Přezdívka hráče: Sunny
Jméno a příjmení: Quinn, pro někoho též známá jako Šarlatová straka
Stav: Svobodná
Rodina: Soupis rodinných příslušníků a vztahů. Můžete sem přidat i pomocníky v domácnosti, otroky nebo naopak pány. Démoni si mohou vypsat ty, kterým propujčili svoji moc, ghúlové své oživovatele a čarodějky oživené mrtvoly či démony, od kterých získaly moc. Elementálové dopisují své strážce nebo naopak.
Rasa: Kožoměnec - kuna
Věk: 26 let
Povolání/Kasta: Lovkyně artefaktů, šejdířka
Portrét: Florence Welsh
Po přeměně:
Quinn zcela jistě není krásná tím klasickým, konvenčním způsobem – a vzhledem k tomu, že krása je dána subjektivním vnímáním, pak je velmi pravděpodobné, že by jí část mužské (a ostatně i ženské) populace jakou krásnou nikdy neoznačila. Ale přesto jí člověk nemůže upřít to něco – to něco zvláštního, uvolněný a šťastný výraz i tehdy, když se neusmívá, bystrý lesk v očích. Její tvář má totiž poněkud ostré rysy, příliš hranaté na to, aby je někdo označil za romantické a jemné. Nos je o něco větší, než by měl být. Zelené oči mají spadlé koutky a to jejich tvaru přidává na určité melancholičnosti. Alespoň jemně vykrojené rty jí přidávají na ženskosti. Rty a také závoj zrzavých vlasů, hustých, vlnitých a nepřehlédnutelných. Což je přesně ten důvod, proč je po většinu času nosí svázané do copu či do drdolu na temeni hlavy zachyceného světle modrou a viditelně starou stuhou. Quinn totiž nehledá výraznou, do očí bijící krásu, ale tuctový, obyčejný vzhled, který jí pomůže splynout a nepřitáhne na ni nežádoucí pozornost. Její šatník je dvojí – k obému tvoří základ bílá košile a vysoké kožené boty, jen jednou je doplňuje dlouhá sukně a šněrovačka, podruhé zas upnuté kalhoty a vestička.
Je zde mnoho slov, které Quinn – někdy, pro některé, také prostě a jednoduše hravě Q – vystihnou. Dobrodruh a rebelka mezi ně bezesporu patří. Její povaha jí nutí neustále něco objevovat, hledat, pohybovat se v neznámých vodách, klást si do života nové a nové překážky, jen aby je mohla překonat a užít si onen sladký pocit z výhry, který tenhle boj přináší. Zvědavost ji neustále žene kupředu i tehdy, kdy jí rozum tiše a zrádně našeptává, že v tuto chvíli by se raději měla mít na pozoru a že by se měla pro jednou držet raději zpátky v bezpečné vzdálenosti. Jenže touha je příliš silná. Neodolatelná. Není to však tak, že by se na sebe snažila zbytečně upozorňovat a chtěla provokovat, protože pokud nějaká místa prozkoumat a poznat nechce, pak jsou to chladné kobky a navršená hranice. Její rebelie tedy není proti společnosti, ale spíš proti životu samotnému – protože ten, ač není a nikdy nebyl snadný, bere s lehkostí a s optimismem v krvi.(upraveno)
Energičnost a optimismus tedy budou další dva pojmy, které k ní nezaměnitelně patří. Jakmile dlouho sedí, chytá syndrom neklidných nohou a nožkou si tak netrpělivě podupává. Nejraději je v pohybu, ideálně na cestě, aby vyslyšela přání svých toulavých bot. A to pokaždé, kdy to jen trochu jde, s radostnou jiskrou v očích a klidným, uvolněným a spokojeným výrazem, mnohdy též drobným úsměvem na rtech. Jen zřídka užívá zlomyslnosti nebo urážek proti ostatním (ač se na ní její výchova nevýchova podepsala, takže dokáže zaklít jako kdejaký muž), na druhou stranu může občas působit poněkud drze kvůli své upřímnosti, kterou nedokáže zapřít ani potlačit. Pro Quinn opravdu platí co na srdci, to na jazyku. Jenže s energičnost z ní rozhodně nedělá flegmatika a konec konců, stále je žena – takže u ní převažuje cholerická stránka, ač ne do takové míry, že by ji každé slovo urazilo. Jde spíše o proměnlivosti nálad, které se mohou objevit – rychlost v jejich střídání, pokud má zrovna špatný den nebo se dotknete špatného tématu.
Jedna z věcí, co jí mrzí a na které se snaží pracovat, je vzdělání. Vyrostla v pochybných poměrech, tím pádem opravdu neumí číst, psát, cizí jazyky či stolovat s třemi vidličkami. Donedávna neuměla ani plavat, než se to konečně naučila jakožto životně důležitou vlastnost. Snaží mít otevřenou mysl, ale s jejími znalostmi prostředí, omezenými prakticky jen na zkazky z Anglie a na zkušenosti z východního pobřeží, to může být mnohdy těžké a ona si uvědomuje, že je v mnohém poněkud prostá. A naučit se alespoň číst, psát, to je její velký sen. Přesto se jí nedá upřít inteligence založená na pozorovacích a analytických schopnostech, které jsou jednoduše vrozené – jak se říká, oplývá jednoduše selským rozumem.
Popsaná povaha snad trochu naznačuje snílka. Není tomu tak. Quinn je oproti tomu realistka, která příliš neplánuje a myslí maximálně pár dní dopředu, protože dobře ví, jakým způsobem může zamíchat kartami třebas i jedna sekunda. Je silně pragmaticky založená a váží si věcí, které mají jasný praktický účel. Nikdy nebyla marnivá, takže se na svých cestách i kdekoliv jinde spokojí s tím nejjednoduším, co k životu je. A to platí jak o jídle, tak o prostředí. Střech, deka, pokud je zima, chleba a voda. Všichni se za něčem honí, aniž by si uvědomili, že tohle všechno je malé požehnání, za které je Quinn hluboce vděčná.
Stud se za celý život nenaučila a popravdě ji to nikdy netrápilo. Jak bylo již podotknuto, vyzařuje z ní zvláštní krása, kterou ne každý ocení, ale pokud ano… Nu, zcela upřímně se nebude zdržovat, pokud může s někým vlézt do postele ve chvíli, kdy se cítí osamělá a touží po společnosti někoho jiného nežli Nest. A ač jí to nejspíše zrovna nelichotí a rozhodně jí to nešlechtí, nemá problém si tímto stylem udobřovat nespokojené či netrpělivé zákazníky. Nebere to jako cokoliv provokativním či vulgárního, spíše daleko více jako něco přirozeného. Čest jí mnoho neříká, zrovna tak hrdost – uvědomuje si, co je, je se sebou spokojená a pranic jí to netrápí, na druhou stranu si zrovna tak snadno všímá své postradatelnosti, neboť její život je vskutku jen o jejím vlastním přežití, na kterém nikdo další netrápí. A krom toho, zrovna tak byla mnohokrát nazvána děvkou či zlodějkou na to, aby se příliš upínala na něco tak dětinského.
Zlozvyky: Má tu nehezkou, nezdravou tendenci strhávat si strupy z nově zacelený drobných ranek v jejich dosahu (tehdy hlavně na rukou), kterých má pokaždé požehnaně. Myšlenka toho, že se probere do absolutní tmy, ji iracionálně děsí – takže si za své obydlí buďto vybírá polorozpadlé domy, kde se střechou dostane dovnitř světlo měsíce, případně je schopná se co hodinu budit, aby předešla vyhasnutí svíčky.
Základní schopnosti:
▲ Schopnost měnit se na zvíře - kuna
▲ Zesílený smysl – zrak (slabší)
▲ Rychlost (silnější)
Schopnosti navíc:
▲ Instinkt (silnější)
▲ Regenerace v lidské podobě (slabší)
Quinn se naučila poměrně hodně spoléhat na svůj instinkt. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by mohl být její zvláštní schopností získanou na základě rasy, brala ho spíše jako něco, co si za celé ty roky vybudovala jako absolutní nutnost přežití, bez níž by se neobešla. Mnohokrát jí zachránilo život, že neposlechla rozum, ale řídila se raději instinkty, které jí radily třebas i mnohé nesmysly. Zrovna tak se značně spoléhá na svůj zrak, který je poměrně dobrý též v noci (rozhodně rozeznává více než obyčejný člověk, detaily jako dekorování to sice nejsou, ale více než základní obrysy ano).
Není žádný velký bojovník. Sic u sebe neustále nosí dvě dýky – a to delší, větší lovecký tesák připnutý zezadu na opasku, pak také jílec druhé jí kouká z boty – sotva je rváč. Její obranou je povětšinou útěk – nohy má rychlé, vytrvalost dobrou a pokud jí jde o život, pak o to větší. Zrovna tak vyhrává spíše na hbitosti a mrštnosti, než že by jí zachraňovala síla.
Quinn má jen velmi matnou vzpomínku na to, co bylo před ulicí. Nejasně si pamatuje na nějakou ženu, které v hlavě přisoudila jméno matka. Její rysy jsou ale rozmazané, barva vlasů i očí rozmazaná, hlas si nepamatuje už vůbec. A že by tušila, jak se vzala tam, kde se vzala? Neví. Neví, co se stalo, kdo ji našel – pokud někdo – či kdo se o ni postaral – pokud někdo. Protože první místo, které si opravdu pamatuje, je ulice Bostonu a malý polorozpadlý domeček na okraji města, kde žila spolu s dvěma staršíma dětma, Alicí a Joshuou. Pokud by si v této chvíli měla určit věk, byly jí asi čtyři roky, uměla mluvit, uměla chodit a uměla vypadat dostatečně roztomile se svými zelenými kukadly, že jí starší děti neváhaly využít na žebrání, z čehož si též odnesla jistý podíl v podobě deky, místa na přespání, společnosti a hlavně jídla, ač si se svými „kamarády“ příliš nerozuměla. Nemohla. Byla ještě holčička.
Potloukala se s nimi do té doby, než si byla schopná uvědomit sama sebe a než si začala všímat, co ti malí zlodějíčci vyvádějí, což jí fascinovalo natolik, aby se jimi inspirovala a sama zkoušela krást. Prve jablka a pečivo na trzích mezi davem, postupem času? Nu, i těch pár mincí. Což bylo dobrou pobídkou k tomu, aby si jedné noci jednoduše sbalila svoje saky paky a odebrala se na druhou stranu města, které v té době sice možná nebylo tak velké, ale rozhodně dostatečně rozlehlé, aby uživilo více zlodějíčků a ti se v celém svém prostoru nemuseli potkat, neb zřídka kdy vyrazili za okraj své čtvrti. V té době jí též přešla éra té roztomilé maličkaté holčičky a podle toho, co viděla u Alice, která se i jako relativně mladá holka zaplétala s muži, usoudila, že jako kluk bude mít daleko větší šanci – a tak se z té, které do této doby oslovovali jen jako „hej, ty“, stala Quinn. Nebo spíše ten Quinn na dalších pár let, dokud mohla jakékoliv ženské rysy zapírat – a mít na lebku oholenou hlavu bylo navýsost praktické vzhledem k vším, které se jinak v rezatých loknách moc rády držely.
A tak se Quinn prodírala životem dál. Naučila se používat svoje dlouhé rychlé nohy, svoji hbitost, mrštnost dětství. Její dobrodružství skončila občas modřinou, jednou dokonce i zlomenou rukou, ale přežívala. Alespoň nějakou dobu – dokud, docela logicky, se nestala až příliš nechvalně známou a jí nezačalo hořet za patami. Tehdy udělala to, co nejlépe uměla – utekla. Do New Yorku, ač cesta byla dlouhá a hladová, Manhatten ji vřele přivítal novým prostředím, které vskutku uvítala. A toulavé boty ji už neopustily – zjistila, že opravdu nemá domov. Tak jakýpak má význam zůstávat na jednom místě déle, než pár týdnů?
To už byla značně starší. Prošla velkou část severního východního pobřeží, prve kradla a pak… pak přišla na to, jak snadno lze někoho zoufalého napálit – stačilo mu dát to, po čem prahnul, v tomhle případě vzácný indiánský amulet. Sic to byl hloupý nápad, stejně se jej pokusila dostat – nutno dodat, že neúspěšně a že nakonec skončila s prokletím, kvůli kterému se proměňuje na zvíře, což se ve výsledku ukázalo být více darem než kletbou. V každém případě, amulet nakonec dodala. Jen ne ten skutečný. Ale komu to vadilo? Jejímu novému zákazníkovi rozhodně ne. A tak se zrodila celá idea, která jí dovedla až do přítomnosti.
Nebylo to o té jednoduchosti, jak někoho napálit. Šlo i o to dobrodružství, po kterém ve skrytu duše touží. Je tedy ironií, že předtím, než někomu věnuje padělek, se skutečně snaží získat originál, ať už je kdekoliv – ve vitríně v cizím domě či u indiánů, s nimiž již také zažila pár potyček. Nikde nikdy nevydržela dlouho, ale vytvořila si pár stanovišť, většinou opuštěné domy na kraji města, téměř rozpadlé, ale stále funkční, které využívá jako své prozatimní domovy, když se někde zdrží – v současné chvíli je nenápadně zabydlení v Bostonu, New Yorku a samozřejmě Salemu. Od dob, kdy tohle dělala prvně, si polepšila – dokázala si koupit koně, Nest, a dokázala si vybudovat určitou pověst, kdy se její přezdívka Šarlatová straka často mihne v šeptaném rozhovoru, když náhodou někdo potřebuje něco sehnat – od té největší banality po ty nejzajímavější věci. A slovo? To si ji nakonec vždy najde, ať už je kdekoliv, připravená vyrazit za dalším dobrodružstvím s vědomím, že si musí dát opravdu velký pozor, aby se vyhnula právu, oprátce a inkvizici s její posedlostí hranicemi.
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat