Ezekiel 'Lovec' Montgomery

Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Ezekiel 'Lovec' Montgomery
Stav: Svobodný, dříve zasnoubený
Rodina: Soupis rodinných příslušníků a vztahů. Můžete sem přidat i pomocníky v domácnosti, otroky nebo naopak pány. Démoni si mohou vypsat ty, kterým propujčili svoji moc, ghúlové své oživovatele a čarodějky oživené mrtvoly či démony, od kterých získaly moc. Elementálové dopisují své strážce nebo naopak.
Rasa: Zaprodaný
Věk: 33 / 66 let
Povolání/Kasta: Lovec lidí / Spodina
Náboženské přesvědčení: Věří... Inu, na démony hlavně. V sebe. A snad trochu z toho chlapce stále věří na zázraky.
Portrét: Garrett Hedlund

Symbol smlouvy s démonem:

Přestože jako člověk by se mohl zaškatulkovat do boxu s názvem "obyčejný", jedná se právě o pošramocený vzhled, co poutá až nechutně zžíravou pozornost. Z mládí si, kdysi pohledná tvář mladého chlapce, odnesla jizvy nazdař bůh křižující obličej, díky čemuž se půvab, stejně jako charismatičnost, vytratily. Mezi ty nejvýraznější patří jedna táhnoucí se přes levé oko, svisle od čela po obočí až k nosu, co zůstává viditelná i za nocí, jak její rudost září do tmy. Druhá, o nic méně výrazná, zůstává skryta za látkou, jíž si chrání ústa. Z levého koutku až po ucho, jako by mu dotyčný toužil rozšířit úsměv, aby nakonec dokázal přesný opak a Ezio tak mohl vyvolávat pouze strach a nechuť, s níž je pozorován. Spousta dalších jizev je skrytá pod oblečením v tmavých odstínech, tolik typické pro zabijáky. Pro ty, kteří touží splynout s okolím, zvláště pak v noci. Několik spálenin hyzdící záda a boky, jedna z hlubších jizev křižuje podbřišek. O ní nikdy nemluví

Dalším výrazným nedostatkem, vhodným na přetřes, by jistě patřil chybějící malíček na levé ruce. O jeho absenci se postaral párek opilců v tmavé uličce, když si Ezekiel chránil tvář před ještě více devastujícím poškozením. Nikdy si tak úplně nezvykl na jeho ztrátu a čas od času - zvláště v zamyšlení - si přejíždí po poraněném místě, aniž by si toho jakkoliv byl vědom.

Postavou patří mezi ty vyšší typy, se svou výškou něco málo k téměř sto devadesáti centimetrům díru do světa udělá. Ramenatý, šlachovitý s krátce zastřiženými světlými vlasy, jejichž odstín na slunci chytá podivně zlatavý nádeh. Díky vzrůstu si může dovolit vylézt do míst, kam by malý člověk - nebo dítě - nebyl ochoten a schopen se vydrápat.



Sám o sobě je dosti introvertním typem. Nebývalo tomu tak vždy, časem - hlavně díky svému mistrovi - se naučil mlčet a více naslouchat. Je tedy občas velkým oříškem přimět zamlklého mládence k jakékoliv komunikaci - tedy pokud se nejedná o výhružky, k jejichž naplnění dojde v blízké době. Samotnou mluvu komplikuje i ona zjizvená tvář, díky čemuž není Ezekielovi sem tam moc dobře rozumět a více než hlasitým reakcím dává přednost mrmlání, tichému, klidně položenému hlasu. Je však možné ho za nocí přistihnout, jak si brouká melodie písní, co mu jako malému zpívala matka před spaním.

Výrazným objektem zájmu dívek - dokud se mu některá nepokusí odhalit tvář - bývají sytě stříbrné oči, zanechávající hluboký dojem, jako by hleděl do samotné duše. Dědeček mu jako malému tvrdil, že lidé s modrýma očima, učiní velké skutky. Také tvrdil, že Ezekielovy předci mají co dočinění s potomky Matky přírody, a možná proto je barva jeho očí tak pronikavá a výrazná. Veškerý zájem upadá, když stáhne kapuci a látku tvořící jakousi masku přes čelist, a více než nadšení se spustí křik a urážky na jeho hlavu. Poslední dobou se však poslední zaměňuje za strach v očích obyvatel, neboť jeho tvář - ač pro mnohé stále pověstí - začíná nabývat skutečnosti.

Velkou slabostí je negramotnost, nevýhoda ve všech směrech. Psát sotva umí, většinu písmen je schopen zaplést, pozměnit či naprosto zaměnit za jiná. Se čtení je to o něco lepší, ačkoliv přednášet básně či předčítat z pergamenů by po něm nikdo chtít nemohl. Tajným snem je pokořit onu nevzdělanost a naučit se těmto základům, jaké si nemohl dovolit za svého mládí ani později. Sem tam se mu povede šlohnout knihu, jejíž obsah se pokouší rozluštit, přelouskat, avšak ne vždy se mu tak podaří. Trapné je poté hledat někoho, kdo by naučil mladíka číst, aniž by se stal terčem posměchu. Navíc takoví učitelé bývají drazí a Ezekiel je rád, když si jednou do týdne může dovolit maso.

Pokud je na tom špatně se čtením, utajenou mistrovskou schopností je hraní na loutnu. Prsty běhající po strunách dokázaly přivábit nejednu dívku na melodii linoucí se v hlavě, přenesené do světa díky rychlým, obratným prstům. Dostane-li příležitost, sem tam si zabrnká, ale tuto skutečnost tají a zanechává ji opuštěnou ve své duši.

Nejoblíbenějšími zbraněmi se staly dýky porůznu skryté u boků, ve vysokých botách a pod pláštěm. Na zádech nosívá zavěšenou kuši, hojně využívanou k lovu zvěře v lesích. Ostatně zabiják se nikdy nechlubí výčtem zbraní, že?

Zlozvyky: Věčně mrmlavé odpovědi, někdy ticho, kterým tak akorát všechny stresuje. Dost často se nepohne ani o píď, což mnohým atké nepřidává. Jeho koníčkem na uklidnění je vyřezávání dřevěných píšťal.



Základní schopnosti:
▲ Značení si obětí znamením
▲ Braní duší [pomocí prokletého předmětu]
▲ Vidění minulosti oběti

Schopnosti navíc:
▲ Cestování skrze stíny [na menší vzdálenost] - silné
▲ Navštěvování snů - slabé

Ezekiel patří mezi ty nejobyčejnější z nejobyčejnějších, jen... se maličko upsal ďáblu. Či konkrétně? Démonovi. Může se tak pochlubit nejen velmi dobrými schopnostmi se zbraněmi, co slouží jako prodloužená ruka přinášející smrt těm, kteří si ji možná ne vždy zaslouží, ale peníze jsou peníze, ale hlavně možnostmi je zabít a zase zmizet ve stínech. Právě tuto schopnost si vypiloval do detailu, zatímco v té druhé? Inu, maličko tápá... Plave. Sny nedokázal nikdy ovládnout a tak se čas od času stalo, že se nedobrovolně nechal vtáhnout do něčím nočních můr.

Jeho pověst, jakožto Lovce, vyvolává v očích Angličanů dávku respektu, ale především strachu. V Novém světě... Inu, i zde si stihl vybudovat jakousi tajemnou auru, co se plíží do života s jeho jménem. Lovec... Stačí to jedno slovo a je konec.



"Některým lidem osud předurčí velké činy. Jiní na něj nevěří, tvrdíc, že si historii píší sami vlastními činy, jež ne vždy dopadnou podle bláhových představ, vysněných za slunných či podmračených dnů. Někteří tvrdí, že se jejich osud pojí s jejich zemí, je jejich součásti, tak jako jsou oni její. Ti další říkají, že osudy všech lidí jsou vzájemně propletené. Tak, jako jsou vlákna spletená v sukno. Někdo svůj osud hledá. Někdo s ním bojuje. Někteří ho nikdy nenajdou. Ale jsou tací, kteří se nechají osudem vést. Ezekiel na osud věří a toto je příběh o tom, jak se stal osud skutečností..."

V každé rodině se tradují pověsti, báje o chrabrých rytířích, ušlechtilosti, nevinnosti panen, jež čekají na vysvobození ze svého zajetí. A každá z těhto rodin ráda vypráví pohádky, porůznu upravené, pozměněné, jak se dochovaly, či jak jim na jazyk přišly. Ezekiel patřil - a stále tak tomu ještě bývá - mezi ty, kdo s napětím očekávali, až se dědeček, bělovlasý, shrbený tíhou let a zkušeností, posbíraných za dlouhý život plný boje a občanských povstání, za ideály, náhle se zdající jako hlouposti v pozdním věku, usadí k ohni do houpacího křesla, co se již dávno nemohlo chlubit novotou, a počne vyprávět příběhy. Historky tradující se v jeho rodině, převzaté od jiných, útržky z cest, do nichž jakýmsi omylem - či s jistým cílem? - zapletl pro uši dospělého holé nesmysly, zato však pro uši chlapce, dřícího od brzkého rána do ztemnělé hodiny večerní na poli, dokonalé příběhy plné fascinace a touhy napodobit činy hlavních hrdinů. Jen považte, který malý kluk se netoužil stát předmětem legend, kdy je jeho jméno vyslovováno s posvátnou bázní a úctou v očích. Chvíle kdy se nepřátelé po celé Evropě třesou strachy při první slabice, jako by dokázala seslat prokletí, označit protivníky napříč celou zemí a seslat je pod zem, kam ti špatní patří.

Tvrdost Ezekielova života nepatřila do knih hustě popsaných krasopisným písmem, na němž si dávali pisatelé záležet vlastním životem, ba naopak. Než-li první sluneční paprsky pohladily malou farmu s nejméně desetkráte opravovanou střechou, shýbali se členové chudé rodiny, čítající nemálo dětí a příbuzných, na poli, aby měli co jíst po dlouhém dni. Práce to nebývala lehká a pro bohaté měšťanstvo, vesele si cinkající stříbrňáky - v nemálo případech i těžkými zlatkami - v měšci, nevhodná. Ti si žili na vysoké noze, vzdělaní, s jistotou, že k večeři mají co jíst. U Ezekiela tomu tak nebylo každý den, ostatně s šesti dalšími sourozenci, porůznu staršími či mladšími, se někdy doslova musel prát o jediné sousto chleba či pracně šlohnuté brambory, sotva zasyťující hladový žaludek. Někdy si mohli dovolit chudou, vodnatou kaši, jindy? Trpěli hladem a nebylo takovým překvapením, když se nejstarší bratr se sestrou sem tam vytráceli do uliček blízkého města, aby se pozdě v noci vrátili s několika kousky sladkostí či prosté mrkve, které dokázali ukrást nedívajícím se majitelům. Někdy to bylo jídlo, sem tam cikly o stůl i kulaté mince, na nichž děti mohly oči nechat a chtivé prstíky se natahovaly s bázní a neskonalou úctou, neboť peníze nebyly zrovna předmětem běžně se nacházejícím v jejich domově. Časem jejich počet navyšovala sestra, aniž by komukoliv prozradila, jak k nim přicházela. Vždy se jí dařilo s tajuplným úsměvem odpovídat, že je pouze dobrou obchodnicí, jejíž smlouvy bývají neodolatelné, ovšem Ezekiel? Všímal si bolesti  v modrých kukadlech, které podědila většípolovina rodiny, nikoliv jako on sám. Dědeček častokrát vyprávěl, že Ezekiel, Constance, nejstarší ze sestrer, a maličká Lya, vykonají velké činy a jejich život ovlivní ostatní. Však jim častokrát říkal, že jejich předci mají úzce spjatou historii s potomky Matky přírody, dokonce s ní samotnou.

Jednou ji sledoval. Za temné noci, když ostatní spali, nechávaje si zdát o příbězích plných krásné budoucnosti, se vykradl z domu po stopách Constance, aby ji nachytal s mužem. Ne však s blízkou známostí, za níž se mohla sestřička vdát. Ne, tento muž platil za služby, co s prodejem měly společného více než by kdokoliv pomyslel. Jen ne zeleniny, ale těla samotné Cons. Tehdy, pozdě v noci, když se sestra přikradla domů jako zloděj, se u ní Ezekiel stulil, tiše šeptající, že ji ochrání, aby již nikdy nemusela nic podobného činit.

Dny plné živoření plynuly, měnící se v týdny, měsíce a nakonec i roky. Constance se svým nočním obchodováním neskončila a nakonec jí to stálo život. Stačilo jen narazit na opileckou chásku, co ignorovala prosby mladé dívky, tak brzy pozměněné v ženu. Co víc, naopak jim lichotil její křik a nářek, pomalu ale jistě nabírající echa bolestného úpění. Obyvatelé města, kam se dívenka vkrádala, se svou zarputilostí přehlíželi strachem protkané vzlyky, zavírajíce okenice, aby nemuseli čelit pocitům hluboko v duši a svědomí. Ezekiel, trávící večer v blízké putyce, se nechal strhnout hrdinským komplexem, vybudovaným díky historkám z dědových úst, v touze zachránit nevinnou duši před bolestným koncem. Hlas mladíka naplnil ztemnělou uličku, zapadlou mezi ostatními, aby nechali dívku jít. Výkřik jména dolehl k uším, plný poznání nad skutečností. Odpovědí bylo její jméno, zoufale vyslovené a spolu s ním i rozeběhnutí se za sestrou poničenou řáděním smradlavých opilců. Tehdy mohl vzniknout příběh o hrdinském skutku, vyprávěném v přilehlých domech, hospodách či bordelech, jehož pracovnice čekaly na svou klientelu, ulehčujíce si tak nudu vyprávěním o Ezekielovi, statečném bratrovi z prosté, farmářské rodiny. Místo šťastného konce byla nabídnuta trpkost, hořké zakončení. Constance polámaná ve vlastní krvi, sípající z popraskaných rtů sourozencovo jméno, zatímco on sám přicházel o pohlednou tvář díky nožům, co ho málem stály život. Tehdy v noci jeden vyprchal, poslední obchod, co sestra učinila. Ezekiel za Constance, jeho budoucnost za její.

Příběh by jistě mohl dále pokračovat způsobem, jaký posluchači při zvuku praskajícího ohně očekávají. Chlapec hnaný touhou po pomstě nakonec pobil ty, co sestru přivedli do neštěstí, k jejímu nešťastnému konci. Vyprávění hodné poutavého hlasu do podrobna osvětlující jednotlivé detaily plné krve, nářku, proseb o odpuštění. Někdo by přál Ezekielovi šťastný konec. Druzí smrt vrahům, jejichž ruce pošpinila Constancina krev. Jsou to však jen touhy, přání, po nichž prahnul mladíček sám, zoufalý nad nesplněným slibem, nyní obráceným v prach a popel. Z oné noci si odnesl nejen jizvy na duši, kdy se ještě nyní dovolává své mrtvé sestry, slibujíce, že její smrt pomstí, aby Constance mohla odpočívat v pokoji, ale též ty pravé, skutečné, co hyzdí svou rozšklebeností kdysi velmi pohlednou tvář, za níž se dívky otáčely a chlapci z povrchu i hloubky duše nenáviděli. Málem přišel o zrak, jizva svisle táhnoucí se od obočí přes oko je toho důkazem. Hlas, kdysi tak plný charismatického tónu a veselí, umlkl prakticky docela a rty k zulíbání dnes zastrašuje jizva táhnoucí se od koutku k uchu. Práce na poli zanechal, těžko se pracuje s rýčem a hrabe v zemi, když malíček na levé ruce chybí. Stačilo k tomu jedno seknutí nožem při instinktivní touze chránit si zrak. Seknutí, co z farmáře udělalo nepoužitelného člena rodiny. Uchytit se jinde? Jak? Bez schopnosti číst, psát či po víceru počítat, s tváří odrazující k jakémukoliv pokusu o obchod?

Odešel. Zmizel z rodinného zázemí, z bezpečí domova a krbu, u něhož jako malý sedával. Kradl, prve dosti neohrabaně, za což několikrát skončil ve vězeňských kobkách a snad jen přízeň jemu anonymních bohů - či snad za to mohla jeho děsuplná tvář? - mu zajistila přežití bez ztráty další části těla. Propadl alkoholu, pil, i když už neměl za co, utápějící se v bolesti a strachu z budoucnosti. Při jedné nešťastné rvačce, v níž ho málem vykastrovali, si našel mistra, v lidech zosobněný strach, zanechávající po sobě zkázu a plačící vdovy. Ezekielova krev smíchaná s vnitřnostmi těch, kteří proti chlapci pozvedli ruku s dýkami, jediné pozůstatky po prapodivné ránu odstartujícím novou kapitolu mladíkova života. Kdo ví, proč se ho Erreth, mezi ostatními s hrůzou v hlase přezdívaný Stín čepele, ujal. Snad se mu ho zželelo z prapodivných vnitřních důvodů, pohnutek, na jejichž význam by Ezekiel nikdy nepřišel. Snad proto, že byl démon a viděl tu touhu se mstít.

Prve se vyptával. Hodně. Kolikrát si ubožáka, potícího se v uličce za hospodou, odchytne - spíše odtáhne - muž, jehož pověst předchází samotné jeho kroky? Inu, mnohokráte ne. Na prstech ruky kripla - či amatérského pyromana - by se jejich počet dal spočítat. Dlouho nechápal. O to delší dobu na postaršího, vousatého muže hleděl, nedůvěřivý pohled kontroloval každý Errethův krok a kdyby jeho oči mohly vraždit, již by se dávno skácel k zemi. I po zdravotní péči z rukou nemluvné služebné Silence - a jak později zjistil, nebylo to pro její introvernost, jako spíše pro vyřízlý jazyk - nedokázal tak plnohodnotně přijmout skutečnost, že by měl s Errethem, žijícím v pěkném domě v zapadlé části města, pobývat déle než by bylo vhodné. Což nebylo tak jako tak. Krokem poměrně rychlým, značícím tendenci utíkat nejen před vlastními problémy, by již v další chvíli opustil dobře zařízený dům, o němž mohl leda tak snít, kdyby však hluboce položený hlas neučinil nabídku, co se sotva odmítá. "Co tě čeká tam venku kromě smrti, do jejíž náruče se sám dobrovolně řítíš? Chlast, na který nemáš peníze, ženy, co tě nebudou chtít pro tvou zjizvenou tvář a chybějící prst, špinavé uličky, v nichž naposledy vydechneš?"

Krok se zastavil, prve s váhavostí nad slovy rezonujícími v uších, jejichž echo se neslo po místnosti skoro jako stín reality, před níž Ezekiel utíkal celá poslední léta. "Nevěřím, že bys toužil být jen dalším z anonymních těl, jejichž jméno nikdo nepamatuje."
"Neznáš... mě." Hlas, již dlouho nepoužívaný, zachroptěl odpověď, s jakou toužil ukončit veškerou diskuzi a jednoduše odejít. "Máš pravdu, neznám. Avšak zřím tvou napjatost, energii kolující v žilách, volající po probuzení, neboť jsi ji svým chováním uvrhl do hlubokého spánku. Zatnutnou pěst, aniž by sis toho byl vědom. Nejistotu v hlase stejně jako kroku. Ale jak chceš, je to tvůj život." Kroky za zády se vzdalovaly, slova však nadále zněla ozvěnou, ať už skutečnou či jen v Eziově představivosti. Že by ho nechal jít jeden z nejslavnějších zabijáků, sloužícím inkvizici? "Když zůstanu..." Zvuk bot, pevných a kožených, kvalitních na běžnou činnost, jakou chůze bezpochyby byla, se zastaví při prvních slovech, rozedírajících Ezekielovo hrdlo. "... Naučíš... Naučíte... mě... vašeho řemesla?" Nohy se znovu daly do pohybu, postavu pohltil stín. Modré oči sledovaly mizejícího Erretha, jehož jedinou odpovědí byl smích, hluboký a upřímný. "Když přežiješ? Ano."

Ten den, a s ním i řada následujících, změnil dosavadní Ezekielův život. První na řadu přišla abstinence, neboť láska k alkoholu zakořenila hluboko v hlavě, pozměněná v hotovou závislost. S lahvemi, plnými lahodného moku, postavených před sebou musel odolávat volání, aby prsty obemkly chladný džbánek a hrdlo bylo zasyceno, uspokojeno prostým lokem či dvěma. Křičel, žadonil, vyhrožoval. Agresivita stoupala s každým odepřeným korbelem, stejnou měrou se zvyšovaly i nabídky, prosby a domáhání se. Trvalo měsíce než mohl přejít kolem poháru plného kvalitního vábidla, aniž by o něj okem zavadil. Aniž by znovu do své závislosti padl, ho Erreth učil kontrolovat touhu pít, nevzbuzovat pozornost odmítáním piva či medoviny, což si vyžádalo další týdny a měsíce. Studování map, rozlišování dialektů a nářečí v Evropě, i samotné Anglii, různé odchylky ve slovech, co mají napovědět, z jakého koutu země dotyčný pochází. Několik frází zachycených z různých putování, jejichž cíle byly nadále zamlčeny. A noci, kdy Erreth mizel nepovšimnut, přesto jeho absence byla pro Ezekiela zaznamenatelná. Silence se mohl ptát jak chtěl, němou odpovědí zůstával úsměv a nakrčení ramen, jediná reakce jíž se dočkal po sebedelším přemlouvání. Celé dny byly vyplněny nejen teoretickým studiem, ale i pomáháním nemluvné služebné, vděčící Errethovi za život, jak se mladík později dozvěděl. Napadly ji jako malé dítě, znásilnili, ale ještě před nechutným aktem sprznění stačili dívence vyříznout jazyk, aby nemohla křičet. Erreth odmítal hovořit o tom, co se tehdy stalo, avšak sem tam utrousil poznámku o chybějících pohlavních orgánech a zašitým plným ústům. Ezekiela fascinoval chlad a temnota sálající z Errethových slov stejně jako šelmovitý způsob chůze, zanechávající dojem vraha, jímž koneckonců byl.

Po dalších uplynulých měsící začal prosit o zaučení se zbraněmi, za což se mu Erreth vysmál. "Vždyť ti chybí prst, jak bys chtěl umět s dýkami? Přišel bys u toho o celou ruku, pokud ne rovnou o život."
"Ale vždyť jsi mi slíbil-..." Hlas plný naléhání přerušila zlověstně znějící slova.
"Nelži, chlapče. Řekl jsem, když přežiješ, pak tě naučím svého řemesla. Nic jsem neslíbil."
"Ale-..."
"Žádné ale!" Hromový hlas naplnil celý dům, že i Silence sebou škubla provinilostí, zelené oči těkaly z dvou diskutujících, hned na jednoho, hned na druhého. Tehdy Ezekiel přestal s prosbami. Tehdy umlkl docela.

Až o pár týdnů později přišel zvrat. Kuchyní se neslo řinčení nádobí, příliš hlasité a netypické, aby donutilo mladíka vzhlédnout od listování knihou, jejímuž obsahu nerozuměl. Ani Errethovou nejsilnější stránkou nebyla četba a to, co uměl, předal Eziovi, avšak do skutečného čtení měly jejich schopnosti příliš daleko. Tělo se pohnulo, kroky tiché a opatrné, přesto dosti rychlé na to, aby se brzy ocitl při rozevřených dveří kuchyně. Srdce vynechalo úder, dech v plicích zasípal při pohledu na nešťastnou Silence, marně se bránící před útokem dvou mužů, jejichž silné ruce zanechaly na bledé tváři služebné nehezký rudý otisk tolik kontrastující s její něžným vzezřením. Vzpomínky zamlžily pohled na scénu odehrávající se před ním, znovu si vybavujíce podobnou událost. Constance ležící na zemi, naříkající v bolestech způsobenými nešetrným chováním opilců, dovolujících si vstáhnout ruce na tak křehké stvoření. Jejich tvář plná potěšení nad učiněným skutkem.
"Ne..." Slíbil si, že ji ochrání, že ochrání svou sestřičku. Tehdy selhal. To samé se Silence nemůže stát. Možná se jednalo o naprosto hloupý krok, možná o chrabrost s hrdinským podtextem. Či pouhopouhý instinkt? Kdo ví. Pamatoval si jen svůj řev vyplňující prostor rozlehlé kuchyně, div se jizva táhnoucí se od koutku rtu neroztrhla vedví. Ránu do žeber, rozkroku a čelisti, před očima vyvstávající hvězdičky. Nůž v ruce a šokovaný pohled jednoho z útočníků nabodnutého na čepel pomalu se obalující lepkavou krví. Heknutí ze rtů druhého, jemuž Rhett, kdo ví odkud se beroucí v kuchyni, podřízl hrdlo.
"Přežils. Zítra započneme s výukou. Ukliď to tu." Jediná slova, zůstávající viset ve vzduchu i po mistrově odchodu s vyděšenou Silence v náručí.
"To byla zkouška?"
Nic. Ticho.
"Errethe, to byla zkouška? Jak jsi mohl? Co Silence? Co já?"
Tenkrát si života začal vážit víc než kdykoliv předtím. Naplněný hněvem, vztekem vedeným proti muži, co mu dal přístřeší a novou možnost života, že vystavil ubohou dívku šoku a strachu.

Za roky tréninku si Ezekiel dokázal vštípit mnoho poznatků, jimiž se chránil před pohledy ostatních, stejně jako myšlenkami. Skrývat svou tvář, aby nebyl poznán, zvláště se svým znetvořením v podobě jizev. Zadusit plamen extrovertismu, nedělat si přátele na každém kroku. Spoléhat se jen sám na sebe, na vlastní talent, zkušenosti, instinkt. Nikomu nevěřit. Vše se zdálo zprvu těžké, ale postupem času se jednalo o přirozenosti, do jejichž vod Ezekiel zabředl s rychlostí, co ho samotného udivovala. Chybějící prst se stal zprvu nepříjemnou překážkou, kterou se naučil ignorovat až po několika letech tréninku, při nichž přišel ke zvyšujícímu se počtu jizev. Houževnatost nadále neztrácel, vytrvalost a touhu stát se dobrým. Lepším. První úkoly, zprvu dosti marně provedené, jejichž chyby byly Ezekielovi předhazovány s varováním a poznatky. Lepšil se, pomalu ale jistě. Čím dál tím těžší úkoly si nacházely cestu k mladíkovi, jemuž by nikdo nevěřil, kdyby prohlásil, že je zabijákem tančícího po nocích na střechách domů jako kočka. Snad to tak bylo i dobře.

Jenže pak přišla ta chvíle, která mu měla zhatit život... Souchotiny, plíce plnící se krví, vykašlávanou do rukávu. Tehdy... upsal svou duši, neboť pokud nebyl Erreth démonem, pak nikdo. Jeho život za životy ostatních, další z obchodů, nic víc. Je to už víc jak třicet let, kdy požádal o své vyléčení a Erreth mu jako projev náklonnosti daroval i dlouhý život bez viditelných známek stárnutí. Zařídil mu práci jakožto lovce hlav. Získal vlastní přezdívku plížící se po ulicích měst jako smrt. Ezekiel, Lovec.