2/20/2017

Karliene Vermeer

https://town-of-salem.blogspot.cz/2017/02/karliene-vermeer.html


Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Karliene Vermeer neboli van der Meer, ale užívá zkráceninu svého příjmení. Někdy si nechává říkat Liene nebo Linette.
Stav: Svobodná
Rodina:
  • Eline Wiemerink - Talentovaná malířka a milující matka, jež by pro své potomky učinila snad cokoliv. Nadále žije v Amsterdamu se svými zbylými dětmi, které ještě neprovdala. Dcera slavného umělce Jana Veermera, jehož příjmení užívá Karliene za velkou louží.
  • Kasper Wiemerink - Obchodník s tulipány, jejichž sazenice si Karliene odvezla do Salemu, aby je zde mohla prodávat bohatším vrstvám, jež si mohou dovolit vyhodit peníze za něco krásného, leč pomíjivého.
Rasa: Vlkodlak
Věk: 21 let
Povolání/Kasta: Zámožná obchodnice s tulipány/Vyšší
Náboženské přesvědčení: Věřící v boha, k němuž se modlí den co den.
Portrét: Alicia Vikander




Někdy možná až příliš naivní pohled na svět s ideály hodnými středověkých hrdinských eposů, který ji tímto obdobím provází už po nějaký ten čas. Bláhové představy o životě, u nichž ji při pohledu do zasněných očí musí někdo zabrzdit, připomenout téhle mladé ženě, že život není pohádka, jíž si lze vybájit do nejmenších, téměř fantasmagorických detailů. Přesto jako by to byla, je a nejspíše i na dlouho bude vlastnost, jež bude dívky podobného rázu definovat. Zabraná svými myšlenkami snažíc se v každém objevit to dobré, až je to někdy tak vážné, že se na ní chtě nechtě musí i zvýšit hlas, aby vůbec začala vnímat své okolí. Přesto si nedá pokoj. Byla by ochotna porušit i pravidla jen proto, aby si mohla vysnít něco víc, na okamžik se ztratit ve svých snech. 

Sama tajně touží po něčem větším, vidí se úplně někde jinde než věčně zavřená doma, kde se o ní starají v obavě, že by se rozsypala – tak křehce působí. Ta tam je ona dívenka, co věčně lítala venku, pobíhaje mezi sazenicemi tulipánů, jimž se věnovala dnem i nocí, okouzlená křehkým půvabem. Křehkým jako je nyní ona sama. 

Každým dnem jí fascinují nové věci – písmo vedené v elegantních kudrlinkách, zvyky, tradice a způsobilosti jednotlivých krajů i samotný jazyk, v němž ještě dosti plave. Čas od času se stává, že nakrčí obočí zmatená něčím výrokem, snažíce se pochopit, co dotyčný myslel a jindy? Jindy se sama pokouší vysvětlovat hluboké tužby ukryté v koutku její mysli i srdci a s neutuchajícím elánem se snaží překonat jazykovou bariéru, čímž ji naopak zesiluje. Když neví, doplňuje věty rodným jazykem, popřípadě němčinou nebo francouzštinou, z nichž umí pouhé chabé základy.

Zajímá ji každá věc, s níž se jen tak setkat nemůže. Přesně po takových zážitcích tajně touží a její sny ji tak popohání vpřed. Sledovat zamilované dvojice a představovat si, že se sama ocitá na jejich místě, nechávaje se unášet vrtkavou představou pochybného štěstí. Objevovat nová místa ve svém okolí, běhat po mýtinách, přeskakovat bludné kořeny stromů. Nebo jen sledovat malíře, když se snaží načrtnout její portrét barvami, zachytávaje onu zasněnou tvář. Dříve ráda chodívala do ulic, nechávaje se unášet hlasitým voláním na trzích, kde každý vychvaloval svoje produkty za příznivé ceny pro měšťany i chudší. Vůně koření přivezeného z dalekých krajin, doteky látek, jež si nejedna marnivá žena koupila na nové šaty, závan čerstvě nachytaných ryb.

Její slabina? Kromě toho, že se nedokáže ubránit, jsou to její emoce. Nedokáže je skrýt před pátravým pohledem ostatních. Všechny, které se jí kdy vystřídaly v očích, ty všechny se dají dokonale rozeznat. Ať už se jedná o okouzlení, rozpaky, ba i bolest. Ať už je naprosto v klidu nebo se v ní chystá vypuknout bouře emocí, nedokáže to skrývat. Snad jen únik pohledem, těkání očí všude, kde může, vyhýbání se. Snad jen to by mohlo pomoci, avšak Karliene to dostává tak akorát do ještě větších potíží spojenými s viditelným tlakem nervozity na křehkou dušičku. 

Tato tmavooká dívka, s nazlátle snědou pletí díky častému pobytu na slunci, by se dala přirovnat ke knize, voňavé, příjemné na dotek, s pevnou koženou vazbou a velkým množstvím silných pergamenových listů, jež skrývají mnohem více než jeden obyčejný příběh. I když na první pohled v ní možná zahlédnete bojácnou srnu, která by nejraději přede vším utekla a nikdy se neohlédla, stačil by vám jen jediný pohled do hlubokých tůní očí, abyste zjistili, že je přesně ten typ člověka, který s vámi zůstane do posledního dechu, drže za ruku s lehkým úsměvem na rtech.

Miluje své blízké více než cokoliv a ať už by se účastnili čehokoliv, vždy by jim odpustila. Jsou přeci rodina, jsou vše, co má. A rodina stojí při sobě, ať se stane cokoliv. Jsou spojeni pouty, která nelze zpřetrhat, jen rozseknout cizí rukou. Často je to však ona, kdo bere vinu na sebe. Je to právě Karliene, kdo se chodí omluvit za hříchy naložená na bedra ostatních, s nabídkou smíru i drobnými dary, jimiž touží zmírnit utrpení druhých. Není tvrdohlavá jako mezek, nedokáže být umanutá a stát si za svým. Možná se pokusí vznést námitku, ale ta pokaždé utichne, rozplynutá ve vzduchu jako obláček páry nad hlavou, smířená s osudem. Je přeci jen na duši ještě dítětem a chybami se člověk učí. Hloupá rozhodně není, ačkoliv je to právě ona naivita, která jí staví překážky do cesty a útočí na nohy s touhou jí je podrazit. Fantazii má sice malého děvčátka, mozek však dospělé ženy. Chápe mnoho věcí, avšak vtipům nerozumí, neboť jí uniká pointa – hlavně díky jazykové bariéře. Na druhou stranu miluje hádanky, jimiž se dokáže zabavit na delší čas, v uspěchanosti střídá jednu odpověď za druhou a tajně doufá, že případ rozlouskne stejně jako se jí to nikdy nepodaří. Pak by totiž hra skončila a spolu s ní i ta úchvatná chvíle zábavy.

Do opravdového nebezpečí se dostala pouze jednou a ta měla za příčinu proměnu ve tvora, před jehož hroznými způsoby se snaží obhajovat na půdě kostela s tichými prosbami k bohu, aby jí odpustil. Hledá útěchu ve víře, jež jí nenabízí žádnou odpověď a tak dívka v tichosti trpí v obavách z reakce společnosti. Zesílené smysly jí často přináší útrapy v podobě bolestí hlavy díky hluku, i ostrosti světla zabodávajících se do očí. Veškeré toulání po blízkém okolí se tak stalo snem a tichým doufáním, modlitbami za lepší zítřky, kdy se bude cítit silnější. Pobledlá zůstává mezi čtyřmi zdmi pod přísným dohledem doktora, strýce a místních žen, které jí čas od času tvoří příjemnou, ač často i velmi hlučnou společnost.
 
Samu sebe označuje za patronku umění - vždyť jejím dědečkem byl samotný věhlasný malíř Jan Vermeer, jehož Dívka s perlou se později proslavila po celém širém světě. Malířství ji fascinuje stejně jako každá jiná humanitní věda, do níž může zůstat pohroužena dnem i nocí do úplného vyčerpání, při němž se hlava sklání zapřená drobnou dívčí dlaní a oči se zavírají při pokusu neusnout. Obdivuje se hře na klavír, housle i rozsahu hlasu v několika oktávách, jemuž ráda naslouchá.

Zlozvyky: Od nabytích nových schopností má Karliene tendenci se neustále ohlížet přes rameno a hledat původce oněch hlasů, které stále slýchá v hlavě. Též projevuje svou vrozenou hyperaktivitu drobným bubnováním štíhlými prsty o povrch, hryzáním si spodního rtu nebo jemným pobrukováním.

Velký zlozvyk činí nedostatková slovní zásoba v anglickém jazyce. Tehdy velmi neukázněně prohodí slůvko v mateřštině nebo jazyce, jehož prvky ovládá alespoň z části.


Základní schopnosti:
▲ Velká síla
▲ Zesílené smysly

Schopnosti navíc:
▲ Čtení myšlenek - jen záblesky - silné
▲ Empatie - střední
▲ Telepatie - slabší

Nové schopnosti přináší svá úskalí. Pro Karliene to především znamená časté návaly migrén a bolestí hlavy, které nepomáhají jejímu chabému zdravotnímu stavu oslabeného vlkodlačí kletbou. Dříve si myslela - a často tak ještě smýšlí - že propadla bláznovství. Mohly za to hlasy v hlavě, jimž nerozuměla a nechápala, kde se u ní berou.

I proto z části zpřetrhala kontakt s okolním světem, začala se uzavírat do sebe v touze uniknout všem těm hlasům strašícím v její křehké, nyní dosti narušené mysli. Jen pozoruje život kolem sebe za skly oken, ztracená za mřížemi, které si sama vyrobila pro svoji vlastní ochranu.

Fyzicky je slabá, mnohem slabší než by měla být, ačkoliv by dokázala zlomit kosti někomu mladšímu. Je to spíše pocit vyčerpání, co jí koluje v žilách, stejně jako touha utéct před zesílenými smysly, jež ji dráždí. Jako vlkodlak je plachá, vcelku snadná kořist pro ostatní, ačkoliv v očích lidí? Monstrum, jež je dokáže zabít.



Je to již jednadvacet let, kdy tato drobná tmavooká dívenka přišla na svět do rodiny, která slibovala zabezpečení a jistotu po celý život. Otec, věhlasný obchodník, jemuž do rukou spadl poklad v podobě zděděného majetku a vzácného obchodního talentu, prodávající skvostné tulipány, a matka? Dcera svého otce, malíře Jana Vermeera, jehož jméno nyní za velkou louží používá i sama Karliene.

Vše se zdálo dokonalé, když toto maličké děvčátko vyrůstalo v rodném Amsterdamu se svými sourozenci v péči matky, jež se ve volných chvílích věnovala svému milovanému koníčku - malování. Karliene ji ráda sledovala, ráda pozorovala jednotlivé tahy štětcem již od útlého věku a byla to ona, kdo matce často sedával modelem, když nekreslila už padesátou osmou vázu s tulipány. 

Karliene, stejně jako její sestra, rostla do krásy tolik typické pro holandské dívky - velké tmavé oči mámily mladíky, co se v nich toužili utopit, krásný úsměv se stal předmětem lichotek a vdavky pomalu ale jistě začaly klepat na dveře. Jenže každé štěstí má svůj zrádný konec. To dívčino se jmenovalo souchotiny, neboli tuberkulóza. Krátce po svých devatenáctých narozeninách začala tmavovlasá dcera obchodníka s tulipány vykašlávat krev, za nocí její tělo sužovaly horečky a Karliene pozbývala ženských křivek, jež se stávaly méně a méně viditelné.

Rodiče se odmítali smířit s osudem svého milovaného děvčátka a otec na naléhání matky přijal nabídku od jednoho doktorů znalých tehdy ještě experimentální medicíny - transfuzi krve. Nejen, že se jednalo o obrovský risk samo o sobě, horší byl fakt, že Karliene do těla vpustili krev infikovanou a to samotným vlkodlakem. Prokletá krev rychle napadla zákeřné buňky infekčního onemocnění, svým způsobem ji vyléčila stejně jako zničila. Pobledlá dívenka sice přestávala vykašlávat krev, zato její horečky se zhoršily a jako vrchol všeho ji začaly stíhat bludy o hlasech v hlavě.

Netrvalo dlouho a otec vyjednal s rodinným přítelem převoz Karliene daleko za oceán do Nového světa. Holandsko začala sužovat válka s Francií, která si nárokovala Nizozemí jako svou kolonii a tak bylo bezpečnější poslat dceru pryč než se situace zhorší. Věřili, že čerstvý vzduch a nové prostředí by mohlo dívce pomoci od bledosti a toho podivínského chování, kdy měla tendence se otáčet za svým ramenem téměř při každém kroku.




xxx




Žádné komentáře:

Okomentovat