10/20/2017

Thomas Wellington Lockhart


Přezdívka hráče: Blake / Maerlia
Jméno a příjmení: Thomas Wellington Lockhart
Stav: Vdovec
Rodina:
  • Eleanor Francis Allerdale
Žena, pro níž se zaprodal samotnému ďáblu. Milovaná bytost, ačkoliv sourozeneckou láskou nazývat jejich vztah, je holý nesmysl. Ti dva popírají svým chováním vůči tomu druhému zákony a standard v běžné společnosti. Před ostatními tají svůj milenecký svazek a ponechávají je v přeludu, kdy se představují jakožto bratr a jeho mladší sestra. Eleanor je zkušená manipulátorka, která za každou cenu dostane to, po čem její srdce prahne - od bratra přes majetek a postavení. Ráda se vrací ke svému rodnému příjmení, zatímco Thomas skrývá identitu pod jménem poslední manželky.
  • Arliene Elinor Allerdale
Dcera ji označuje za krutého tyrana, syn raději mlčí. V očích sourozenců bude vždy představovat problém, překážku, která se opakově vrací ve vzpomínkách, aby jim podkopla nohy a znovu se je pokusila rozdělit. Že jí to stálo život, je už věc druhá. Eleanor ráda svému bratrovi připomíná jeho první vraždu, den, kdy si ruce potřísnil jejich vlastní krví a otočil se zády k tomu, co je činilo lidskými. Jejich matka mu čas od času připomíná svou přítomnost blouděním v domě, kam se Thomas usídlil. Temná, zakrvácená, kvílející... A proklínající své děti za to, co se z nich stalo.
  • Joanna Bennett
První z celé řady nešťastných manželství, které pokaždé končí krvavou řežbou. Nevinná, naivní mladá dívenka s očima plnými fascinace z Thomasova zájmu o její něžnou bytost. Ve své zamilovanosti ani na moment neváhala a do vztahu se svým hororovým koncem skočila po hlavě bez předsudků a bez jakéhokoliv ohlížení se nazpět. Snad jako jediná nepochopila, co se s jejím životem odehraje v blízké budoucnosti, která neskončila slavně. Její tělo zůstalo pohřbené v britském Chesteru.
  • Lucia Manning
Jediná dcera jednoho z politiků v Yorku, a též největší sousto, které si sourozenci mohli vybrat z celé řady děvčat hýřících životem po světě. Potomek významného muže se do Thomase zamiloval na první pohled, ale otec tvořil překážku. Tehdy se Eleanor nebála zašpinit si ruce a sama podřízla lorda Manninga jako na porážce. Lucia se samotným žalem vrhla do Thomasova náručí, ač jí to přineslo obdobně nešťastný konec jako Joanně. Její tělo zůstalo roztroušené po městě, rozpárané a nasekané.
  • Amanda Louis Cunningham
Dříve než mohla Amanda vkročit do kláštera, kde hodlala zasvětit svůj život do rukou Boha, podlehla modrým očím čerstvě přistěhovalého Thomase Manninga. A jako první pojala podezření, že mezi ním a jeho sestrou Eleanor není cosi v pořádku. Žel, než mohla cokoliv vysvětlit místním zástupcům pořádku, byla nalezena mrtvá. Dle svědků vypadla z okna Durhamské katedrály. Jako jedinou si jí Thomas nevzal a se sestrou byli nuceni se přestěhovat mimo Británii.
  • Kathleen Lockhart
Thomasova poslední žena, po jejíž smrti ovdověl, nesouce její jméno. Na Kathleen jeho sestra žárlila pravděpodobně nejvíc, protože jak se ukázalo, tak tmavovláska s Thomasem otěhotněla, což se Eleanor ze srdce příčilo. Nic jí nezabránilo v tom, aby dítě zabila vlastníma rukama a zbytek přenechala Thomasovi. Po její smrti se odstěhovali nadobro z New Yorku, kde dívčina smrt způsobila obrovský poprask a jejich kroky zamířili do Salemu, kde si budou hledat novou oběť.

Rasa: Zaprodaný
Věk: 36 let
Povolání/Kasta: Zkrachovalý obchodník, podvodník
Náboženské přesvědčení: Je vaše postava zastáncem církevních hodnot nebo uznává pouze a jedině síly temna. Nebo snad přírodu? Nevěří v nic a vysmívá se těm, kteří upínají své naděje k jakémusi Bohu? Je sám o sobě bohem?
Portrét: Tom Hiddlesston

http://38.media.tumblr.com/662f1a973a6acf5047e92c3d31ff243b/tumblr_nofi1nSrV81riunvuo3_r4_500.gif http://www2.pictures.zimbio.com/mp/2TXnJ5BonYAx.gif
https://i.makeagif.com/media/9-12-2015/CUBNq0.gif



Jak těžké může být někoho odhadnout? Nestačí se snad zadívat do očí? Neříká se snad o nich, že jsou oknem do duše? Že prozradí naprosto cokoliv, od emocí po nejtemnější tajemství? Každý přešlap ve společenských pravidlech, každá v koutě se krčící myšlenka... Nebo ne? V těch Thomasových vyčtete hlavně bolest, strach skrytý do ledového oceánu, který jasně vytyčuje mez. Nepustí si vás k tělu, dokud sám nebude chtít, neboť mu bylo tolik ublíženo na duši, že se nadále skrývá za pozůstatkami hradeb kolem svého srdce. Dokud nezjistí, že si zasloužíte jeho důvěru. Sám by to, ač nerad, nazval ochranou před bolestí ze ztráty. Před žalem, který ho souží po nějakou dobu a ač se pokouší opevnit, stále trpí. Ač nic nevysloví nahlas, jeho oči prozrazují strasti protkané plátnem života, v jehož obrazu se nakonec skví rodinný erb rodu Allerdale. Jejich jméno, jejich motto: "Ad montes oculos levavi - Pozvedám oči k horám". A Thomas... Thomas je už příliš dlouho nepozvedl výš než bylo nutné. Výš, než bylo zapotřebí, aby byla Eleanor šťastná, ačkoliv takový pocit u ní nepřevládal. Snad ho ani nezažil, co je živ, co jí slouží. Snad jen ona tuší, že se brání mučivým vzpomínkám, které tepou bolestivě v hlavě, pulzují svou neodbytností a nedávají mu spát. Hoří v něm strach budit se s křikem, kdy ho ve snech pronásledují tváře mrtvých, jejichž životy prolil, s výčitakmi na rtech, žalující, kňučící o pozornost. Nechce, ale přesto se mu podobného osudu dostává plnými doušky prakticky každou noc. Ohlušující křik, co se dere z úst. Bolestivé úpění, dovolávání se jmen, která nikdo, až na jeho sestru (a ta mileráda předstírá, že je zapomněla), nezná. Jen on sám. Jen on si přiřadí tváře ke jménům a pak? Pláče. Pláče jako malej kluk a není tu nikdo, kdo by ho utěšil. Přitiskl k sobě a skryl ho před tím zkaženým světem, do jehož dramatické hry patří.

Tohle je ta část osobnosti, co skrývá před zraky světa. Přes den hluboko pohřbená, za nocí viditelná v zrcadlech, těch lesklých plochách, jenž Thomasovi připomínají vrtkavou cestu, po níž našlapuje. Nedobrovolně ji vypouští na měsíční světlo, když se Eleanor nedívá, aby ho soudila svým pohledem a hněvivými slovy, jimiž ho kárá jako malého kloučka. Co na tom, že každá další smrt Thomase psychicky ničí? "Děláme to pro nás, Thomasi. Pro naši budoucnost. Kde bychom skončili? Na ulici žebrající o zbytky? To bys dovolil, drahý? Abych byla nucena vydělávat na naše živobytí vlastním tělem, zatímco ty by ses krčil v koutku vystrašený jako malé dítě?" Věděl, jak by odpověděl, znal se až příliš dobře na to, aby si takovou budoucnost nepřipouštěl. Eleanor byla koneckonců tím jediným, co mu ještě zbylo - snad kromě rodového jména, jehož užívání už stihl zavrhnout, zatímco sestra jej předhazovala do tváře každému, kdo byl ochoten naslouchat jejímu líbeznému, leč jedovatému hlasu. A přesto ještě nezešílel. Drží se. Někdy dosti nepříjemně vůči ostatním. Stačí nějaké slovo, jedno jediné, pro ostatní vcelku obyčejné, aby se stáhl v křesle, ramena přihrbená pod tíhou vzpomínek, pod bolestí zařezávající se do žil a srdce. Přesto tomu není tak každý den. Jsou to výjimky. Šťastné výjimky, co ho drží nad vodou a dávají mu světlo do dalšího dne. Chvíle, kdy se za bolestí najde naděje a síla probouzet se do dalších dnů. Kdy hledá štěstí v lese, v jeho stromech, po jejichž drsné kůře přejíždí dlaněmi, naslouchaje tak čirému tepu života, toho daru, kterých se jim dostalo. Kdy úsměv zdobí jeho rty s radostí a touhou objevit nové možnosti, nadechnout se čerstvého vzduchu a setřást z ramen ten podivný závan slabosti a pach strachu, co se ho tak zuřivě drží poslední léta. Miloval vycházky a objevování nového - ať už se jednalo o odrůdy stromů či jeho očím dosud neznámé druhy ptactva.

Co by v sobě snad nikdy nedokázal zapřít, je láska k mladší sestře. Eleanor tu vždy byla, stála po jeho boku v dobách, které se zdály děsivě temné a plné bezmocného pokusu o únik z přísně zavedených pravidel, jejichž razanci čas od času pociťovali na svém těle. Matka nikdy nešla daleko pro výprask holí. Ale byla tu ona, Eleanor, která brala Thomasovy prohřešky na sebe a čelila nejen ostrým slovům ale i matčiným trestům. Odcházela zbitá, s tmavě zbarvujícími se podlitinami na stehnech, hýždích i pažích - vždy tak, aby látka šatů perfektně skryla zrůdnosti odehrávající se mezi zdmi rodinného sídla. Jedinou lásku, kterou tak ve svých životech poznali, byla ta, jíž věnovali tomu druhému. Vzájemné utěšování se jednou stalo něčím víc. Jako by snad bylo těžké propadnout té modrooké krásce s hrdými rysy po předcích a chladnou krásou vystavěnou na piedestálu v dokonalosti. Jako by bylo možné odolat těm pohledům, prve hledajícím útěchu v Thomasově náručí před drsnými způsoby Arliene, poté však vyzývavějším, až opovážlivě chtivým. Byla to ona, kdo učinil první krok, Thomas ji následoval... Jako vždy. Až pozdě, příliš pozdě si uvědomil, co za tento společnost pobuřující vztah bude muset zaplatit. Jakou cenu si vyžádá skrývání zakázané lásky a poté i přežití mezi těmi, kteří by je zavřeli a pověsili za takovou nemravnost. Ač si to nechce připustit, je na Eleanor závislý. Na jejích slovech, jejích náladách, ale i plánech, před nimiž se pokouší vykoupit vlastními návrhy, méně radikálními než je zabití nevinné dívky ve prospěch bohatství a chvilkového požitku z lepších dnů. Jenže ta tmavovlasá mrška si pokaždé najde způsob, jakým svého bratra přesvědčit k souhlasnému přitakání ve svůj vlastní prospěch. A Thomas... opět selhává.

Miluje hudbu. Trvalo dlouho, než se naučil hrát na klavír jako člověk, ale o to víc si zamiloval ty, kteří dokáží vyrobit tak umělecké dílo. Sám se nepovažuje za dobrého studenta, jeho soustředění bývá roztěkané okolními vlivy. Častokrát jen přejíždí prsty po klávesách, než začne hrát. Většinou matčinu ukolébavku, která se mu vybaví z dětství - štíhlé prsty putují po těle piána, kdy ho rozechvívá ve sladkých tónech. Po hudební stránce je to Eleanor, kdo dostal do vínku tento dar. Nemálo jej využívá k tomu, aby vzbudila v Thomasovi pocit viny pouhou připomínkou, že to matka, kterou zabil, jim hrávala. Většinu času však pouze doprovází tesklivou, ač notně okouzlující melodií svého bratra při četbě, jemně se usmívající nad vráskou tvořenou mračením se. Inu, Thomasův zájem z větší oblasti patřil knihám a touze naučit se toho co nejvíc, dokud žije. Jako zaprodaný démonovi za Eleanořinu nestárnoucí krásu, um i schopnosti, jimiž se pyšní. A které jim poslední dobou přijdou vhod, ač stále ještě relativně mladý obchodník vídá utrpení v očích těch, které jeho drahá sestřička tráví, protože... Protože se jí vlastně nehodí do plánu a jejich úloha už pomalu, ale jistě končí, což mu Ellie, jak ji s láskou oslovuje, nezapomíná lhostejně připomínat. Často, jako by se jednalo o krutý výsměch ve prospěch toho, že Thomas bude znovu a zase patřit jí, jen jí.

Zlozvyky: Mladý, leč zkrachovalý obchodník čas od času podléhá tomu, co by moderní doba považovala za sebepoškozování. Drobné bolístky ve formách říznutí se do prstu, ať už se jedná o list papíru, neukázněné zacházení s nožem nebo zašívání ran hbitými ručkami Eleanor, jsou však stále dosti nedostatečným trestem za prohřešky, které se za Thomasův život nakupily. V nervozitě podléhá neveselému úsměvu, sem tam gradujícího do tichého, melodického, leč zvláštně melancholického smíchu. Dobrým lékem se stalo vyřezávání dřevěných figurek pro sestru. Dříve ukázka bratrské lásky vůči drobnému, křehkému stvoření, přerostla v konejšivý dotek tišící jakoukoliv bolest. Ať už té fyzické, či naopak emocionální.
 

Základní schopnosti:
▲ Značení si obětí znamením
▲ Braní duší [pomocí prokletého předmětu]
▲ Vidění minulosti oběti

Schopnosti navíc:
▲ Navštěvování snů - na vyšší úrovni nezáměrná manipulace [vyšší]
▲ Vidění duchů - na vyšší úrovni i komunikace [slabší]

Thomas své schopnosti nenávidí. Ničí mu život a připomínají to, čím se stal pro svou mladší sestru. Sotva ochráncem, sotva tím, kdo jejich rodinu zajistí před krachem a propadnutím majetku, jak se, bohužel stalo, a který se pokouší navrátit za cenu jejich vlastních hříchů.

S navštěvováním snů se velmi často ocitá v bludném kruhu, ze kterého nedokáže uniknout. A když se pokouší, obvykle se do fantazií promítají vlastní vzpomínky a představy naplněné krví a všemi špatnostmi, které ve svém životě s Eleanor napáchali. Se svou sestrou to mívá těžké, neboť se její sny točí kolem společně strávených nocí s Thomasem a svým konáním bratra obvykle stahuje do hlubin, do propasti, z níž nenachází cestu ven. Není divu, že rána bývají tichá, až prokletě zamlklá, kdy oba tuší, co se stalo, ale ani jeden se k tomu nechce vyjadřovat - Thomas nenachází odvahu a Eleanor si libuje v potěšení z vítězství nad svým starším sourozencem.

Bohužel, součástí jejich života se stávají i duchové. Sic je Eleanor nevidí, tuší, že něco podivně nadpřirozeného kolem nich krouží, neboť často vídá svého bratra hledět do prázdna s hrůzou v očích. V tomto je Thomas prokletý - duchové si ho nacházejí, hlavně jeho násilně zesnulé manželky, které ho pronásledují na každém kroku a kvílením připomínají, co jim provedl.

Sám není kdovíjak dobrým bojovníkem a jeho zkušenosti se mohou řadit na pole přízemního vrážení dýky do srdce či břicha, podle toho, jak je potřeba. Neovládá ani střelbu, v těchto schopnostech je zkrátka marný.
 


... Ruka s perem začíná pobolívat, víčka těžknou námahou, jak je přivírám v odlescích plamínků svíček, jejichž knot pomalu ale jistě dohořívá. Večer už značně pokročil, potřásl si ruku s nocí, měníce si plášť odrážející hvězdné schéma nad našimi hlavami. Bývaly doby, kdy jsem je rád pozoroval, ba dokonce jsem Eleanor učil, která je která a v jakém souhvězdí se seskupují dohromady. Pamatuji si dodnes, jak unešená bývala, ta fascinace protkávala modrost jejích očí a já, namísto toho, abych ji dál vzdělával v tomto oboru, jsem se nemohl odpoutat od pohledu na ní. Jenže ten hřejivý azur se proměnil v hrdost a led, co jen čas od času pookřává, když nás nikdo nevidí. I s tímto zpropadeným psaním bych měl přestat, ale někdo jednou musí pochopit, proč jsme tak činili. Proč jsme páchali tak hrůzné věci a co všechno za tím stálo. Někdo by měl být natolik odvážný, aby pohlédl do těchto memoárů a nechal si odůvodnit naše vyvrhelství ve společnosti. Doufám, že se tak stane dříve než Eleanor prohledá mé šuplíky a spálí vše, co jsem kdy napsal, aby nás ochránila...

Rodová linie klanu Allerdale se táhla hluboko do minulosti. K samotným vůdcům země, k mocné šlechtě, ke králům, jak tvrdívala naše matka, ta úsečná stará parodie na člověka, jak jí Eleanor v tichosti nazývala po tolika letech, kdy jsme si dokázali připustit, že bez její přítomnosti je nám lépe. Pochybuji, že v tom byla špetka pravdy a Allerdaleové to dotáhli někam víc než jen k výhodně uzavřeným sňatkům, v nichž by někdo nalezl sotva špetku lásky. Nanejvýš tak opovrhování tím druhým, chladným přístupem a tajnůstkařením, které nám zůstalo dodnes. Ale máti se pokaždé snažila zvýšit rodinnou kreditaci a dokázat nám svými příběhy o jednotlivých členech této předlouhé linie, co všechno jsme byli nuceni přetrpět, abychom se nadále mohli pohybovat ve společnosti. To, že ona 'společnost' byla tvořena zdmi našeho rozpadajícího se rodinného sídla, strategicky umístěného na samotě, aby se k nám jen tak nikdo nedostal a ani my neměli kam utéct, to ani Arliene nedokázala popřít. Rozpočet ani nedovoloval najmout služebnictvo, které by bylo ochotné se starat nejen o sesedající se dům, ale také o nás. Prve o mě, Thomase Wellingtona, po pár letech i o mou mladší sestřičku, Eleanor Francis. Jedinými, kdo nad nimi bděl, byly portréty vzdálených, či už nadobro mrtvých členů rádoby rozsáhlého klanu. Některé časem vybledlé, jiné, jako například ten otcův, rozsápané nožem, že jeho tvář již nestála za námahu k rozeznání jednotlivých rysů. Matka se na jeho obraze velmi přičinila a ani roky poté, co odešel pryč, když už stihl náš majetek propít a utratit za dárky pro náhodné milenky, si neodpustila občasné strhnutí nějakého toho cáru, co tam visel jako umrlec. Jako by mu to snad dokázalo ublížit.

Naše matka o nás nejevila přílišný zájem a pokud snad? Pak většinou pro to, že se nám něco povedlo rozbít nebo schovat. Povětšinou přímo mně, neboť k čemu vybízel opuštěný dům, skrze jehož střechu se každý podzim propadalo žlutě a rudě zbarvené listí a za nekonečně dlouhých zim pro změnu sníh? K hraní si, k zabavení Eleanor. Pro ten líbezný úsměv a jiskřičky radosti míhající se v nevinných dětských očích. Čím dál tím častěji se v nich však odrážel strach a poté i hněv na matku a její dřevěnou hůl, kterou si brávala proto, aby mě mohla seřezat za přendání jejích oblíbených knih do jiných polic nebo za prohledávání šuplíků, když jsme s Ellie toužili objevit tajemství naší rodiny. Ostré dopady hole nemálo zapříčinily slzy v očích a to nejen mých - matka nutila Eleanor se dívat, aby ji taktéž potrestala. Naivita v dětských kukadlech se proměnila na čirý vztek a nenávist prosakující i do slov, jakmile přišla řeč na tu kreaturu, nazývající se naší matkou. Trestem pro nás bylo zamykání v podkroví, kde vítr profukoval skrze střešní prkna, ta tma, kvílivé písně meluzíny i hartusící dům, jehož základy si čím dál tím častěji sesedaly. Jedinou útěchu jsme nacházeli ve své přítomnosti. Pro Eleanor jsem na rozveselení vyřezával drobné dřevěné figurky, svou neopatrností jsem si dost často rozřízl dlaň či prsty, když čepel zákeřně sklouzla. Už jako malá se o mě starala a čím jsme byli starší, tím více se projevovala vzájemná péče, aby tomu druhému nebylo ublíženo. Ellie brala mé prohřešky na sebe, přímo vybízela matku k tomu, aby potrestala ji namísto mě. Ani nemukla, když byla do podkrovního pokoje odtáhnuta za vlasy, zbitá jako pes matčinou holí, o níž se poslední léta začínala mnohem víc opírat, jak jí kosti chřadly. Čím více ran, tím hrději je tmavovlasá dívenka nesla, odhodlaná nepoddat se tvrdé ruce. Býval jsem to pak já, kdo její rány ošetřoval a snažil se je zamaskovat. Prvotní plachost v našich pohledech postupně bledla, až vymizela úplně. Tehdy jsme se vzdali toho, co nás činilo sourozenci, abychom se mohli stát milenci.

Bohužel naše malé tajemství bylo odhaleno. Kým jiným než-li matkou, jejíž zvědavost sílila s každým dnem, kdy jsme se s Ellie častěji zavírali do podkroví, podivně tišší, odloučení od toho světa kolem nás. Jednoho dne vešla dovnitř. Bez zaklepání, bez jediného projevu základů společenského chování, které se nám pokoušela tvrdě vštípit do hlavy. Přistihla nás v aktu, který je vyhrazen manželským párům, nahé, objímající se navzájem v touze si být blíž. Ještě teď si pamatuji ten její křik, ta slova, jimiž nás hanlivě označovala. "Jste monstra! Oba jimi jste!" Vzpomínám si na ten výraz v Eleanořině tváři, to zděšení z odhalení, z možného odloučení, neboť matka by nám již nikdy nedovolila ani pobývat ve stejné místnosti s ostatními, natož o samotě sdílet střechu s ní. Dokážu si vybavit i to klapání holi o podlahu, výhružné, jako by nám odtikával čas. Chtěl jsem jen ochránit Ellie, vysvětlit matce, že nás nemůže rozdělit. Ale ta ruka... pohla se vpřed, držela naši matku za látku županu prožralého moly. Ten zvuk... ještě teď mi zní v uších, jak se látka trhala, až nakonec praskla jednotlivá vlákna, držící ten omšelý kus hadru, na který byla pyšná, pohromadě. Její výkřik plný hrůzy, když se zem pod ní otevřela. Rány holí, jak padala spolu s křehkým tělem po schodech, lámání jednotlivých kostí. Kroky, tichoučké a naléhavé, jak se Eleanor přišla podívat, co se stalo. I ten záblesk radosti, co se projevil na jindy tak hrdých rysech její okouzlující tváře. Pohled na tělo nás oba odzbrojil, do ticha domova se vkrádal záchvěv paniky. Co teď s námi bude? Kdo se o nás postará? Můj věk dosahoval sotva sedmnácti let, o tři roky mladší Ellie ani netušila, co by jí tam venku mohlo čekat. Nikdo z nás to netušil. Vzpomínám si, že k nám přišla stráž z nejbližšího města, ani už nevím, kdy se k nám dostali. Vím jen, že byla zima a my se choulili k sobě, vystrašení, objímající toho druhého s tichým přáním nerozdělit se.

I tak se stalo. Skončili jsme každý jinde, odloučení od sebe na několik let. Nikdo si ani na okamžik nepřipouštěl, že bychom s Ellie mohli spáchat tak ohavný čin, vše bylo naštěstí přiklepnuto nešťastné náhodě, kdy matka byla sražena ze schodů zlodějem, jehož přítomnosti si povšimla, přilákaná nepatřičnými zvuky v domě. A ten malý vrah se, pro jistotu, postaral o zbytek. Ani to však nikomu nezabránilo v rozdělení posledních dvou potomků linie Allerdale. Trvalo dlouho, než jsem vypátral Eleanor v její nové rodině, která si jí vzala do péče s přesvědčením, že bude výbornou partií pro jejich syna. Znal jsem její povahu příliš dobře na to, abych tušil, že se nikdy nenechá vtlačit do takového plánu, v němž by měla skončit jako poražená. Právě tehdy navrhla myšlenku, že bychom se jejího nápadníka mohli zbavit. Nebylo by to tak těžké, nebo ano? Ani nevím, jak se to seběhlo, ale druhého dne jsme narychlo opouštěli město, spěchaje pryč od domu, ze kterého se o pár hodin později nesl křik plný hrůzy. Eleanor se nesla na melodii svobody, zatímco mé myšlenky těžkly pod tím, co s námi bude dál. Jak se zařídíme? Co s námi vlastně bude? Jaká ironie, že ani v tomto případě moje drahá sestřička nezaváhala. Snad ono odloučení do ní vlilo tolik jedu, snad za to mohla nově nabytá volnost. Ten plán... zdál se tak šílený. Najít si opuštěné, nikým nemilované ženy, majetné tak, že by nás to zásobovalo na roky. Stačila by jedna, jedna nešťastná náhoda a mohli bychom si žít svůj vlastní život. Nikdo by na to nepřišel.

Chester nám nabízel nové možnosti a spolu s ním i krásná Joanna Bennett, sirotek s rodinným majetkem na krku, opuštěná všemi, kdo jí milovali. Nebylo těžké se vlichotit, okouzlit ji. To naivní děvče věřilo, že právě já jsem tím, kdo do jejího života přinese radost a v Ellie našla spřízeněnou duši. Naslouchala jejím hbitým prstům hladícím klavír a hloupě se nechala hýčkat pozorností, s níž jí sestra připravovala každným dnem i několikrát čaj, jehož chuť postupně okořenila jedem. Důvěřivá to dívenka neváhala ani na minutku a souhlasila se sňatkem, tak zákeřně nabídnutým z mých rtů. Už v onen den se necítila dobře. Svatební noci se ani nedožila. Dávka jedu, který jí Elanor přimíchala do vína, se nesla ve větším množství než kdy předtím. Jako by se snad toužila zbavit se možné konkurence a uzurpovat si mě pro sebe tak, jak tomu bylo předtím. Srdce okouzlující, leč naivní Joanny nevydrželo smrtelnou dávku jedu a má první manželka podlehla jeho síle ještě téhož večera. Eleanor slavila úspěch, ale já se kál za to, co jsme té nebohé ženě provedli. Horší bylo zbavit se těla, které zůstalo pohřbené pod základy domu, nyní už prázdného. Tam někde dole tleje Joanna Bennett a její touha nalézt v tomhle světě své místo.










Žádné komentáře:

Okomentovat