Alfie Beckerley

Přezdívka: Lauri
Jméno a příjmení: Alfie Beckerley
Stav: Ženatý
Rodina:

• Joseph Beckerley † - mladší bratr, pro kterého byl vždy vzorem, a kterého měl vždy velice rád, staral se o něj, ale zároveň jej vždy uměl i popichovat. Přesto byl mezi nimi poměrně dobrý vztah, a když se Alfie dozvěděl o jeho skonu, dost jej to sebralo

• Lottie Beckerley † - mladší sestřička, která byla vždy stejně zvídavá jako on sám, díky čemuž si ti dva rozuměli a vždy našli společné téma. To až s postupem času se trochu odcizili, ale to rozhodně nic nezměnilo na jeho citech. Když zjistil, co se s ní stalo, chtěl se vlastnoručně pomstít útočníkům

• Atheleys Beckerley - Tajemná žena, manželka jeho mrtvého bratra, kterou pořádně nezná. Přesto zůstala jediná živá, jediná z celé jeho rodiny. Z ničeho ji nepodezřívá, myslí si, že ji zatím ještě neměl šanci dostatečně poznat, ačkoliv mu možná ve slabších chvílích přijde zvláštní, že zůstala zcela jediná

• Anne-Marie Bryan † - Bývalá snoubenka, žena, která pro něj znamenala mnohé. Miloval ji a plánoval s ní žít, ovšem ta jednoho dne ochořela a v hrozných horečkách nakonec zemřela. Stala se jedním z důvodů, proč nakonec odešel ze Salemu.

• Brigitte Beckerley (dříve Arlington) - Jemná, něžná a okouzlující bylinkářka, jíž pojal Alfie za svou milovanou manželku. Stala se pro něj jakousi modlou, k níž nepronáší jediného křivého slova, netlačí na ni a nechává ji zvykat si na život ve vyšší vrstvě.

Rasa: Člověk
Věk: 30
Povolání/kasta: Učeň kazatele
Naboženské přesvědčení: Věřící
Portrét: Aidan Turner
 

Spořádaný, hodný, milý a chytrý, rozený gentleman a člověk se srdcem na pravém místě; takový je Alfred Beckerley, mezi všemi již od mladších let nazývaný jako Alfie. Pro mnoho lidí kolem, ale i pro své sourozence, byl vždy vzorem. Každý chtěl být jako Alfie, který si i přes různé nepřízně osudu uměl poradit, s mírným tajemným úsměvem na tváři.

Po svém otci zdědil klidnější a vytrvalejší povahu, schopnost se rychle rozhodnout a vést skupinku lidí. Po smrti otce poměrně rychle převzal roli hlavy rodiny. Pomáhal matce vést domácnost, získávat nějaké finanční prostředky a hlavně dohlížel na své dva mladší sourozence. Mladší bratr se v něm velice brzy vzhlédl - nepochyboval, nevztekal se, nedával najevo obavy ani známky po slabosti. Alfie si myslel, že takový by otec jistě byl, kdyby ještě žil, a proto se tak snažil chovat ke svým sourozencům. Brzy se pro ně stál spíše otcem, než bratrem. Nehrál si s nimi, jen je úkoloval a dohlížel na jejich řád. Když byli mladší, byl to problém. Jak povyrostli, brzy pochopili, jak moc se pro ně bratr obětoval a tím spíše si jej vážili a postupem času mu začali pomáhat - vztah se mezi nimi obnovil a stal se pevnějším.

Alfie se sice nikdy neuměl přetvařovat, nedokázal lidem lhát do tváře, ale protože otec zemřel, když byl ještě mladší, naučil se poměrně rychle skrývat své obavy a strach tak, aby působil klidně, vyrovnaně. Jakoby všechno věděl a znal, se vším si věděl rady a jakoby neexistovalo nic, co by jej mohlo rozházet, zmást.

Rozhodně to však nebyla jen nějaká iluze - Alfie již od mladých let ležel v knihách, hodně četl a vzdělával se. Uměl číst, psát, počítat. Věnoval se i cizojazyčné literatuře nebo alespoň té, kterou zvládl získat. Přesto však byl vždy zvídavým dítětem a to mu zůstalo do dospělosti. Když však musel převzít starost nad rodinou, neměl tolik času, ale jak se říká, co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš. Asi proto už měl dostatečný rozhled, mohl bavit své dva sourozence, i své nejbližší přátele. Vždy znal různé historky a z knih vyčetl spousty zajímavých příběhů, které pak ostatním vyprávěl a bavil je.

Vždy měl smysl pro spravedlnost. Stavěl se na stranu slabších, pomáhal přátelům, ale i neznámým lidem, pokud viděl, že jsou v nesnázích. Přesto si však zvládl udržet odstup a nepropadnout hned každému, snažil se rozeznávat, kdy jej lidi skutečně potřebují, a kdy jej chtějí jen využít. Pravda, nepoznal to vždy, jen těžko mohl být dokonalým. Byla tu však i určitá stopka, neviditelná ruka, která mu pomohla vytyčit si určité hranice.

Působí odvážným a nedotknutelným dojmem, jen Alfie však ví, že i on má své slabé stránky, své obavy, a že neustále podléhá i určitým citům. Dříve se bál hlavně o svou rodinu. Obával se, že nebude příliš dobrým starším bratrem, že se o ně nebude umět tak dobře postarat. Obával se, že jeho život nebude takový, jaký si jej dřív vysnil a obával se, že by se někdy mohl objevit někdo, kdo by ublížil jemu nebo jeho nejbližším.

Vůči lidem byl vždy hodný a komunikativní, na svou stranu si snadno získal každého, a i když se před ním mnozí přetvařovali, přesto se snažil, aby mezi nimi nebyli žádné neshody. Nikdy si však od nikoho nenechal nadávat nebo nějak jinak ubližovat. Vždy sázel hlavně na svá rozumná slova, byl spíše diplomatem, než aby vše řešil pěstmi, ale i on se občas uměl naštvat, ztratit kontrolu, a praštit někoho. Nebylo to však nic častého, vždy si radši dával pozor. Snažil se působit vždy spíše klidně, rozhodně mu nebylo po chuti, když ztratil kontrolu.

Určité východisko však našel ve víře. Nepropadl sice žádnému fanatismu, ale víra v něco vyššího mu pomohla zachovat si zdravý rozum. Nemusel vše nechávat dopadat jen na svá bedra, mohl si říci, že to byl určitý záměr. To o dost zlehčovalo to břímě, které s sebou musel neustále táhnout.

Poté, co přišel o většinu rodiny, už nebyl tak veselý jako vždy, přesto neztratil naději a stále věří, že pro to všechno určitě existuje něco, nějaký důvod, o němž ví pouze Bůh sám. Jen to mu dovoluje se nadále usmívat, žít a stýkat se s lidmi. Možná i proto sní o tom, že z něj jednoho dne bude třeba samotný kněz.

Zlozvyky: Leč se neumí moc přetvařovat, velice nerad mluví o svých slabostech a obavách. Když se stal hlavou rodiny, podobné pocity si zcela zakázal a to mu svým způsobem zůstalo i do dospělosti. Je nerad, pokud narazí na nějakou překážku nebo svůj nedostatek, pokud neví, často si to sám v sobě vyčítá - dle svých pravidel jen a pouze ve svém nitru.

Poté, co se vrátil z války, nestrpí pohled na krev a na utrpení, často se mu kvůli tomu vrací nepříjemné vzpomínky.

Jako každý muž, i on se občas rád napije. Je to jediná jeho slabost, které se nemůže zbavit ani poté, co se rozhodl stát kazatelovým učněm. Podobně je na tom se zálibami v ženách. Byť se umí držet zpátky, občas se stejně neubrání kratšímu, zcela nevinnému, pohledu.



Schopnosti a nedostatky:
Základní schopnosti:

Instinkt

Empatie

Schopnosti navíc:

Boj beze zbraně

Boj se zbraní

Mezi jeho schopnosti jistě patří to, že se umí prát. Příroda mu dala do vínku stavěnou a rozložitou postavu, kterou vytrénoval i svým aktivním životem a působením u armády. V rukách má nezměrnou sílu, se kterou zvládá lehce přemisťovat těžší věci, jakoby ani nebyly. V delších prstech se ukrývá jeho šikovnost si opravit cokoliv, co se mu zrovna rozbije a k tomu všemu mu dopomáhá i jeho mrštnost.

Je vytrvalý, zvládá uběhnout delší trať, ale také zvládá fyzicky náročnější práci.

Díky samostudiu a zájmu o literaturu je poměrně znalým různých románů a kromě angličtiny ovládá zlehka i španělštinu, či francouzštinu.

Je rovněž znalý i písma svatého, v němž po návratu z války často hledá pravdu a odpovědi na své otázky.

Má pochopení pro hodně lidí, v nepřízni osudu u něj mnozí mohou najít dveře dokořán. Přesto však občas může být až přehnaně zvídavým a občas i trochu podezíravým. Je také dobrým řečníkem, který umí “okecat” různé zážitky. Určitě však nedovede lhát.

Nesnese pohled na krev, nerad hovoří o válce, jen těm několika málo blízkým je schopný vylíčit, jaké to tam bylo. Jinak? Mlčí jako pěna.

Již od malička vidí hůř na levé oko, nicméně to o něm téměř nikdo neví a on na to nerad upozorňuje. Jako malý dřív také trpěl náměsíčností.

Hůř spí, často bývá nevyspalý, v noci jej pronásledují nepříjemné noční můry - jedna z jizev, která zůstala na jeho duši.

Neumí hrát na žádný nástroj, neumí zpívat, ale schopnost recitovat básně a úryvky z bible se mu jistě nedá upřít.

Narodil se jako prvorozený syn a brzy po něm přišly na svět i jeho dva sourozenci - bratr Joseph a sestra Lottie. Jeho rodina nepatřila mezi nejbohatší, ale nepatřila ani k chudině, proto jim v dětství převážně nic nechybělo a rodina je vedla k tomu, aby si vystačili i s minimem. Alfie se již od dětství zajímal o knihy, rád četl a rád se učil novým a novým věcem. V domácnosti si obvykle uměl poradit, navíc výchova od jeho otce mu pomáhala a on se brzy stal poměrně zručným a praktickým, byť mu ještě nebylo mnoho.

Přesto to však vypadalo, jakoby otec tušil, že se něco stane, a že se snažil Alfieho připravit na život bez něj; minimálně se mu věnoval víc, než jeho dvěma sourozencům. Když bylo Alfiemu dvanáct, otec onemocněl a po několika týdnech, kdy rodina musela sledovat, jak se vždy milující muž měnil v nenávistného, nemocí zkroucenou kreaturu, nakonec i zemřel. Pro všechny to byl šok, snad všichni doufaly, že to přežije. Jejich matka doufala, že to přežije, ale po delší době si přála, aby se její manžel dostal na lepší místo. Nebyl to nejmilejší pohled, ne pro ni, ale rozhodně ne ani pro její děti. Alfred to nějakou dobu nesl těžce - v otci měl vzor, měl ho neskutečně moc rád, těšil se na další společně strávené chvíle. Zůstaly mu však jen vzpomínky a náhrobní kámen na hřbitově, na nějž často nosíval trs květin nebo k němu chodíval jen tak, aby mu mohl říci pár slov. Když bolest trochu povolila, uvědomil si, co by měl dělat, uvědomil si, čím by svému otci udělal radost, a tak podal pomocnou ruku matce. Nejprve byl opatrný, stále dost četl a učil se, ale na druhou stranu se snažil být vždy po ruce, nápomocný, protože byl nejstarší. Nejprve jen dohlížel na Josepha a Lottku, po čase začal pracovat, pomáhal s menšími opravami na domě a postupně dělal veškeré mužské práce. Role hlavy rodiny mu tak nějak postupně klesla na bedra, a ačkoliv občas cítil slabost, přesto se k tomu postavil čelem a bez řečí se snažil dělat to, co se od něj očekávalo.

V mládí se často toužil bavit, a tak chodíval na plesy, chodíval do místní krčmy a seznamoval se. Přesto to bylo spíše výjimečné. Většinu času musel být doma nebo v práci, zvláště poté, co i matce ubylo sil. Toužil po svobodě, ale zároveň se cítil špatně, že vůbec uvažuje o tom, že by rodinu posunul na druhou kolej. Rodinu - ty správné hodnoty.

Až když byl Joseph starší, si konečně dovolil i on sám se více bavit. Nebylo to však takové, že by vše přenechal na Josephovi - naopak. Stále se snažil mít nad vším přehled, stále nad vším rozhodoval a i ve společnosti patřil spíše k těm hodnějším a klidnějším. Uměl se však smát, uměl vyprávět vtipy, a pokud se někomu něco stalo, pomohl mu. Seznamoval se i s dívkami, až se pro něj brzy jedna stala natolik důležitá, že začal uvažovat o společném životě. To už mu bylo skoro třiadvacet. Anne-Marie byla vnímavá, chytrá a důvtipná slečna, která jej okouzlila svými dlouhými zlatými kadeřemi, tmavýma očima a dolíčky ve tvářích. Brzy její rodiče požádal o její ruku a ti dva začali plánovat svatbu, která však nikdy neproběhla. Jakoby si Alfie ještě neužil všechny strasti svého života - obdobně jako jeho otec, i Anne-Marie onemocněla, nemoc ji přikovala k posteli, zkroutila její končetiny, změnila její zdravou narůžovělou pleť v sivou voskovou masku. Alfie to nesl těžce, často pil, přesto se však snažil tvářit, že je vše v pořádku. Odmítal i těm nejbližším ukázat svůj smutek, svou strast vypouštěl skrz sklenky s alkoholem. Brzy na hřbitov přibyl i další náhrobek, ke kterému nosil květiny. Jednou. Dvakrát. Pak už tam nechodil, neměl sílu a cítil, že toho na něj bylo až moc. Jeho sourozenci už byli dostatečně velcí a matce mohli pomáhat. Alfie chtěl odejít pryč. Ne jen kvůli Anne-Marie, ale také kvůli situaci ve světě, o kterou se zajímal stejně tak, jako o literaturu. Rozhodl se ze Salemu odejít jako voják, bojující pro správnou věc. Jak dlouho byl pryč? Dny se mu slévaly. Často psával domů, občasně dokonce dostal odpověď. Po několika letech se však všichni odmlčeli. Nepsala mu Lottka, jejíž písmo s kudrlinkami tak rád četl, nenapsal mu ani Joseph. Věděl jen, že se bude ženit, ale dál? Po domově se mu stýskalo, válka na něm navíc zanechávala mnohých ran - jak těch fyzických, tak i duševních. Na dopisy mu však stále nikdo neodpovídal. Cítil se izolovaně a všudypřítomná smrt by jej možná stála i rozum, kdyby ve vhodný čas nenašel víru v Boha. Dřív tolik nevěřil, nebyl člověkem, který by sedával každé nedělní ráno v kostele, ale ve válce víra chránila jeho mysl, pomáhala mu přežít každý den. Přesto toho na něj bylo až moc, a tak se ve svých devětadvaceti letech vrátil. Nejprve se ještě zdržoval ve městech kolem, domů nepospíchal. Nečekal nic špatného, navíc se sám snažil vyrovnat se špatnými vzpomínkami. Když konečně dorazil do Salemu, vše bylo jiné. Jeho nejbližší byli mrtví. Všichni. Nikdo mu nezbyl, jen tajemná dívka, která si vzala jeho bratra. V pochybách, přesto ve stopách víry, se vydal na další životní cestu.

xxx