2/07/2017

Charlotte Haylee

https://town-of-salem.blogspot.cz/2017/02/charlotte-haylee.html

Přezdívka hráče: Sunny
Jméno a příjmení: Charlotte Haylee, vlastním jménem Rachel Shelley
Stav: Zasnoubená
Rodina:
  • Dwight Ellis – její snoubenec, lékař žijící v Bostonu, milující, empatický, pro svou snoubenku schopen vše obětovat a udělat, co jí jen na očích uvidí, pro Charlotte velmi důležitý – jestli pro city nebo pro zázemí a bezpečí, kdo ví
  • Jeremiah Eadwin Shelley – manžel, sotva nedávno objevený v zákoutích její paměti, která ji dlouho zrazovala, hluboce nenávidění, ale zcela stejnou měrou též milovaný
Rasa: Vlkodlak
Věk: 26 let
Povolání/Kasta: Učitelka hry na klavír
Náboženské přesvědčení: Katolička
Portrét: Annabelle Wallis



Charlotte je na první pohled křehká kráska, jejíž modré oči anděla odráží empatii, pochopení, pokoru a něhu. Problém je… že Charlotte není křehká. A není ani anděl. Její nitro ukrývá daleko více než jen hloupou naivní holčičku, která se o sebe neumí postarat. Ba naopak – dovede to velice dobře, neb se naučila využívat svých přirozených zbraní, tedy jemné ženskosti, která vzbuzuje u většiny mužů ochranitelské pocity a pro Charlotte – či Rachel, protože sama pořádně neví, kým je – je pak velice snadné si je obmotat kolem prstu, aby u nich našla zázemí a bezpečí.

Charlotte není zlá. Možná trochu vypočítavá, možná trochu mrška, ale označení zlá si nezaslouží. Skrývá v sobě hodně smutku, zklamání a bolesti, protože jí bylo ublíženo více, než by kterákoliv dívka jí jen trochu podobná dokázala snést. Charlotte se s tím vyrovnala po svém a z nevinné, hodné, milující a snad trochu hloupoučké dívky se konečně stala žena. Sama sebe považuje za sebevědomou a ambiciózní, rozumnou, chytrou, což bezesporu je. Spoléhá se jen sama na sebe i přes to, že její snoubenec je věrný a milující pejsek, který jí nabízí neustálou oporu a náruč. Využívá ji, ale zároveň se poučila – v minulosti zjistila, že přesně takoví se snadno mohou změnit ve vlka, a není to tak nedávno, co si vzpomněla na přesné okolnosti. Přestala věřit, začala být opatrná, začala vše zpochybňovat, ohlížet se přes rameno. Odmítla si kohokoliv znovu pustit k tělu a k srdci tak blízko, aby ji znova dokázal ublížit. Stojí na svých nohou a zároveň pevně na sebe, plně si uvědomujíc, co se kolem ní děje, aby zase jednou náhodou něco nepřehlédla, zatímco hraje tu hloupou hru na hodnou snoubenku.

Uvědomuje si své kvality, jimiž jsou vzhled a vybrané chování, co dokáže okouzlit kde koho. Nesnaží se působit silně, ba naopak využívá svou křehkost, aby si každého přivábila ještě blíže. Přesto není Dwightovi nevěrná – snad jej myšlenkově s Remim a přesně naopak, Remimu fyzicky s Dwightem. Svého snoubence miluje, svým způsobem, jak ho jen milovat může. Je jí ho… téměř líto, protože si uvědomuje, že mu nikdy nemůže oplatit tolik citu, co jí dává on. Přesto se mu jako jedinému muži zaslíbila, čímž získala v její nové společnosti, smetánce Bostonu, jisté postavení a též respekt. Získala místo, kde je vítaná a chtěná, domov, kam se může vrátit, což je pro ni důležité – nechce se cítit vykořeněná a už vůbec se nechce cítit chudá. Zasnoubení z její strany byl tedy spíše strategický krok, který byl třeba k tomu, aby přežila v novém městě, kde se objevila sama, zprvu bez vzpomínek, tedy naprosto ztracená a navíc zcela chudá jen v lehké noční košili – a takový pocit již nikdy nechtěla zažít.

Problém je však ten, že vzpomínky se v určitém bodě vrátily. Tehdy se v její mysli objevila tvář muže, vůči kterému se v ní mísila ta hluboká, bolestná láska s palčivou nenávistí. Tehdy vznikla tahle trpká pachuť při každé vzpomínce na něj. Ta touha po pomstě, vzít mu vše, ublížit mu stejně jako chuť padnout mu kolem krku a zlíbat jej, o to silnější nyní, když si pamatovala, když si dokázala vybavit, kým byl a co se stalo místo neurčitého pocitu, který jí nabádal, že nemá nikomu věřit. Tehdy začala být v myšlenkách zločincem, když si představovala jeho smrt, stejně jako hříšnicí, když myslela na všechny noci prožité i na ty, které by mohly být.

Charlotte… Není vyrovnaná a vlastně ani netuší, kým doopravdy je. Snoubenka doktora, učitelka hry na piano, milující dívka, co se stará o domácnost, okouzlující v každém směru? Žena, co touží po pomstě na svém manželovi, který jí sebral vše, ale ze všeho nejvíce lidskost? Nebo snad stále ta dívka, co nepohlíží na nenávist a miluje svého manžela, jen netuší, jak se s k němu vrátit? Bůh ví.

Přesto se stále nachází místa její duše, ve kterých nachází zcela jistě sebe samotnou a nikoho jiného. Její láska k žlutým tulipánům, které zbožňuje stejně jako slunečnice. Láska ke zpěvu a hry na klavír, ke kterému mnohdy utíká a se zavřenýma očima hraje složité etudy stejně jako veselé i smutné lidové písně, k nimž tiše pobrukuje slova. Miluje krásné šaty jasných barev, žádnou černou, stejně jako mužské něžnosti, kdy ví, že má zcela a jen jeho pozornost. V takových záblescích se dokáže najít.

Zlozvyky: Mlsání. Její základní zlozvyk je zapovězené mlsání všeho sladkého, které si jen může dovolit, její hlavní slabostí je však horká čokoláda. Jeden z největších bojů jejího života je pravděpodobně snaha krotit se, neboť přece jen, taková válečkovatost by ji připravila o ženskou křehkost. S tím souvisí také olizovat lžičky od takových dobrot, což… nu, což se zrovna nesluší na dámu ve vyšší společnosti.
 

Základní schopnosti:
Velká síla
Zesílené smysly

Schopnosti navíc:
Empatie – nejsilnější, což jí mnohdy pomáhá dosáhnout svého
Odolnost vůči nemocem – od chvíle, co se stala vlkem, se nenakazila ještě ani hloupou rýmou, což jí vede k myšlence, že se dost možná nenakazí nikdy ničím
Čtení myšlenek – jen velmi, velmi nezřetelné záblesky, které se přenáší dotekem a prakticky nikdy nic neřeknou

Co se týče nedostatků, Charlotte je možná silnější než by měla být, vzhledem k její křehké postavě to však stále není žádná sláva. To samé se dá říct o boji jakýmkoliv způsobem, který jednoduše neovládá a spíš se uchyluje k fackám. Tedy pardon, neuchyluje, protože to by neodpovídalo jejím divadýlkům. Preferuje diplomatické a myšlenkové hry, kdy mužům jednoduše poplete hlavu.


Rachel se narodila do zámožné rodiny jednoho z městských radních, když již nedoufal, že bude mít ještě někdy potomka. Stala se tak pro své rodiče malým uzlíčkem štěstí, milovaným, zrovna tak milujícím, hýčkaným, který v životě nezažil jen špetku nedostatku. Dostala všechno, co chtěla a co si přála, rodiče nad ní drželi ochrannou ruku a Rachel – ač je to možná s podivem – nevyrostla v rozmazleného haranta, ale v dívku čistého charakteru, snad jen ovlivněnou luxusem v těch směrech, že si nedovedla představit chudobu, to, jak vypadá a jak v ní lidé žijí. Jako by byla ptáčkem lapeným ve zlaté kleci, odkud se však ani nesnaží prchnout, neboť v ní má vše, co potřebuje.

Dostávala ty nejlepší učitele, vzdělávala se ve všech možných směrech, aby jednou mohla debutovat v pravé společnosti jako dáma, která není jen krásná, ale také chytrá a schopná vyjádřit smysluplný názor, ač stále se špetkou pokory vůči mužům, jimž společnost – co si budeme – povídat. Vzdělávala se v hudbě, tedy zejména hře na klavír, zpěvu, v krasopise, četla renesanční romány, které jí dokázal otec sehnat. Měla… nu, měla bezesporu dokonale spokojený život a jediné, na co čekala, byla ta opravdová, pravá láska.

Světe div se, i tak přišla, když jí bylo čerstvých sedmnáct let, když poznala o dva roky staršího mladíka, muže. Jeremiah byl okouzlující, šarmantní, zábavný. Byl všechno, co si mohla dívka jejího postavení přát, neboť byl také z dobré rodiny, ač jí otec neurčitě řekl, že jeho rodiče za nevyjasněných okolností zemřeli. To však nebránilo vztahu, který se mezi těmito dvěma mladými lidmi začal rozvíjet a netrvalo to tak dlouho, aby jej Rachel začala milovat čistou, upřímnou a též hlubokou láskou. Když ji požádal o ruku, ona ani její rodiče neměli důvod odmítat, ba naopak. Jediný kaz na celé pohádce byl možná jeho bratr Kenneth, který po Rachel neustále pokukoval a ona, ač se to nesnažila dávat najevo, vůči němu cítila určité obavy, snad i strach.

I tak se konala svatba. Rachel se se svým manželem přestěhovala do nového domu a svolila, aby s nimi šel i Kenneth. Věděla, že jejímu muži na něm záleží, a na jeho pohledy si již také stačila zvyknout, dokonce jí začínal být sympatický, stačilo s ním navázat rozhovor, aby pochopila, že je to jen smutný a osamělý člověk. Oblíbila si ho a Kenneth to poznal.

Pohádka však skončila krátce po té, co její Remi oslavil dvacáté narozeniny. Začal být permanentně nemocný, v nocích blouznil, měl noční můry a Rachel ho nedokázala uklidnit, až začala uvažovat, že bude spávat v jiné ložnici než manžel, který ji neklidným spánkem budil. Neudělala to – nemohla, nechtěla se odloučit od Remiho, měla o něj strach snad jako každá zamilovaná dívka, snažila se na něj dávat pozor. Velkou oporou jí byl právě Kenneth, který zprvu dával svůj zájem najevo velmi nenápadně a Rachel… nepřemýšlela nad jinými úmysly, dokud nezačaly být více okaté a ona se jeho společnosti začala více a více vyhýbat. Každá konverzace obsahovala narážky, každá obsahovala návrhy. Budiž jí k dobru, že je nikdy nezvažovala – její manžel ji potřeboval. A nebylo tak těžké si přiznat, že ona potřebuje jeho.

Remimu se ale naštěstí brzy udělalo dobře a Rachel, ač váhala, mu vylíčila, co všechno se v domě dělo a do jaké míry ji chování jeho bratra znepokojuje. I Remi pochopil a Rachel se nesnažila namítat, když navrhl, aby na čas – nebo napořád – odjeli z města. Ulevilo se jí. Salem nebyl velké město, Kennethově pozornosti se prchalo velmi těžko a společnost Remiho byla uvolňující. Začali cestovat. Strávili nějakou dobu v New Yorku i v jiných městech na východním pobřeží amerických kolonií, poznávali, těšili se z života a hlavně jeden z druhého, Rachel si moc dobře uvědomovala, proč si Remiho vzala, protože na téhle cestě mu tak akorát víc a víc propadala.

Ale… každý příběh má ale. Ten jejich se objevil, když trávili několik dní ne tak daleko od jejích původního domova, v Bostonu. Zprvu ji probudila jedna z Remiho nočních můr, ale netrvalo zase tak dlouho, aby pochopila, že tentokrát nejde jen o neklidný spánek. Zbytek té noci má stále rozpitý ve všech možných vzpomínkách a záblescích. Pamatuje si, jak jej sledovala při přeměně, jak doufala, že je to jen sen. Pamatuje si, jak začala utíkat, jak zmizela z domu a bez rozmyslu se rozběhla jednou z ulic, aniž by si uvědomila, že vede k opuštěným čtvrtím a na konec města. Chtěla jen co nejdál od něj, nakonec mu však neutekla. Pamatuje si bolest.

Když se probrala, ležela v měkké posteli. V té chvíli netušila, kdo je, kde je nebo co se stalo a ještě několik měsíců tomu tak zůstalo. Neoctila se v nemocnici jen proto, že si to u muže, který ji našel, z posledních sil vyprosila – proč? Netušila. Až v posledních týdnech jí došlo, že měla strach, aby ji Remi znova nenašel, protože jejich poslední setkání jí zanechalo ránu na boku a jizvu, která nevypadá vůbec hezky. Měla štěstí, že ji nalezl doktor. Dwight Ellis, jak se představil, světlooký milý muž, co se o ni rozhodl postarat a dohlédnout na ni, než se jí udělá lépe. A nakonec ještě déle.

Stala se pro něj Charlotte, dívkou bez minulosti, ale s vybranými způsoby. Nepátral, ostatně mu to ani nedovolila. Žila s ním, zotavovala se u něj a na oplátku mu pomáhala s domácností. Netrvalo dlouho, aby se do ní Dwight bláznivě nezakoukal a Charlotte… nu, neodmítala, ač lásku, tu necítila. Bála se toho, že by mohla přijít aspoň o to maličko, co u něj našla, a on… nebyl špatná partie. Brzy pochopila, že nejlépe dosáhne svého, když se zasnoubí a bude si hrát na nevinnou, jemnou dívku, která nemá v hlavě chaos a zmatek, která se o úplňcích nemění ve stejnou bestii, co ji pokousala. I na to přišla – naštěstí dříve než Remi a naštěstí též v době, kdy s Dwightem nespali v jedné posteli.

To až její vzpomínky dokázaly opět narušit tenhle dokonale klidný život doktora a učitelky hry na klavír. Vzpomínky, které mnohé vysvětlily, když se začaly vracet, ale další otázky položily. Začala opět myslet na Remiho. Začala ho nenávidět, toužit po pomstě stejně jako… nu, po něm. Protože tak hluboké lásky se člověk nejspíš nikdy nezbaví. Snažila se to přecházet, nemyslet na něj, ale sotva ho mohla dostat z hlavy. Trvalo dlouho, než se odhodlala k dalšímu kroku, ale krátce než ho dosáhla. Umuvila Dwighta, aby ji nechal jet samotnou do Salemu. Kupodivu mluvila pravdu i ohledně účelu – dřív, než se za něj provdá, chce poznat, kým byla a chce to prve zjistit ona sama, než kdokoliv jiný. Stačilo malé zakoktání, pár úsměvů, aby Dwight svolil s polibkem a se slovy, že na ni bude čekat, ať už se mu vrátí domů kdokoliv. Charlotte tedy odjela od svého snoubence, aby se mohla zase stát Rachel – otázkou jen zbývá, za jakým konkrétním účelem?
 
 

---
 
 


Žádné komentáře:

Okomentovat