na Atlantidu technologii, která by byla nadčasová i v 21. století. Kněží však potřebovali mnohem více a to se jim nakonec vymstilo. Tehdy byl ještě jedním z nejmocnějších všeho druhu. Dost mocným na to, aby se vynasnažil pohltit veškeré své sourozence - a nebyl tak daleko od úspěchu. Bohužel pro něj, jeden z "bratrů" byl mnohem mocnější a boj se stal osudným nejen pro pošetilou Atlantidu, ale také pro něj. Byl poražen a zbaven téměř vší své moci. Aby toho nebylo málo, z boje který znamenal pád Atlantidy si odnesl zranění, kvůli kterému po tisíciletí kulhá.

Jak bylo zmíněno, svou stopu zanechal ve všech možných kulturách. V Řecku byl známý jako Hermés, Apaté či Nemesis, seveřané ho znali jako Lokiho, ale existuje jméno, které zastiňuje všechny ostatní. Všichni ho oslavovali i napříč tomu, že se narodil v obyčejném chlévě. Dary, proroctví a zbytečná naděje přišla spolu s narozením chlapce, jehož otec byl sám Bůh. Dobře... a teď tak, jak se to v knihách nepíše. Marie byla pravděpodobně neskutečně blbá. Hotová světice? Ne, nic takového neexistuje. Obyčejná žena toužící po dítěti, které jí bylo darováno. Dar však nebylo boží světlo, ale něco dost podobného. Něco, co nevinnému Ježíši podepsalo ortel smrti již v momentě, kdy se narodil. Chlapce sledoval už odmala a jakmile vyrostl a stal se mužem, zmocnil se jeho těla. Svými zázraky lákal desítky duší do svých spárů. Jistě všichni známe jeho příběh, který není třeba zmiňovat. Tělo Kristovo se muselo dříve či později obnosit - ostatně nebyl nic víc, než kus lidského masa. Bylo lehké donutit Jidáše zradit a zanechat za sebou legendu přežívající stovky let. V té době se opět přiblížil síle, kterou ztratil při pádu Atlantidy. K tělu Ježíše se později vrátil, oživil jej a nechal jej opečovávat a léčit a později opět odklidit jen proto, aby dal lidem naději a tím pádem i sám sobě snadno uzmutelné duše smrtelníků.

Ne všem však přeje štěstí. Dalo by se říct, že na příliš mnoho moci byl vždy až moc inteligentní. Dost inteligentní na to, aby se vždy před cílem dal příliš unést. Lehce nabyl, těžko pozbyl. Možná nikdy neměl problém sílu nabrat, ale jeho slabiny vždy někdo dokázal chytit za správný konec a uzmout si z nich trochu síly. Myšlenka na zadní vrátka ho ale drží na světě dodnes. Svou dávnou moc už nikdy nedokázal nabrat zpět, ale i málo stačí k úspěchu.

Desítky let strávil v ústraní, poučil se ze svých chyb a uchýlil se k trpělivému sbírání duší. Rok co rok jeho lsti zakryté splněnými touhami podlehlo na desítky lidí. Čarodějnice, které si o svých silách myslely více, než měly. Každá z nich nezaplatila smrtí, ale úplnou destrukcí duše, kterou mu sama prodala nepozorností a hloupostí. Schopnost vidět budoucnost mu vždy pomohla k alespoň teoretické vizi úspěchu a vždy patřil k těm schopným změnit možnost v realitu. Vše pokračovalo od tisíceletí po tisíciletí a nikdy ho nepřestávala bavit naivita smrtelných bytostí. Sledoval, jak si každou chvilkou připadají mocnější a mocnější jen kvůli idiotským hračkám, které umí střílet více, rychleji, dále… kuše, luky a oštěpy brzy vystřídali samopaly, atomové bomby a počítače. Právě v této době dostal vizi budoucnosti, která ho překvapivě přenesla zpět do minulých časů. Viděl, jak se budoucnost srazí s minulostí ve městě, které kdysi často navštěvoval. V Salemu. Viděl své vrstevníky vysáté z posledních sil umírat před jeho nohama. Žádný démon si neodpustí i jenom závan moci, kterou pozře ve jménu páchání větší a větší bolesti. Nebyl sebemenší problém sehnat si tělo prostřednictvím čarodějnického kultu, který poskytl mladou pannu ještě rád výměnou za co jiného, než dostatek moci. Naneštěstí pro ně, skulina ve splněném přání každou čarodějnici do jedné připravila o duši. Jen prošel mlhou, která jej vyhodila v minulých časech, stalo se pro něj tělo dívky zcela neužitečným a zanechal ho napospas zvěři v lese.

Jeho pozornost se začala točit kolem smrtelné rodiny, která nosila jméno Reynard. Tváře některé z nich viděl ve vizi své budoucnosti a do karet mu hrálo i výhodné postavení hlavy této rodiny – městského soudce, který defakto vládl nad životem a smrtí města. Respektován a obáván. Stačilo jediné slovo k tomu, aby kohokoli poslal na hranici. Sotva několik týdnů po příchodu do města žena soudce porodila syna, kterého ihned po narození zaprodala jeho maličkosti. Jistě, to už někde slyšel. Ženu i čarodějnice dobře znal – sabat neviděl poprvé a tak pouze zopakoval to, co provedl i v minulosti. Tehdy se o rodinu ale nezajímal zhola vůbec. Oběť syna čarodějnice bral jen jako případný záchytný bod, ale teď se z bezvýznamného idiota stal důležitý mezník. A totéž znamenala později i dcera té samé ženy. Angel se narodila bez sebemenší magické moci a tak za ním čarodějnice znovu přišla s jasnou prosbou. Upsala vlastní duši ďáblu výměnou za nadměrnou moc pro vlastní dceru. Tak se stalo. Jak však předpokládal, čarodějnice si uvědomila, že za moc pro dceru zničila vlastní duši a brzy uspořádala další rituál snažíc se smlouvu zbořit. Výměnou za to zešílela a několik let na to byla upálena vlastním manželem za čarodějnictví. Tím se zbavil první překážky v cestě za mocí. Jeho prioritou se staly její děti. Od přijetí moci Angie vstupoval do života a našeptával jí své myšlenky vždy, kdy se její moc vymkla kontrole. Lucius, její starší bratr jeho hlas slýchal ve spaní. Pomáhal mu v získání vzdělání hodného soudce z Anglického Oxfordu. Lucius ovšem i po svém vystudování strávil několik let praxí v Anglii, kde se zamiloval. Ne ale tak, jak by bylo společensky přijatelné – jeho srdce se připoutalo k ženatému muži. Démon muži dál šeptal, strašil ho ve snech a doháněl ho k myšlenkám na to, jak získal srdce ženatého otce. Proplakané noci dospěly až k přání toho, aby žena zmizela pod podmínkou, že čas strávený s jeho milým bude pouze omezený. V záchvatu zoufalství Lucius souhlasil, no nečekal, že součástí přání už není opětování citů. Muž by už nechal Luciuse odsoudit jako sodomitu, no to opět zasáhl démon a připravil muže o život na povel samotného Luciuse, který nechtěl, aby srdce jeho milého získal kdokoli jiný. Výměnou za splněné přání odcestoval zpět do Salemu za svou rodinou, no „shodou okolností“ ihned po příjezdu onemocněl zápalem plic. Zde démonovi zapadla další část skládačky. Vůle sestry, která by za bratra položila vlastní život se začala sypat jako prasklý porcelán. Tělo jejího bratra mu náleželo už od jeho narození, ale stále tu byl otec, který bránil skutečné moci nad obyvateli města. „Svou mocí zachráníš bratra, pokud jeho život vyměníš za život svého tatínka.“ Pošeptal Angel jako jediné východisko. Krátce poté se usadil v těle jejího bratra, čímž se stal zápal plic absolutně bezúčelným. Už neměl život, který by spálil.

Život v Salemu šel přesně podle plánu. Odstranění místního kněze i manipulace města šla tak, jak jít měla. Ale jak ho historie naučila - a jak opět stihl pozapomenout - nic netrvá věčně ani když jste nesmrtelní. Síly byl opět zbaven jedním ze svých "sourozenců", ale vzdávat se nikdy nebyl jeho styl. Jako obvykle, našel si zadní vrátka. Ňuflíček, obtloustlý mlynář zakletý do kočky a věrný nosič jeho duše splnil svůj poslední účel na tomto světě. Pomocí uloženého kousku sebe se byl schopen dát dohromady a vydal se na lov dalšího těla. Rychle mu došlo, že svou sílu musí využít skromně, ale efektivně. Soudce měl moc nad městem. Soudce je teď mrtvý a smlouva s jeho sestrou zničena. Kdo je mocnější, než ruka zákona? Jednoduché. Existují lidé, kteří si diktují cokoli chtějí prostředníctvím takzvaného "Boha". Rozhodl se být milostivý a splnit přání muži, který si přál navrátit svou duši takovému "Bohu".

Arthur Bartley byl vždy milosrdné zlatíčko. Lidí si ho vždycky chválili pro lidskost a lásku, kterou chová k lidem. Nikoho nepřekvapilo, když vzal pod svou střechu chlapce, který přistál v košíku před dveřmi kostela. Kněz přímo miloval děti. Miloval je tak, že jakmile chlapec dozrál sedmi let, pocítil lásku starého muže na vlastní kůži. Arthur se bál, že někdo zjistí jeho tajemství. A tehdy démon využil strachu a nabídl, že pokud věnuje duši chlapce náruči Boha, vše bude odpuštěno, ale i on musí upsat svoje hříchy. Klasická rutina, nic co by každý démon nedělal milionkrát za den.

Nyní se mu smlouva dokonale vyplatila. Kněz ve svých praktikách s chlapcem samozřejmě pokračoval. Damien měl se starcem vždy dost trpělivosti, ač byl zhnusený a každou noc se modlil za odpuštění i trest. A stalo se, trest opravdu nastal. V den 27. narozenin našel kněze mrtvého v posteli. A v den svých narozenin také poprvé ochutnal svobodnou vůli.

Démon v těle mladého kněze nyní přeplul oceán do Nového světa, jak mu církev nařídila. Salem mu ostatně stále dluží...

 

 

xxx