Přezdívka: Biá
Jméno: Rosalin Tod
Stav: Svobodná
Rodina:
Jméno: Rosalin Tod
Stav: Svobodná
Rodina:
- Rodiče Cassarah a Wilson Tod, když je viděla naposledy, byli oba živí a zdraví
- Sestra Dayna Tod, živá, bydlí zhruba dva dny cesty od Salemu kde učí hru na housle, čas od času se s ní stýká
Rasa: Kožoměnec
Věk: 25
Povolání: Soukromá učitelka angličtiny, literatury a historie
Náboženství: Od malička je vedena k víře a i v dospělosti věří, je však přesvědčena, že církev má konat jen dobro a nesouhlasí s jejími dnešními metodami. Má však dost rozumu na to, aby si své názory nechávala pro sebe, přestože její Bůh pouze miluje.
Portrét: Olivia Wilde
Věk: 25
Povolání: Soukromá učitelka angličtiny, literatury a historie
Náboženství: Od malička je vedena k víře a i v dospělosti věří, je však přesvědčena, že církev má konat jen dobro a nesouhlasí s jejími dnešními metodami. Má však dost rozumu na to, aby si své názory nechávala pro sebe, přestože její Bůh pouze miluje.
Portrét: Olivia Wilde
Na první pohled je Rosalin, nebo také Rose, naprosto obyčejná žena 17. století. A vlastně je to i pravda. Tedy až na to, že před sukní dá přednost kalhotám, před kočárem koňskému sedlu a před čajem alkoholu. Ženská stránka jí zaručeně nechybí, ale je ráda svá. Chce se cítit dobře v tom co nosí, chce mít sama kontrolu nad tím co bude pít a jíst a také se sama rozhoduje, v čí společnosti se bude pohybovat. Pozná autoritu, umí poslechnout, když jí nic jiného nezbývá a když ví, že je to správné, ale když si myslí opak, udělá vše pro to, aby uposlechnout nemusela. Rozhodně si nenechá říkat co má dělat od nějakého neznámého člověka, co si myslí, že když vidí ženskou, může si s ní dělat co chce.
Nevadí jí společnost ani samota. Tráví hodně času mezi dětmi a velmi jí to vyhovuje, vzhledem k její empatii. Jejich emoce jsou povětšinou hezké a nevinné, málokdy se zde objeví hněv a děti jí také milují, protože vycítí, když jsou smutné nebo je něco trápí. Baví ji společnost žen a ráda se s nimi přátelí. Rozhodně nepohrdne ani společností mužů, ale už není takové kvítko jako před pár lety. Také se s nimi ráda přátelí, ale navázat nějaký hlubší kontakt, to chce hodně snahy. Do postele jen tak s někým nejde a má jasnou zásadu – nikdy si nezačít s ženatým, zasnoubeným či jakkoliv jinak zadaným mužem. Poučila se velmi ze svých předchozích chyb. Je-li ve větší skupině, spíše poslouchá než aby mluvila (kromě jejích hodin). Je-li s méně lidmi, chvilku jí trvá rozpovídat se. Je-li jen s jedním člověkem, je to už jen na té osobě, zda si získá její důvěru natolik, aby s ním hovořila zcela otevřeně.
Rosalin je inteligentní a sečtělá, ráda se dozvídá nové věci. Udělá-li nebo řekne-li něco špatně, nechá si chybu vysvětlit. Ráda také vysvětluje ostatním jejich chyby, což se může spoustě lidí příčit. Miluje historii a literaturu především, sama píše básně a krátké povídky, většinou se týkají toho, co zažila nebo někde zaslechla. Snaží se vždy uvažovat jasně, v každé situaci si vybrat to nejlepší možné řešení. Málokdy panikaří, zachovává chladnou hlavu. Bere každé slovo velmi vážně, což se dost podepisuje na jejím smyslu pro humor, který trochu pokulhává.
Její oči jsou velmi citlivé na světlo. Slunce jí neublíží, může se ve dne procházet jak jen chce, ale často ji pak bolí oči. Navíc má ráda noc, připadá si v ní bezpečnější. Vidí velmi dobře ve dne i v noci v obou svých podobách.
Zlozvyky: Bere vše, co jí lidé řeknou příliš vážně a smyslu pro humor také moc nepobrala. Často poslouchá cizí rozhovory, co kterých jí rozhodně nic není. Když je na slunci, sklápí zrak dolů. Dokud si k člověku nezíská nějakou důvěru, nedívá se mu do očí, u mužů jí to většinou trvá déle. Nevadí jí čarodějnice, o jejichž existenci ví (ačkoliv jen něco málo), ale dozví-li se, že má s nějakou tu čest, stáhne se, má se na pozoru a kontakt s nimi už nevyhledává.
Nevadí jí společnost ani samota. Tráví hodně času mezi dětmi a velmi jí to vyhovuje, vzhledem k její empatii. Jejich emoce jsou povětšinou hezké a nevinné, málokdy se zde objeví hněv a děti jí také milují, protože vycítí, když jsou smutné nebo je něco trápí. Baví ji společnost žen a ráda se s nimi přátelí. Rozhodně nepohrdne ani společností mužů, ale už není takové kvítko jako před pár lety. Také se s nimi ráda přátelí, ale navázat nějaký hlubší kontakt, to chce hodně snahy. Do postele jen tak s někým nejde a má jasnou zásadu – nikdy si nezačít s ženatým, zasnoubeným či jakkoliv jinak zadaným mužem. Poučila se velmi ze svých předchozích chyb. Je-li ve větší skupině, spíše poslouchá než aby mluvila (kromě jejích hodin). Je-li s méně lidmi, chvilku jí trvá rozpovídat se. Je-li jen s jedním člověkem, je to už jen na té osobě, zda si získá její důvěru natolik, aby s ním hovořila zcela otevřeně.
Rosalin je inteligentní a sečtělá, ráda se dozvídá nové věci. Udělá-li nebo řekne-li něco špatně, nechá si chybu vysvětlit. Ráda také vysvětluje ostatním jejich chyby, což se může spoustě lidí příčit. Miluje historii a literaturu především, sama píše básně a krátké povídky, většinou se týkají toho, co zažila nebo někde zaslechla. Snaží se vždy uvažovat jasně, v každé situaci si vybrat to nejlepší možné řešení. Málokdy panikaří, zachovává chladnou hlavu. Bere každé slovo velmi vážně, což se dost podepisuje na jejím smyslu pro humor, který trochu pokulhává.
Její oči jsou velmi citlivé na světlo. Slunce jí neublíží, může se ve dne procházet jak jen chce, ale často ji pak bolí oči. Navíc má ráda noc, připadá si v ní bezpečnější. Vidí velmi dobře ve dne i v noci v obou svých podobách.
Zlozvyky: Bere vše, co jí lidé řeknou příliš vážně a smyslu pro humor také moc nepobrala. Často poslouchá cizí rozhovory, co kterých jí rozhodně nic není. Když je na slunci, sklápí zrak dolů. Dokud si k člověku nezíská nějakou důvěru, nedívá se mu do očí, u mužů jí to většinou trvá déle. Nevadí jí čarodějnice, o jejichž existenci ví (ačkoliv jen něco málo), ale dozví-li se, že má s nějakou tu čest, stáhne se, má se na pozoru a kontakt s nimi už nevyhledává.
Základní schopnosti:
• Schopnost měnit se na zvíře (sova)
• Zesílený smysl (zrak; vyšší)
• Síla (nižší)
• Zesílený smysl (zrak; vyšší)
• Síla (nižší)
Schopnosti navíc:
• Empatie (vyšší)
• Telepatie ve zvířecí podobě (nižší)
Rosalin není bojovnice ani v lidské, ani ve své zvířecí podobě. Svou největší schopnost, inteligenci, proměnou nedostala, oplývala jí vždy. Její proměna v sovu, která je o trochu větší a mohutnější než většina jedinců, i když běžný návštěvník lesů by takový rozdíl jistě ani nezaregistroval, je sice úplná, avšak nemá ji ještě dostatečně nacvičenou, takže bolí. Hodně. To ji ovšem nepřinutí svou schopnost potlačovat a vždy se několikrát do týdne v toto zvíře promění.
Pravidelně se snaží ve zvířecí podobě cvičit, jak jen to jde. Ráda zkouší telepati, ač slabou, snaží se hodně létat a lovit, cvičit obratnost a zrak. Je schopná ve své podobě zaútočit a způsobit slabá, ač nepříjemná zranění, ale k této činnosti se neschyluje často. Je v obou podobách velmi citlivá na světlo, ve zvířecí podobě ji najdete skutečně jen v noci.
Co se stala kožoměncem, uvědomila si, že jí tento proces v lidské podobě dodal empatii. Může se vcítit do pocitů jakéhokoliv člověka i zvířete, snaží se přitom bránit tomu, aby negativní pocity přenesla na sebe, ne vždy se jí to ale povede. Proměna jí také dala více síly než měla kdy dřív. Když praští průměrného muže, asi to s ním trochu hne, když ji někdo chytne za ruce, vykroutí se mu, ale jinak žádnou závratnou sílu nepotřebuje. Stejně ji využívá jen na posouvání nábytku…
• Telepatie ve zvířecí podobě (nižší)
Rosalin není bojovnice ani v lidské, ani ve své zvířecí podobě. Svou největší schopnost, inteligenci, proměnou nedostala, oplývala jí vždy. Její proměna v sovu, která je o trochu větší a mohutnější než většina jedinců, i když běžný návštěvník lesů by takový rozdíl jistě ani nezaregistroval, je sice úplná, avšak nemá ji ještě dostatečně nacvičenou, takže bolí. Hodně. To ji ovšem nepřinutí svou schopnost potlačovat a vždy se několikrát do týdne v toto zvíře promění.
Pravidelně se snaží ve zvířecí podobě cvičit, jak jen to jde. Ráda zkouší telepati, ač slabou, snaží se hodně létat a lovit, cvičit obratnost a zrak. Je schopná ve své podobě zaútočit a způsobit slabá, ač nepříjemná zranění, ale k této činnosti se neschyluje často. Je v obou podobách velmi citlivá na světlo, ve zvířecí podobě ji najdete skutečně jen v noci.
Co se stala kožoměncem, uvědomila si, že jí tento proces v lidské podobě dodal empatii. Může se vcítit do pocitů jakéhokoliv člověka i zvířete, snaží se přitom bránit tomu, aby negativní pocity přenesla na sebe, ne vždy se jí to ale povede. Proměna jí také dala více síly než měla kdy dřív. Když praští průměrného muže, asi to s ním trochu hne, když ji někdo chytne za ruce, vykroutí se mu, ale jinak žádnou závratnou sílu nepotřebuje. Stejně ji využívá jen na posouvání nábytku…
Rose se narodila v New Yorku jako první ze dvou dcer rodiny Todových. Její otec byl hudební skladatel, matka excelovala ve hře na violoncello. Jejich rodina byla jednou z těch výše postavených, s penězi nikdy problém neměli a ještě zvládali přispívat na chudé, především dávali peníze rodinám v nouzi, aby mohly poslat své děti alespoň na pár let do školy. Byli to správní lidé a vychovávali správnou dceru.
Rosalin byly tři roky, když se jí narodila malá sestřička. Ten malý teplý uzlíček si okamžitě zamilovala, trávila s malým děvčátkem hodiny a hodiny, učila ji hrát si, později mluvit, chodit, číst. Mezi tím se cvičila ve hře na housle a na violu. Její otec byl přísným učitelem, ale velmi dobrým. Ačkoliv neměla ani zdaleka takový talent jako její matka, hraní ji bavilo. Když její sestra Dayna trochu povyrostla, začala se i ona věnovat hudebním nástrojům. Byla o tolik lepší, učenlivější a trpělivější, talentovanější než Rose a tak rodiče začali na svou prvorozenou pomalu zapomínat. Postupem času ji už nikdo neučil noty, nikdo jí neříkal, jak má správně držet smyčec a že když hraje, má loket příliš nízko. Po nějaké době přestala hrát úplně.
Nebyla naštvaná na svou sestru za to, že má talent. Byla naštvaná na rodiče. Dayna sice měla talent na hudbu, ale nikdo si už nikdy nevšiml Rosalininých předností. Když přestala hrát, usedla ke knihám. Především k těm historickým. Ve škole velmi vynikala ve svém rodném jazyce, bavila ji literatura a historie. Naučila se mluvit hezkou angličtinou, začala psát své příběhy a básně. Ať se snažila sebevíc, rodiče si je nikdy nepřečetli. Dayna je četla ráda, ale čím byla starší, tím více hrála a cvičila a později přestala mít na svou starší sestru čas. Rosalin se s tím smířila. Nic jiného jí nezbývalo.
Bylo jí možná šestnáct, když se seznámila s Meave, stejně starou Irkou, krásnou a zvláštní a hlavně velmi inteligentní. Rosalin brzy zjistila, že se zajímají o stejné věci – literatura, historie, teologie. Chvíli trvalo, než se rozhodla Meave ukázat některé své básně. Její kamarádka byla nefalšovaně nadšená. Chtěla si přečíst vše, co Rosalin napíše. Říkala jí, co se jí na jejích pracích líbí a co by naopak změnila, některé jí dokonce i pomáhala psát a Rosalin to nerozčilovalo, naopak, byla ráda, že někdo jeví o její práce zájem. Milovala Meave a věděla, že Meave naprosto miluje ji, o kamarádce jako byla ona se jí nikdy nesnilo.
V osmnácti letech pracovala Rose pod taktovkou jednoho New Yorského spisovatele, mistra, který ji zaučoval. Meave měla svou vlastní mistryni, bylinkářku, jednoho dne se chtěla stát léčitelkou. Rosalin nosila Meave knihy, které jí mistr půjčil a básně, které napsala a Meave nosila Rosalin léčivé byliny a ve volném čase ji učila, jak některé z nich pozná, k čemu se dají využít a jak s nimi zacházet.
To, co se v ten rok stalo, bylo naprosté nedorozumění. Ačkoliv byla Rosalin věřící, měla už na kontě několik hříchů a její víra značně pokulhávala třeba už jen kvůli situaci ve světě. Nebyla nevinná, měla za sebou nějaké chlapce a tenhle se zdál stejný jako ti ostatní. Vysoký, statný, ramenatý, čokoládově hnědé oči a světlé vlasy barvy slámy. Arthur se jmenoval, nijak zvláštní jméno to nebylo. Vídali se nějaký čas, pozval ji k sobě domů, pili dobré víno a smáli se historkám ze svých životů. Večer s ním ulehla, prostě se tak stalo, a stalo se tak ještě několikrát. Netušila, že to neměla dělat. Až jednoho dne se již v noci ozvalo klepání na dveře domu Todových. Rosalin zaskočilo, když ji otec zavolal dolů. Mezi dveřmi stála Meave, tvář smáčenou slzami, bolestný pohled. Nestačila se ani zeptat co se stalo, její kamarádka na ni začala okamžitě vřískat. Svině. Děvko. Arthur. Nenechala si to vysvětlit. Nenechala si vysvětlit, že to nevěděla, nevěděla, že je Meave Arthurova milá, nebo by alespoň měla být. Nikdy jí to neřekl, jak by mohl? A Meave tam stála, držela svou kamarádku pod krkem, stiskl pevný a Rosalin se zalykala, otec běžel pro stráže, matka se sestrou křičely a plakaly. Nemohly se pohnout, nešlo to, teprve později si Rose uvědomila, jak silnou moc Meave měla. A pak se její kamarádka zastavila, ustoupila o krok zpět. „Nezasloužíš si smrt.“
S Arthurem mluvila hned druhý den. Ani neví proč ji tolik nepřekvapilo, že její kamarádka je čarodějnice, že vůbec existují. A už vůbec neví, proč si ze všech zvířat vybrala Maeve zrovna sovu. Mohla jí zaklít do hraboše, myši nebo žížaly, ale ona si prostě vybere sovu. Došlo jí to až později, však nebyla hloupá. Právě proto. Maeve milovala přirovnávat Rosalin k sově kvůli její bystrosti a inteligenci. Byla naštvaná, ale pořád ji považovala za kamarádku. Aspoň trochu…
Arthur jí dobře poradil, že by se neměla ve městě zdržovat. Náznaky její proměny se začaly objevovat brzy. Společně s ním utekla z New Yorku a na pár týdnů se schovali v lese, než se Rosalin smířila psychicky i fyzicky se svými schopnostmi. Z ní a Arthura se stali přátelé, jakýkoliv milenecký vztah rychle pominul. Jakmile si byl jistý, že se o sebe postará, poslal ji pryč z města. Kvůli Maeve a dalším čarodějkám. Nemohla se ani rozloučit s rodiči a co ji trápilo nejvíce, nemohla se rozloučit se svou malou sestřičkou.
Putovala zhruba rok, než se usadila v Salemu. Hodná bába kořenářka, stará vdova, osamocená, jí nabídla nocleh u sebe v domě a už si tam Rosalin nechala. Nebyla jí sice nápomocná, to co ji Maeve učila již dávno zapomněla, ale díky dobrému zraku a své zvířecí podobě mohla jednoduše najít bylinky a drobná zvířata. Během pár dní stará kořenářka poznala, že je Rosalin kožoměnec. A i poté co zemřela příjemnou přirozenou smrtí byla Rose přesvědčena, že byla čarodějka.
V jejím domě v Salemu již zůstala, od svých dvaceti až doteď. Salemští obyvatelé rychle zjistili, kolik toho mladá Rosalin ví. Jednou jí jeden drobný šlechtic nabídl peníze za to, že naučí jeho malého synka číst. A tak se její pověst rozmohla a začala za peníze učit děti přímo v rodinách. Od bohatších si bere více, od chudých si bere méně, často jen sedí s několika dětmi na okraji města a sleduje, jak si předávají knihu z ruky do ruky, předčítají, sem tam je mírně opraví. Bylo jí asi dvaadvacet, když na dveře zaklepala sestra. Není si jistá jak ji mohla najít, ale zaručeně v tom měl prsty Arthur. Dayna nakonec v Salemu dlouho nepobyla a odstěhovala se zhruba dva dny cesty odsud, kde se šťastně vdala.
Rosalin pokračuje v Salemu ve svém klidném životě, psaní se příliš nevěnuje, především učí a ve volném čase prozkoumává okolí ve své zvířecí podobě. Přestože ví, jak těžká mračna se nesou nad tímto městem, žije svůj klidný, ze tří čtvrtin lidský, ze čtvrtiny zvířecí život. Zatím…
Rosalin byly tři roky, když se jí narodila malá sestřička. Ten malý teplý uzlíček si okamžitě zamilovala, trávila s malým děvčátkem hodiny a hodiny, učila ji hrát si, později mluvit, chodit, číst. Mezi tím se cvičila ve hře na housle a na violu. Její otec byl přísným učitelem, ale velmi dobrým. Ačkoliv neměla ani zdaleka takový talent jako její matka, hraní ji bavilo. Když její sestra Dayna trochu povyrostla, začala se i ona věnovat hudebním nástrojům. Byla o tolik lepší, učenlivější a trpělivější, talentovanější než Rose a tak rodiče začali na svou prvorozenou pomalu zapomínat. Postupem času ji už nikdo neučil noty, nikdo jí neříkal, jak má správně držet smyčec a že když hraje, má loket příliš nízko. Po nějaké době přestala hrát úplně.
Nebyla naštvaná na svou sestru za to, že má talent. Byla naštvaná na rodiče. Dayna sice měla talent na hudbu, ale nikdo si už nikdy nevšiml Rosalininých předností. Když přestala hrát, usedla ke knihám. Především k těm historickým. Ve škole velmi vynikala ve svém rodném jazyce, bavila ji literatura a historie. Naučila se mluvit hezkou angličtinou, začala psát své příběhy a básně. Ať se snažila sebevíc, rodiče si je nikdy nepřečetli. Dayna je četla ráda, ale čím byla starší, tím více hrála a cvičila a později přestala mít na svou starší sestru čas. Rosalin se s tím smířila. Nic jiného jí nezbývalo.
Bylo jí možná šestnáct, když se seznámila s Meave, stejně starou Irkou, krásnou a zvláštní a hlavně velmi inteligentní. Rosalin brzy zjistila, že se zajímají o stejné věci – literatura, historie, teologie. Chvíli trvalo, než se rozhodla Meave ukázat některé své básně. Její kamarádka byla nefalšovaně nadšená. Chtěla si přečíst vše, co Rosalin napíše. Říkala jí, co se jí na jejích pracích líbí a co by naopak změnila, některé jí dokonce i pomáhala psát a Rosalin to nerozčilovalo, naopak, byla ráda, že někdo jeví o její práce zájem. Milovala Meave a věděla, že Meave naprosto miluje ji, o kamarádce jako byla ona se jí nikdy nesnilo.
V osmnácti letech pracovala Rose pod taktovkou jednoho New Yorského spisovatele, mistra, který ji zaučoval. Meave měla svou vlastní mistryni, bylinkářku, jednoho dne se chtěla stát léčitelkou. Rosalin nosila Meave knihy, které jí mistr půjčil a básně, které napsala a Meave nosila Rosalin léčivé byliny a ve volném čase ji učila, jak některé z nich pozná, k čemu se dají využít a jak s nimi zacházet.
To, co se v ten rok stalo, bylo naprosté nedorozumění. Ačkoliv byla Rosalin věřící, měla už na kontě několik hříchů a její víra značně pokulhávala třeba už jen kvůli situaci ve světě. Nebyla nevinná, měla za sebou nějaké chlapce a tenhle se zdál stejný jako ti ostatní. Vysoký, statný, ramenatý, čokoládově hnědé oči a světlé vlasy barvy slámy. Arthur se jmenoval, nijak zvláštní jméno to nebylo. Vídali se nějaký čas, pozval ji k sobě domů, pili dobré víno a smáli se historkám ze svých životů. Večer s ním ulehla, prostě se tak stalo, a stalo se tak ještě několikrát. Netušila, že to neměla dělat. Až jednoho dne se již v noci ozvalo klepání na dveře domu Todových. Rosalin zaskočilo, když ji otec zavolal dolů. Mezi dveřmi stála Meave, tvář smáčenou slzami, bolestný pohled. Nestačila se ani zeptat co se stalo, její kamarádka na ni začala okamžitě vřískat. Svině. Děvko. Arthur. Nenechala si to vysvětlit. Nenechala si vysvětlit, že to nevěděla, nevěděla, že je Meave Arthurova milá, nebo by alespoň měla být. Nikdy jí to neřekl, jak by mohl? A Meave tam stála, držela svou kamarádku pod krkem, stiskl pevný a Rosalin se zalykala, otec běžel pro stráže, matka se sestrou křičely a plakaly. Nemohly se pohnout, nešlo to, teprve později si Rose uvědomila, jak silnou moc Meave měla. A pak se její kamarádka zastavila, ustoupila o krok zpět. „Nezasloužíš si smrt.“
S Arthurem mluvila hned druhý den. Ani neví proč ji tolik nepřekvapilo, že její kamarádka je čarodějnice, že vůbec existují. A už vůbec neví, proč si ze všech zvířat vybrala Maeve zrovna sovu. Mohla jí zaklít do hraboše, myši nebo žížaly, ale ona si prostě vybere sovu. Došlo jí to až později, však nebyla hloupá. Právě proto. Maeve milovala přirovnávat Rosalin k sově kvůli její bystrosti a inteligenci. Byla naštvaná, ale pořád ji považovala za kamarádku. Aspoň trochu…
Arthur jí dobře poradil, že by se neměla ve městě zdržovat. Náznaky její proměny se začaly objevovat brzy. Společně s ním utekla z New Yorku a na pár týdnů se schovali v lese, než se Rosalin smířila psychicky i fyzicky se svými schopnostmi. Z ní a Arthura se stali přátelé, jakýkoliv milenecký vztah rychle pominul. Jakmile si byl jistý, že se o sebe postará, poslal ji pryč z města. Kvůli Maeve a dalším čarodějkám. Nemohla se ani rozloučit s rodiči a co ji trápilo nejvíce, nemohla se rozloučit se svou malou sestřičkou.
Putovala zhruba rok, než se usadila v Salemu. Hodná bába kořenářka, stará vdova, osamocená, jí nabídla nocleh u sebe v domě a už si tam Rosalin nechala. Nebyla jí sice nápomocná, to co ji Maeve učila již dávno zapomněla, ale díky dobrému zraku a své zvířecí podobě mohla jednoduše najít bylinky a drobná zvířata. Během pár dní stará kořenářka poznala, že je Rosalin kožoměnec. A i poté co zemřela příjemnou přirozenou smrtí byla Rose přesvědčena, že byla čarodějka.
V jejím domě v Salemu již zůstala, od svých dvaceti až doteď. Salemští obyvatelé rychle zjistili, kolik toho mladá Rosalin ví. Jednou jí jeden drobný šlechtic nabídl peníze za to, že naučí jeho malého synka číst. A tak se její pověst rozmohla a začala za peníze učit děti přímo v rodinách. Od bohatších si bere více, od chudých si bere méně, často jen sedí s několika dětmi na okraji města a sleduje, jak si předávají knihu z ruky do ruky, předčítají, sem tam je mírně opraví. Bylo jí asi dvaadvacet, když na dveře zaklepala sestra. Není si jistá jak ji mohla najít, ale zaručeně v tom měl prsty Arthur. Dayna nakonec v Salemu dlouho nepobyla a odstěhovala se zhruba dva dny cesty odsud, kde se šťastně vdala.
Rosalin pokračuje v Salemu ve svém klidném životě, psaní se příliš nevěnuje, především učí a ve volném čase prozkoumává okolí ve své zvířecí podobě. Přestože ví, jak těžká mračna se nesou nad tímto městem, žije svůj klidný, ze tří čtvrtin lidský, ze čtvrtiny zvířecí život. Zatím…
xxx
Jaro 1693
Žádné komentáře:
Okomentovat