4/18/2017

Iris Rogers

https://town-of-salem.blogspot.cz/2017/04/iris-rogers.html

Přezdívka hráče: Sera
Jméno a příjmení: Iris Rogers
Stav: Svobodná
Rodina:
  • Tamsin Rogers (rozená Lewis) - matka, zesnulá. Velmi přísná, nábožensky založená žena. V mládí se zamilovala, utekla od rodičů a provdala se bez jejich souhlasu. Nikdy to sobě, svému muži ani své dceři neodpustila.
  • Abbot Rogers - otec, zesnulý. Koňský handlíř z rodiny, který nikdy na jednom místě nezůstala příliš dlouho. Podobně žil i s Tamsin, dokud se jim nenarodila Iris. Velký muž s ještě větším srdcem, který své malé princezně nikdy nic neodmítl.
  • Daniel Orange - kněz, který se Iris více-méně ujal po smrti jejích rodičů. Jen díky jeho zásahu nepřišla o střechu nad hlavou a jeho slovo se pro ni postupně stalo téměř zákonem.
Rasa: člověk
Věk: 23 let
Povolání/Kasta: Ošetřovatelka
Náboženské přesvědčení: Anglikánka
Portrét: Ana de la Reguera


Iris je veselá, hravá, pracovitá, poslušná. Iris je nerozhodná, nejistá, upjatá k autoritám a své víře. Iris... je. Po tom, co postupně přišla nejprve o otce a pak i o matku musela rychle dospět, zároveň tak ale přišla o možnost dospívání jako takové prožít. Nikdy neběhala s vrstevníky po tancovačkách, nezažila tajné muchlování v seníku, ani kradmé polibky pod nočním nebem. Snad proto je tahle žena vlastně pořád dítětem, které se sice umí postarat o sebe, o domácnost i ošetřovat umírající nebo sešít rány po nepodařené šarvátce, ale které stále ve všech kolem sebe hledá vedení a rozhodnost. Její život má pevný směr jen proto, že se rozhodla bez pochybností a otázek následovat pokyny otce Daniela a následně pak i starších ošetřovatelek.
Vlastně by se mohla někomu zdát prostoduchá, snadno manipulovatelná, ovlivnitelná. A možná je to do jisté míry pravda. Nejprve za ni rozhodovala přísná matka, pak zodpovědnost za její život převzala církev. Nikdy se nemusela, nebo nechtěla, stavět zcela na vlastní nohy a rozhodovat jen sama za sebe, naopak představa toho, že by se tak stalo ji děsí. Někde v hloubi duše jí sice utkvěla dětská touha po dobrodružství a velké lásce jako z pohádek, většinou ale takové nápady, když už se jí čas od času mihnou v hlavě, rychle zahání.

Zlozvyky: Iris se velmi snadno začne červenat, stačí jí k tomu pochvala, nebo i malé zakopnutí a růž z tváří pak vyhání ještě dlouho. Nejprve se s touhle svou vlastností snažila bojovat, pomalu si na ni ale zvyká. Stejně tak jako na to, že při čtení si namotává vlasy kolem prstů a její písmo je i přes veškerou její snahu pořád stejně kostrbaté jako v den, kdy vzala brk poprvé do ruky. To jsou ale jen maličkosti, které dotváří obraz mladé ženy, která by ve svých letech měla být už dávno vdaná. Na to je ale zkrátka příliš úzce spjatá s lazaretem, farností i knězem.



Základní schopnosti:
Instinkt 
Empatie (střední)
Schopnosti navíc:
Léčitelství (silnější)
Znalost bylinek (slabší)

Slabiny:
Má hrůzu z koní, od doby kdy viděla jak zemřel její otec.
Je poměrně naivní a důvěřivá.
Neumí dělat velká, a občas ani malá, rozhodnutí bez toho, aby se nejdříve poradila s otcem Danielem.
 

Za rozbřesku, v polovině jara, se na svět prodralo malé děvčátko s hlavou plnou černých vlásků, které záhy přijalo jméno Iris. Narodila se o pár týdnů dříve než bylo v plánu, takže v domě, ve kterém se rozezněl její první pláč a který její otec teprve nedávno koupil, ještě chyběla část vybavení. Byl to ale nedostatek, který Abbot dokázal rychle napravit. Vždyť právě přišel na svět malý zázrak, část jeho samotného, malá princezna, které chtěl brzy pořídit sourozence - snad chlapce a pak ještě jedno děvče - a pro kterou chtěl oproti svému toulavému dětství zařídit skutečný domov. Navíc doufal, že narození dcerky trochu obměkčí a rozveselí jeho ženu, křehkou, krásnou tmavovlásku, která se pro jeho uhrančivé oči vzdala své rodiny i předchozího života.
Roky pomalu ubíhaly a mladá rodina Rogersů zapadla do okrajové části Salemu lépe, než sami čekali. Abbota nepálily toulavé boty, naopak přikoupil chovnou kobylu a plánoval zvětšit stání pro koně, přirostl k téhle části země jako by byla jeho rodnou půdou a jeho žena Tamsin si na nové město také pomalu zvykala, i když její zádumčivost nemizela a její pohled studil nejen Abbota, ale i maličkou Iris. Ta, jako by vycítila že pro otce je větší radostí než pro matku, chodila si pro pohlazení i pofoukání odřených kolínek jen k němu. Spolu s tím, jak Iris stárla a pomalu začínala pobírat rozum, i Abbot došel k novým poznáním. K tomu, že jeho žena s ním už nikdy další dítě mít nebude, k tomu, že už s ním mluví jen, když mu říká o peníze a zejména k tomu, že nebýt jeho dcerky, už zase by se pravděpodobně toulal krajem.
Inu, žádná pohádka netrvá věčně a z mladých manželství vzešlých z ohnivé lásky se velmi často stanou brzy hromádky popela. I přes všechny překážky ale rodina prozatím držela pospolu. Tamsin učila Iris domácím pracem, starosti o zvířata, i náboženství. Abbot se s ní proháněl na koni, bral ji na ryby a vodil po kraji. Nikdy jako dítě neměla mnoho přátel, nepřipadala si ale osamělá a vždycky se naopak cítila nesvá, když se na kázání v kostele sešlo hodně lidí. Malá společnost byla Iris bližší, neznámí lidé ji uváděli do rozpaků. Dokonce napoprvé nechtěla promluvit ani z knězem. Postupem času si ale ke kostelu a víře našla silný vztah, vlastně to místo očima dítěte vnímala jako útočiště. Propast mezi jejími rodiči se totiž stále zvětšovala a stejně tak rostla mezi Tamsin a Iris, i když se tomu Abbot snažil všemožně zabránit. Hádky byly u nich doma stále častější a právě v takových chvílích utíkala Iris na jediné další místo, které od malička znala - do kostela.
Rok, možná dva, po Irisiných desátých narozeninách se však přihodilo něco, co rodinné poměry černovlasého děvčátka změnilo úplně. Na křídlech blesků a hromů přilétla ledová podzimní bouře, která ohýbala stromy a k zemi zadupávala zbytky nesklizené úrody. Všichni tři toho večera seděli v domě, Tamsin s Iris nad draním peří, Abbot spokojeně podřimoval u pece, když prudký poryv větru rozrazil dveře stáje a zvukem deště se prolnulo vyplašené ržání. Z okna bylo vidět statného rezavého hřebce jak vybíhá ze stáje, následován třemi dalšími koňmi. Abbot byl okamžitě na nohou, nehledě na zimu a déšť za doprovodu tlumených (přece jen by nikdy neklel před svou princeznou), nadávek vyběhl za koňmi. Nemohl dovolit aby se zaběhli, nebo se jim něco stalo, celé jejich živobytí záleželo na nich a hříbatech, které na jaře přinesou. A Iris samozřejmě nemohla být daleko za ním. V dlouhé sukni a bílé halence uháněla po promočené louce za tatínkem, za koňmi, déšť jí studil na zádech a chtěla se smát. Všechno jí to připadalo ohromné dobrodružství a legrace, dokud... dokud nezazněl další hrom, neuhodil další blesk a splašenému stádu přes cestu nespadl strom. Koně se polekali ještě víc, změnili směr a přímo před nimi byl Abbot. Statný muž věděl, že je zle v momentě, kdy koně nedokázal gesty zastavit. "Iris, utíkej!" Poslední slova, která od svého otce slyšela. Poslední pohled, který věnoval svojí dceři, než mu jeho nejvěrnější z koní uhodil předními kopyty do zad. Kdo ví, kde celou tu dobu byla Tamsin. Snad stála za oknem domu, snad utíkala pro svou dceru. Irisina paměť v tom okamžiku selhává, pamatuje si jen útržky. To, jak ji míjí uhánějící koně. Jak už se jí nechce smát. Jak se snaží tatínka převalit, aby neležel obličejem v zemi. A pak, jak ji matka zahání zpět do domu a utíká do města.
Abbota ještě ten večer naložili na vůz a odvezli do lazaretu. Iris nevěděla co to znamená, ale když se ptala Tamsin jí odpovídala jen, že otec je teď v boží moci. Jenže bouře si vybrala i druhou daň, když do dvou dnů Tamsin ulehla s horečkou tak vysokou, že ji doprovázely bludy. Tentokrát pro pomoc běžela sama Iris, na jediné místo, které znala, do kostela. V krátkém sledu tedy oba její rodiče byli "v boží moci" a tak dělala co jen mohla. Ráno vstávala za úsvitu, postarala se o zahradu a dům - jen stáji do které sousedé zahnali uprchlé koně se obloukem vyhnula - a nejkratší cestou mířila mezi nemocné a milosrdné duše, které se o ně starali. Trávila v lazaretu celý den, střídavě dávajíc otci a matce pít a modlíc se za jejich uzdravení. To ale nepřišlo. První odešel Abbot, který od doby co ho Iris viděla ten večer na louce ani neotevřel oči. Necelý týden po něm i Tamsin. Nakonec si ti dva přeci jen byli souzeni, když si je Bůh vzal společně.
Zdrcené, sotva dvanáctileté děvčátko, po tom co i Tamsin naposledy vydechla, padlo v slzách kolem krku nejbližšímu člověku, který byl po ruce - mladému knězi, který jejím rodičům uděloval poslední pomazání. S velkou námahou ji přesvědčil o tom, že nemůže v lazaretu "počkat až si ji pánbíček taky vezme", odvedl ji domů a... vlastně se od té doby už mnoho nezměnilo. Krom toho, že se Otec Daniel stal jejím oficiálním opatrovníkem a převzal tak zodpovědnost i nad jejím dědictvím, že oba zestárli, že ji po večerech učil číst a psát a později jí i dovolil, aby se pletla pod nohy starším ošetřovatelkám v lazaretu. V patnácti letech se tam už Iris otáčela stejně zdatně jako kolem plotny i zahrady a začínala být opět šťastná. Sice bez myšlenek na lásku, kterých mají jiná děvčata plnou hlavu s bez hospodských tancovaček, ale šťastná. S vírou v Boha, s neochvějným vědomím, že Daniel se vždycky správně rozhodně, když si ona neví rady. A že se městem pomalu začínalo šeptat o tom, že jejich nová "rodina" není tak úplně počestná? Netrápilo ji to, protože ona znala pravdu.
A zná ji stále. O další řádku let později, kdy už jen málokdy narazí v práci na problém, který by neviděla před tím, kdy na Vánoce dokáže vystrojit skutečnou hostinu a kdy je pyšná na to, že má jednu z nejkrásnějších zahrad v okolí. Že je její život vcelku jednotvárný? Že jí možná občas napadne, jaké to asi je mít v náručí své vlastní dítě a ne jen přivádět na svět cizí? Že když nemůže v noci spát, přemýšlí o všech těch věcech, které se stydí svěřit i při zpovědi? Když ji takové věci napadají, snaží se je rozhánět modlitbou, nebo ještě usilovnější prací. Dobrovolně, snad trochu ze strachu, snad trochu proto, že neví jak mluvit s lidmi, se straní téměř všech a jakmile odejde večer z lazaretu, její svět se zmenší jen na ni a Otce Daniela.  


Prokletý prsten vytvářející pochybné smýšlení o víře



QUEST: Salemský ples

Jaro 1693

Žádné komentáře:

Okomentovat