2/07/2017

August Gattone



Přezdívka hráče: Lauri
Jméno a příjmení: August Gattone
Stav: Vdovec
Rodina:
  • Barbara Rainaldi - bývala manželka, mladá zlatokopka, která si vždy vážila spíše peněz, než-li manžela. Kvůli penězům se však byla ochotná podřizovat, a tak si od Alexandra vždy nechala vše líbit, aniž by si dovolila mu říci ne, přesto však brzy začala lézt Alexandrovi na nervy a nespravilo to ani narození syna. Často prchal za milenkami a synka tak přenechával v péči Barbary. Rozvedli se, až když byla na Alexandra podána žaloba z několikanásobné vraždy
  • Charlie Rainaldi - Zatím stále malý hošík, který se s otcem neměl zrovna příležitost nějak zkamarádit. Alexander jej má rád, ale děti zkrátka nejsou to, o co by se chtěl celý život starat. Přesto se jej často snažil navádět proti bývalé ženě, protože jak sám doufal, až by synek trochu povyrostl a začal mít svůj rozum, určitě by své útočiště našel právě u úspěšnějšího otce. Syn však zůstal v 21. století společně s jeho matkou, a jelikož byl Alex souzen, není pochyb, že o otci už asi nikdy nebude mít normální mínění
  • Antonia Rainaldi - Alexanderova matka, již postarší, přesto však poměrně zachovale vypadající žena italského původu, která měsíčně utratí za kosmetiku tolik, co normální žena neutratí snad ani za pět let. Je zvyklá na vlastní luxus, i přes svůj věk stále fotí pro některé módní časopisy a od ledna 2013 začala vydávat vlastní značku luxusních kabelek, svého syna po studiích tolik nevídala a vlastně jí ani tolik nechyběl. Po odsouzení jej nadobro vyškrtla ze svého života a podobně odmítavě se chová i k Barbaře a Charliemu, který bude, podle ní, dělat totéž, až dostane rozum
  • Edward Rainaldi - Syn italských emigrantů, ambiciózní a sebestředný muž, kterému šlo vždy převážně o práci a o obchody, než-li o rodinu, což se na výchově jediného syna dosti podepsalo. Dokud jeho syn studoval a byl úspěšný, byl na něj nesmírně pyšný. Jakmile pak vyšly najevo vraždy a další přečiny, od syna se distancoval. Na rozdíl od své ženy však Barbaru s Charliem podporuje.
Rasa: Čaroděj
Věk: 41
Povolání/Kasta: Inkvizitor/Vyšší
Náboženské přesvědčení: Tváří se jako typický věřící, nicméně uznává síly temna, věří, že byl na zem vyslán jako služebník pekla, a že za své činy bude patřičně odměněn
Portrét: Pedro Pascal
 


Snad neexistuje jediné živé duše, která by měla o tomto člověku nějaké pochybnosti. V Salemu působí asi rok, avšak snad každého si zatím stihl získat na svou stranu díky své inteligenci, lstivosti a rozumu. S chladnou tváří umí rozdávat rány, ale zároveň se umí smát se svými blízkými v místním hostinci. Přesto se však do ničeho nevrhá bez jediného rozmyslu - je na něm jasně zřetelné, že každý svůj krok plánuje, přemýšlí nad ním a hlavně předvídá. Každý, kdo s ním zatím měl šanci mluvit, jej může popsat jako pohodového chlapíka s nadhledem, možná trochu více temperamentnějšího, ale zároveň dostatečně rozumného, zkrátka parťáka do nepohody. Ač mu sice jeho dobrou pověst mezi některými můžou kazit jeho vazby s inkvizicí, on to velice snadno dokáže zamluvit tím, že zkrátka dělá to, co je třeba - hájí ty správné a nejlepší mravy.
Nikdo nepochybuje o tom, že je nakloněn církvi, neboť vstává brzy a každou neděli se objevuje na mši, kde potichu vysedává na lavici a spílá svému novému městu to nejlepší.
Přesto není zapáleným věřící a o své víře je ochotný mluvit a debatovat - jak snadno lze zjistit, že není žádným fanatikem, jen mužem, který se snaží přežít v nelehké době.
Pro mnohé z žen je vysněným princem, vždy tak galantní, s vtipem na jazyku, který ale umí říci i ta správná slova a polichotit nejednu zlomenou duši.
Odvaha mu jistě nechybí, nebojí se odolávat opilcovi ani komukoliv, kdo se jemu nebo někomu blízkému snaží vyhrožovat. Ve tmě nehledá žádná strašidla a nad vším kolem sebe přemýšlí spíše prakticky.
Místy bývá více vzteklejší, obvykle když se mu něco nepodaří nebo pokud jej někdo naštve - to vše však omlouvá svým původem a mnohdy přihodí i nějaký ten vtípek cílený na své italské kořeny.
Snad nikdo v Salemu(možná až na těch pár lapených zločinců, kacířů a čarodějnic) nemá tušení o jeho odvrácené tváři, jeho pravém já, které je vždy schované za pečlivě uhlazenou tváří. Pod všemi těmi vtípky, za každým pohledem se ukrývají jeho zcela chladné, emocí zbavené, myšlenky. Seřazené za sebou jako by jeho mozek nebyl ničím jiným než procesorem s pečlivě seřazeným seznamem příkazů. Teď se usměj, teď nahoď vtípek, teď se tvař, že je ti to líto. Přetvařovat se? To mu sakra jde. Ale nikdy to nemyslí vážně, to si může být kdokoliv jist. Ale počkat, on to vlastně nikdo neví. Tak dobrý je Alexander Rainaldi, schovaný pod tou suverénní tvářičkou inkvizitora Gattoneho. Jen při výsleších se může čas od času ukázat Alessandro, ta zvláštní část Alexandrovi(Augustovi) duše, který rád sleduje utrpení, a který nade vše miluje krev a podrobení své oběti. Jen on je pán, vládce přítomnosti a s tím i budoucnosti. Člověk má moc zabít, ale je jen na něm, jestli té moci využije. Může se někdo stát vládcem všeho? Ale zajisté, pokud se nebojí někomu vyrvat srdce z těla.
August má rád, pokud může mít někoho v moci, pravý Alessandro to miluje nadevše. Ukrývá v sobě nenasytného démona, který se na určitou dobu odmlčí, než opět začne naslouchat jeho vábivému hlasu, který jej nutí zabíjet, mučit a vykořisťovat. Jeho pravé já nestojí o žádné přátele, rodinu. Na prvním místě je vždy pouze on a jeho tužby.
Nebojí se být agresivní téměř k nikomu, ale vždy předvídá, jak velké nebezpečí z toho může plynout. Pečlivě si dává pozor, aby mu jeho aktivity neohrozili reputaci, která je pro něj důležitá. Zvláště pečlivě dbá na svou reputaci v Salemu, kde se prezentuje jako člověk, který přišel z daleka, a který byl unesen, ale naštěstí se mu podařilo utéct “a dobrý salemský lid jej ochránil a přijal”.
Jeho angličtina je však přesto lehce odlišná, občas mu unikne nějaké to neznámé slůvko, což zamlouvá tak, že se zkrátka jedná o italštinu nebo o výraz, který se užíval v místech, ze kterých přišel.
Věří v různé síly temna, hlavou se mu dost často prohání škodolibé, až nenávistné myšlenky, které však vyloženě nepovažuje za špatné a rozhodně za ně necítí jakoukoliv lítost. Jen ví, že není úplně nejlepší je říkat komukoliv, pokud chce zůstat v bezpečí.
Většinou lidí pohrdá, hnusí se mu jejich zvyky, návyky, jejich hraná lítost nebo předstíraný zájem. Nejraději by je všechny někam zavřel jako krysy a nechal je pochcípat, zatímco by si on sám pil dobrou zachovalou whiskey.
Má sklony k sadismu, lidský život nepovažuje za nic cenného, lidskou bytost vnímá spíše jako věc, kterou může využít pro své potřeby. Pro svou práci, pro své uspokojení. Pro cokoliv. Buď je podmázne, anebo jim pohrozí nějakou tou zbraní. Důležité je určit si, kdo je pánem. A tím je vždy on. Manipulativní, po otci sobecký, sebestředný, arogantní, bez empatie, přesto však schopný velitel a vůdce.
Mezi lidmi, na obchodních jednání nebo na tržišti - tam všude je Alex nebo ještě lépe - August. Ať už je ale kdekoliv, vždy tuší přítomnost Alessandra, svého pravého já, které se nebojí vzít osud do svých rukou a zabíjet. Ačkoliv u něj nikdy žádný doktor nenašel symptomy schizofrenie, Alex sám pro sebe rozděluje své podvědomí - to, co baží po krvi, a to, co si umí každého omotat kolem prstu. V jednadvacátém století se nikomu nepředstavil jinak, než jako Alex. V sedmnáctém století se Alex pomalu změnil v Augusta, hodného, avšak po spravedlnosti bažícího muže. A Alessandro? Ten uvnitř jeho hlavy tleská, raduje se a dál a dál škemrá o další lidskou dušičku. Kdo by však řekl, že pan Gattone je ve skutečnosti lidská zrůda? Možná jen ti, kteří byli vyslýcháni. Rozhodně ne ti, kteří mu podlézají a jsou s ním zadobře.

Zlozvyky: August už jako Alexander často popíjel. Měl v oblibě drahé irské a skotské whiskey, které po večerech popíjel a buď řešil pracovní záležitosti, četl, sledoval nějaký pořad v televizi, anebo cepoval vlastní ženu a syna, dokud spolu ještě žili. Posléze už mu zůstalo jen to popíjení a vlastní zábava.
Ačkoliv své agresivní sklony a sadismus dokázal ovládat, přesto se čas od času dokázal naštvat natolik, že někoho v afektu pevně uchopil za zápěstí nebo se po něm rozmáchl. Čas od času se to stávalo i u opačného pohlaví, ke kterému však člověk jako August rozhodně nemá mnoho respektu.
Není moc empatický, sice se snaží empatii předstírat, ale sám necítí nic. Vše kolem je mu víceméně ukradené, zvláště pokud se jedná o druhé.
Neváží si ano moc věcí, už od mala byl zvyklý, že si vše může koupit, a že vše může sehnat, pokud to má čím zaplatit.
Je zvyklý, že může mít cokoliv a koholiv, August se dokáže přenést přes to, že někdy něco nevyjde, jistou křivdu však nikdy nezapomene Alessandro, který je vždy ochoten vrátit každému jeho medicínku, kterou on uměl podávat vždy, aniž by k tomu potřeboval nějaký diplom.
Kromě alkoholu má také zálibu v cigaretách, které však musí nahrazovat dýmkou a tabák musí odkupovat od určených obchodníků.


Základní schopnosti:
Znalost čarodějných rituálů - teoretická úroveň, slabá praktická
Znalost bylinek

Schopnosti navíc:
Ovládnutí něčí mysli (lidská/nejsilnější)
Spoutání démona (střední)
Rituální obětování (slabší)

Zbraně
Na blízko - Nože, dýky, rituální zbraně
Již od svých mladistvých let byl zapálený do literatury. Za svůj život toho přečetl hodně, čemuž vděčí hlavně kvůli svému přesunu do šestnáctého století. Je si vědom, že ne všechnu literaturu schvaluje doba, přesto se však honosí, co všechno už za svůj život přečetl.
Mluví plynně anglicky, italsky a trochu ovládá i francouzštinu a španělštinu. Ačkoliv ne dokonale, ale dá se říci, že umí i latinsky, a tak pro něj některé texty skutečně nejsou velkým problémem.
Ve 21. století se hojně věnoval sportu. Často chodíval ráno běhat, jezdil na kole, posilovat a chodíval na kickbox, což se dosti podepsalo na jeho fyzičce i vzhledu. V Salemu už se tomu nemůže věnovat naplno, přesto je na něm stále znát, že se někdy sportu věnoval.
Je inteligentní, bylo mu naměřeno nadprůměrné IQ. Kromě toho je také zručný, dokáže si opravit rozbitou věc nebo odstranit tělo. Nebo jej naopak naaranžovat někam, kde o něj zaručeně někdo zakopne, ale bez toho, aniž by někdo našel nějakou stopu vedoucí k jeho dopadení.
I bez červeného diplomu zná poměrně dopodrobna anatomii člověka. Ví, jak každý orgán vypadá a vlastně i ví, na co se zaměřit, aby jeho oběť zemřela rychle, nebo aby umírala pekelně dlouho.
Umí najít dobrou skrýš a sám se umí dobře zamaskovat. Anebo někoho zamaskovat.
Ve své době se hodně zajímal o matematiku, fyziku a přírodní vědy. Velice ho bavila i chemie. Má velikou znalost o jedech, ví, který co způsobuje, a jak se mu bránit. Baví ho šifry a již od útlého věku byl fascinován seriovými vrahy typu zodiac killer a další.

Ač je výčet jeho pozitiv skutečně silný, přesto se najde i pár slabin. Tak například velkou slabinou může být, že je to pořád jen člověk. Není nesmrtelný a ani on se nevyhne chybám, a to i těm osudovým. I když se snaží ke všemu přistupovat precizně a s jistým perfekcionalismem, i on se může seknout, odhadnout něco špatně.
Má velký strach z výšek, proto se vyhýbal cestování letadlem. Nenávidí pocit bezmoci, když s ním někdo jedná jako s někým nevýznamným.
Není moc mrštný, což vyvažuje jeho poměrně velkou sílu v rukách.
Pokud se dostane do skutečného tranzu, může být hodně nebezpečný, ale zároveň může udělat nějakou chybu.
V Salemu není ani rok, proto se ještě čas od času stane, že řekne něco, co má souvislost s dvacátým prvním stoletím nebo s něčím, co se stalo v pozdějších století. Snaží se na to však dávat pozor.



Alexander Rainaldi se narodil jako Alessandro Vincenzo Rainaldi, do rodiny bohatých italských emigrantů, kteří se usadili ve velké vile v prosluněné Kalifornii. Kvůli vlastnímu pohodlí a kvůli anglicky hovořícím lidem si nakonec přivykl na anglickou variantu jména Alexander nebo zkráceně jen Alex. Již od mala se projevoval jako inteligentní dítě, které však už ve svých nevinných letech mělo sklony k sadismu - často ničil hračky a jeho nerespektování živých bytostí i tvorů občas vedlo i k tomu, že si dovolil ublížit zvířeti. Moc respektu neměl ani k početnému služebnictvu, kterému již od chvíle, kdy uměl mluvit, nakazoval a dost často si vymýšlel nesplnitelné, za což se je snažil i trestat, pokud něco nesplnili. Jeho rodiče ho v chování zrovna dvakrát neusměrňovali, ba dokonce mu nevštěpovali ani nic o lásce a o respektu k bližnímu - jeho otec byl naprosto ukázkový obchodník, arogantní a egoistický, s velkou oblibou ve vlastních penězích a milenkách. Syna v jeho útlém věku přenechával spíše manželce, která si však s výchovou dětí nevěděla rady, a tak Alexandra nechávala dělat cokoliv, co chtěl. Nic mu nezakazovala, ale ani si jej dvakrát nevšímala. Párkrát se stalo, že si ještě jako malý ublížil,což by se mu možná nestalo, kdyby jej matka více kontrolovala. Přesto ale Alex nebyl hloupý, mnoha věcem se naučil sám, ovšem určitá nezúčastněnost jeho rodičů vedla hlavně k tomu, že jeho sadistická osobnost mohla bujet už od útlých let, aniž by se ji někdo snažil potlačit. Matka jakékoliv agresivnější chování z jeho strany omlouvala, a i když z něj občas mívala strach (a někdy možná i trochu litovala, že ho vůbec kdy porodila), zkrátka nedopustila, aby někdo jejímu synkovi něco zazlíval. Ve škole patřil k premiantům, dokázal dobře číst i psát, ba ani s počítáním neměl velkých potíží. V kolektivu dětí si našel své následovníky, neboť jak každý ví, děti umí být velice kruté a Alexandrova krutost se zkrátka tak nějak skrývala mezi urážkami dalších dětí. Byl šikanátorem, uměl manipulovat a často si vymýšlel. Psychicky slabší profesorky občas týral slovně a to se mu líbilo až nevýslovně. Přesto ale jak čas běžel, v kolektivu svých vrstevníků nakonec trochu zjemnil a ubral. Ne, že by mu z hlavy zmizely všechny ty černé myšlenky - byly tam vždy - sám si ale uvědomil, že ne každého může přinutit. Zvláště v raných pubertálních letech si začal uvědomovat, že ne každá pěkná dívka se chytí na jeho příkazy, což jej nejprve štvalo, ale jelikož nikdy neuvažoval citově, ale spíše jako stroj, rozhodl se, že zkrátka zkusí hrát trochu jinou hru. Asi proto už nebyl tak uštěkaný, agresivní, ale držel se zpátky. Byl klidnější a i svá rozhodnutí si více promýšlel. Přesto se ale vybíjel někde jinde… hezky za zdmi vlastního domu, na služebnictvu a občasně i na matce, která mu neuměla říci ani půl slova. A vlastně brzy ani nepobývala doma tak často, neboť i ona zatoužila po mladším milenci, který by ji vytrhl ze stereotypního života s pubertálním, a dosti agresivním, synem. Ve svých sedmnácti letech se pak Alex začal stýkat s dcerou jedné ze služebných, šestnáctiletou Charlotte. Té se dvoření mladého pana Rainaldiho zamlouvalo, a zatímco ji Alex zahrnoval cennostmi a šperky, ona mu jeho náklonnost oplácela službami, které se nejlépe provozují ve dvou. Jejich vztah ale drželi v tajnosti. Alexander však jen těžce maskoval své sadistické choutky, zvláště když byl téměř na samém počátku dospělého života, a ačkoliv se mu Charlotte snažila leccos splnit, postupně z něj začala mít obavy a jejich vztah chtěla ukončit. To se však nelíbilo Alexovi, který ji jednoho letního odpoledne zavezl daleko od města. Zmatenou dívku vystrčil z auta a sám se na ni vrhl, přičemž se mezi nimi strhl boj, který Alexander s přehledem vyhrával. Líbilo se mu, jak se mu bránila, chtěl si ji vzít násilím, jenže to mu mladičká Charlotte nechtěla dát jen tak. Jako omámený se chopil jejího hrdla a svíral ho tak dlouho, než z nebohého děvčete vyprchal veškerý život. V prvotní chvíli si nemohl vybavit, co vlastně udělal, jen hleděl na bezvládné tělo a netušil, co udělat. Nebyl však hloupý - věděl, že ho to mohlo stát svobodu. Proto se těla zbavil v nedalekém lese, kde jej zamaskoval a děvče o vše okradl, aby jen tak nikdo nemohl prokázat její totožnost. Nějakou dobu se obával, že by mohl být dopaden, ale k jeho štěstí v lesích nedaleko kvůli vedrům vypukl požár. Nikdo vlastně ani nepojal podezření, že by Alex mohl vůbec něco spáchat, a tak se bez špetky lítosti vrátil ke svému starému životu. Jediné, co se změnilo, byl slib, že už nic podobného neprovede. Ne kvůli ostatním lidem, ale kvůli sobě. Protože on byl moc dobrý na kriminál. Dál tedy studoval, randil s děvčaty, seznamoval se. Byl více klidnější a umírněnější, nic se však nezměnilo na jeho manipulativní a prolhané povaze. Po střední škole se díky vynikajícímu prospěchu a doporučení dostal na Harvard, kde nejprve studoval ekonomii a přírodní vědy, na magisterském studiu pak pokračoval ve studiu práva a bussinessu. Stále patřil mezi nejúspěšnější studenty, byl oblíbený kolektivem, prezident spolku, miláček žen i některých profesorek. Vždy dokázal najít vlídné slovo nebo si prosadit své, navíc mu k získání sympatií pomáhal i jeho exotický vzhled. Mezi dvacátým a sedmadvacátým rokem života se vlastně neúčastnil ničeho, co by bylo na hranici zákona. Jen studoval, pomáhal otci ve firmě - otec si jej totiž konečně začal všímat až ve chvíli, kdy to vypadalo, že syn má dostatek vlastního rozumu - a cestoval po světě. Procestoval mnohé ze Spojených států, Kanady, ale také navštívil i Evropu. I když měl život poměrně pestrý, přesto se opět začaly ozývat ty choutky vzít něčí osud do vlastních rukou. Alessandro, jak nazval to krvežíznivé vnitřní já, se pomalu probouzel k životu a toužil po dalších obětech. Chtěl počítat zářezy v kůži lapené osoby, chtěl slyšet křik a chtěl mít někoho ve své moci. Nějakou dobu se to snažil ignorovat, jenže ten hlas byl čím dál hlasitější. Už jej nebavilo udržovat zcela normální vztahy s opačným pohlaví, nebavilo ho se neustále lopotit v práci. Nejprve tedy začal své oběti odchytávat po setmění v parku. Hlídal si, aby jej nikdo neviděl, hlídal si, aby byl dostatečně maskován. Jeho oběťmi ze začátku byly zejména opuštěné ženy, které si vytipoval, a pak jen počkal na vhodný okamžik. Ze začátku také vlastně vůbec nezabíjel. Vše, co chtěl, bylo zmocnit se někoho, aby nějakou dobu dělal jen to, co chtěl on sám. To, že se mu oběti bránily, se mu líbilo ze všeho nejvíce a považoval to za nejlepší začátek “svého rituálu”. Brzy se po městě rozkřiklo, že v parcích řádí neznámý zahalený násilník, proto se Alexander na nějakou dobu stáhl a nedělal nic. Jen přemýšlel, jak by to vše mohl zdokonalit. Při jednom z dalších napadení navíc málem došlo k jeho odhalení, když kolem procházel kolemjdoucí. To bylo poslední kapkou - pokud chtěl někoho zajmout, měl by na něj mít klid a hlavně dostatek času. Mezitím už sám podnikal a díky otcovi se jeho firma rozrůstala téměř každý den. Vlastnil různé sklady a budovy ve městě, což mu hrálo do karet. Své oběti začal vozit do těchto budov, kde si mezitím zřídil cosi jako provizorní mučírnu. Aby nebyl odhalen, rozhodl se také, že jeho oběti už z těchto míst po svých neodejdou. Své oběti unášel z různých míst, vždy pečlivě kontroloval, že nebude na žádném kamerami monitorovaném místě. Navíc dával pozor i na to, aby nebylo odhaleno jeho auto. Unášel také různě staré oběti a rozhodně neunášel pouze ženy. Někdy mu stačilo jen správně nasměrovat jehlu s opiáty, někdy své oběti zlákal nějakou tou báchorkou, než je omráčil a odvezl. Vždy měl plán, pracoval sám a místa, odkud unášel, vždy dopředu pečlivě zmapoval. Oběti pak držel různě dlouho. Někdo nepřežil den, někdo žil třeba týden, ovšem rozhodně to nebyl kdovíjaký týden. Alexander si liboval v ubližování, mučení a dalších praktikách. Svým obětem před jejich smrtí nikdy neukázal svou tvář a ony ani nikdy neslyšely jeho hlas. Stále počítal s tím, že by mohly utéct. Zahrával si s ohněm. Ve dne byl úspěšným, oblíbeným mužem, v noci byl maniakální bestií. Když se konečně podivné únosy začaly dostávat do novin, Alessandro v něm umíral touhou, aby o něm psali každý den, celý den. Aby se jej každý bál. Přitom čím dál častěji zabředával do literatury zaměřenou na černou magii a rituály. Chtěl mít ze svých obětí co nejvíce. Sice se po každém provedeném činu, po každém mučení a zabití, cítil o něco silnější, přesto tomu něco chybělo, cítil, že to všechno určitě dělá pro nějaký účel, pro někoho. Těl se zatím zbavoval vším možným, některá dokonce spálil, a pak rozprášil, kde to šlo, jiná zavezl do lesa, k jezeru. V hlavě se mu však zrodil plán, jak by mohl získat z každé vraždy co nejvíce - rozhodl se části svých obětí jíst. Ani ne tak pro své uspokojení, jako pro jakési vyšší účely, které ctil jen on sám. Pokud zabije, může získat sílu své oběti tím, že ji pozře. Srdce a další části občas používal k tajným rituálům, co se dalo sníst, to upravil. Tou dobou také začal anonymně komunikovat s tiskem a Alessandro přímo toužil po tom, aby jej hledali…, a aby hledali jeho takzvaná veledíla. Začal tedy do novin posílat různé šifry, ke kterým občas přikládal fotky svých ještě stále živých obětí. Jejich mrtvoly pak ukládal na různá místa, ke kterým odkazovaly šifry. Pokud někoho z nich policie nalezla, tělo bylo obvykle v naprosto šíleném stavu a bylo opravdu složité ji jakkoli identifikovat. Navíc se dost často mrtvoly objevovaly v obráceném pentagramu nebo s nějakými dalšími rituálními věcmi kolem. Alessandro se otevřeně vysmíval médiím a policii. Přezdívali mu stínový vrah, démon, satanův sluha. Někdy jim dopředu napsal, co plánuje. Nikdy nenapsal jméno, jen koho by chtěl unést a co s ním provede, jen že se něco stane. Přesto jeho řádění nakonec na několik let ustalo. Bylo mu pětatřicet, měl za sebou nespočet vražd a znásilnění, které mu však nikdo nemohl připsat, neboť nikdo neměl jediný důkaz. Jediné, z čeho někdo mohl podezírat Alexandra Rainaldiho, byly možná podivuhodné obchody, nikdo však nevěřil, že by někomu mohl ublížit. Po pár měsících pak potkal Barbaru, svou budoucí manželku, kterou si vzal a brzy po svatbě s ní měl syna Charlieho. Barbara byla v mnohém podobná Alexandrově matce - rozhodně si nedovolila proti němu říct křivého slova, trochu se ho i bála, ale lichotily jí peníze a život na vysoké noze. Ačkoliv na ni byl Alexander občas dost hrubý, přesto mu ve všem vyhověla. Alexander měl tedy vše, měl rodinu, bohatství, fungující práci. Jenže démon v něm nezemřel, jen spal. Noviny si občas sice vzpomněly na tajemného vraha, který unášel oběti, mučil je a zabíjel podle nějakých rituálů, ale nikdo neměl stopu. Nikdo nemohl prohledat soukromé budovy. A tak se brzy začaly objevovat další únosy. Alexander se navíc také pokusil některé vraždy hodit na svého konkurenta - to strhlo určitý poprask, který policii a média na nějakou dobu úplně svedl na špatnou stopu. Klec spadla až po několika letech, kdy bylo Alexandrovi devětatřicet. Jeden z jeho pracovníků našel v jedné z firemních budov dosti zvláštní místo, které připomínalo mučírnu. Na fakt upozornil policii, která nenechala nic náhodě a okamžitě celé místo zabezpečila. Následně začali prohledávat i další budovy a vše začalo postupně odkazovat na Alexandra. Ten se však všem vysmál a řekl, že nikdo nemá jediný důkaz, že to vše dělal on. Tvrdě začal napadat svého zaměstnance a upozorňoval, že to všechno může být jen trik, a že jeho zaměstnanec chce určitě jen jeho peníze. Policie však mezitím zajistila dostatek důkazů, a tak mohli Alexandra vzít do vazby. Pro všechny to byl šok, ačkoliv někteří říkali, že Alexander byl agresivní celý svůj život, a že to k něčemu takovému spělo celou dobu. Alexander vše celou dobu zapíral, zatímco spolupracoval s nejlepšími právníky v zemi. Během toho také podstoupil několik testů, i těch psychologických. Lékaři se posléze shodli, že Alexander Rainaldi je osoba bez špetky svědomí, bez emocí, beze strachu a bez nějakého respektu k policii. Uvedli také, že má sklony k sadismu, ale že je zároveň také vysoce inteligentní. Nic nehrálo v jeho prospěch, přesto se mu nějak podařilo utéct. Rozhodně už však nebyl volný - musel se skrývat, uprchl ze země, a na to, že byl nejhledanější zločinec v zemi, se mu podařilo utéct až směrem k Massachusetts. Při svém úprku kradl a zabíjel, nicméně už to nebyly žádné promyšlené činy, jako spíše poslední snaha o záchranu - tuhle zabil muže, kterému ukradl auto, tuhle zabil ženu, která mu vyhrožovala, že zavolá policii. Auto mu nakonec vypovědělo nedaleko jednoho z lesů. Byl pronásledován, ale byla tma, a tak vyběhl z auta a prchl do lesa. Nevěřil ve vlastní záchranu, ale odmítal se vydat spravedlnosti. Les kolem něj byl nebezpečný a plný srázů, navíc to v něm neuvěřitelně páchlo. Ztratil se a nevěděl, kudy kam. Přesto se před ním po nějaké době zjevila světla - byl v Salemu. Zmatený, promrzlý na kost, možná i lehce pološílený a připravený někoho zastřelit nebo zabít, protože jak sám tušil, brzy jej prostě někdo odhalí. Nevěděl však, na jakém místě byl a ještě lépe - v jaké době. To zjistil až mnohem později, když jej nalezli někteří lidé. Nejdřív netušil, co se stalo, a málem by se tak nechal zabít v naprosto jiné době. Chtěl však žít, a tak si vymyslel, co nejlepší báchorku - že je z dalekého města, že býval inkvizitorem, ale že jej při jedné z cest zajali a unesli. Tak tak utekl, unikl smrti o vlásek. Díky tomu si našel alespoň pár lidí v Salemu, kteří mu věřili a zajistili mu, aby měl kde žít. Alessandro se odmlčel, Alexander zemřel a na místo něj se zrodil August Gattone. Přesvědčivý, chytrý a vypočítavý chlapík, který brzy projevil dostatek kvalit, aby se mohl ucházet o práci inkvizitora. Nikdo by do něj ale neřekl, že uzavřel smlouvu s jednou čarodějnicí, kterou nechal naživu a výměnou za to začal vládnout temnou silou.

 

XXX
 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat