Elijah Ravenshaw

Přezdívka hráče: Maerlia

Jméno a příjemní: Elijah Ravenshaw / Raven

Stav: Zadaný (ve své době)

Rodina: 

• Otec: Christian Ravenshaw
  - Majitel několika velkých a úspěšných poboček obchodů se stavebními potřebami, materiálem a kupou dalšího harampádí do sklepa a na zahradu. Chcete-li zatarasit tchýni v zahradním domku, šup sem! 
• Matka: Aveline Meyer-Ravenshaw
  - Tichá drobná žena s neuvěřitelně laskavýma očima ukrytýma za tlustými sklíčky hranatých brýlích pracující ve vší své tichosti v knihovně. Správná kuchařka, skvělá matka nebo taky jen ta, co vždy odpustí. Možná proto si ji jeho otec vzal. 
• O tři roky mladší bratr: Elliot Ravenshaw
  - Jako by svému staršímu bratru z oka vypadl. I povahou. Až na to, že mu prakticky vůbec nic nejde, kdežto Elijah je chlapec s talentem skoro na všechno. Ale Elliot má za to trpělivost a chuť k rozvíjení svého netalentu. To Elijahovi schází.
• O sedm let mladší sestra: Emilia Aveline Ravenshaw
  - Elijahova malá princezna. Může snad být někdo lepším starším bratrem, než je on pro ni? Ne, určitě ne. Zatímco Elliot v pozici prostředníka doslova nenávidí ani jednoho ze svých sourozenců,  Elijah s Emiliou si k sobě i přes neskutečně velký věkový rozdíl našli krásnou, bezpečnou cestu plnou kytiček a jednorožců. 
• Dále pak v jeho zbylé rodině najdeme matčinu sestru, jeho milovanou tetu, Harriettu, rodiče ze strany matky, s nimiž však nemá příliš dobrý vztah a pak kupu tátových spolupracovníků, kterým říká strejdo.
• DŮLEŽITÉ! Za svou rodinu zde považuje především pana a paní Becklesovi, jež mu poskytli přístřeší výměnou za práci na jejich farmě. I přes jeho vzhled a podivný příchod se za něj přimluvila třináctiletá Hannah, která se tak stala malou svěřenkyní, tolik připomínající jeho sestru Emiliu.

Rasa: Člověk, původem 21. století

Věk: 19 let

Povolání/Kasta: Ve své době pouhý student, po příchodu do Salemu se stává pomocníkem na jedné z rodinných farem, kde se ve volném čase učí Lovcem

Náboženské přesvědčení: Původně ateistou, po seznámení s nadpřirozenem se však začne obracet k Bohu s prosbou o návrat

Portrét:

FC – Ash Stymest

Nebude zde přesně rozepsán jeho vzhled, chtěla bych Vám však přiblížit jeho tetování. Vzhledem k jejich velkému počtu nepatří jakožto obyvatel Salemu mezi ty, jejichž jméno hlásají úplně všude. Za mladistvou hloupost, jíž začal však litovat teprve tady, si vybírá daň v podobě tichého mírumilovného života, zahalen košilí a též ve formě probdělých osamělých nocí.

Nejviditelnější i přes všechnu tu látku je vlaštovka na levé straně krku. Všemi svými silami se ji vždy snaží schovat za límec od košile a v hlavě si přitom sám sobě hubuje, proč ji nechal vlastně udělat zrovna tam. A nahého? To už ho hodně dlouho nikdo neviděl. Ještě aby ano… Zdejší dívky by ho nejspíše označily za syna ďáblova.

Základní

Instinkt

Empatie

Schopnosti navíc

Silnější – Boj beze zbraně

Slabší – Nadání vycítit nadpřirozeno

Velmi šikovný je i v pohotovém lhaní, ačkoliv lže jen v případě nutnosti. Slabší je naopak především v bylinkářství a v dalších ženských pracích. Sám si pořádně neposkládá ani tu košili, bohužel.

Elijah, častěji přezdíván Raven, je tak nějak jednoduše zcela normální devatenáctiletý chlapec, co ničím příliš nevybočuje z řady. Snad možná svou kreativitou, jež se projevuje především kresbami, ač už těmi na papíře nebo těmi, k jejichž zrealizování použil své vlastní tělo, hudebním nadáním a dramatickými vlohy. Nic z toho však v tomto městě, v tomto světě, mu nepřijde zrovna dvakrát k užitku a tak se z těchto vlastností stala jen pouhá vzpomínka na tolik barevnou minulost. A Salem? Ten se stal noční můrou. Kdesi hluboko však věří, že si ten zlý sen zasloužil. Že se nikdy nedostane zpátky, protože to takto nejspíše má být. Pro něj mělo vždy všechno nějaký smysl, ať už byl ten důvod sebemíň viditelný… Nebo taky ne. 

Kdysi mu matka říkávala, jak je citově nevyrovnaný. Necítil se tak, ale všichni kolem si to mysleli. Nebylo to náhodou tehdy, když přišel domů s lebkou na rameni? Byl prostě mladý a zdálo se, že mu nikdo kolem nerozumí. Typické myšlenky náctiletého hocha, co začne spolu se všemi svými protesty utíkat z domu - utíkat před těmi, co tak sprostě obviňovali jeho chování. Citově zranitelný. Vždycky takový byl. Nenáviděl, když se na něj holky ve škole dívali jako na největšího flákače a sukničkáře nebo když mu kluci něco málo vyčetli ohledně jeho volného času. Vždyť za to nemohl, tak proč to všichni potřebují řešit? Nebyla to pravda. On nebyl sukničkář, neflákal školu a měl čas. Měl ho vždy, jen ne na své připitomělé kamarády. Bývaly dokonce doby, kdy si přál narodit se v jiné době, v jiném světě…

Přiblížíme si dětská léta. Nikdy nebyl učenlivý typ. Všechno mu šlo, na všechno měl potřebný talent, ale nebyl učenlivý a to byl opravdu velký problém. Jeho mladší bratr měl naopak trpělivosti mnohem více a ač jemu nešlo vůbec nic, všechno se postupem času naučil. Elijah ne.

Rozhodně se však ve škole neflákal. Dělal to, co ho bavilo. Učil se do předmětů, co mu přišly zajímavé, neboť ty ostatní pro jeho hlavičku byla jen obrovská ztráta času. To ostatní byly nesmyslné hlouposti, které se dospělí snaží vecpat do malého, pomalu rozvíjejícího se, mozečku. Taková biologie, to byl ale předmět! Anebo hudební výchova – tu miloval. Nepočítaje tělocvik, v němž vynikal! 

Sport. Nikdy nebyl příliš velkým fanouškem sportů, co ho ale opravdu bavilo, bylo boxování. Jeho otec se podobným bojům s rukavicemi věnoval ve svém volném času už několik let a tak měl Elijah prostředky k tréninku. Nikdy nenastoupil do ringu, nikdy nebojoval s někým na čas a za podpory svých přátel, ale mákl si. A s přibývajícím věkem cvičil a zdokonaloval se každým dalším dnem. 

Co se citů týče? Abychom si vše dopředu ujasnili, ve svém století, má dívku. Dívku, které ostatní slečny záviděly a chlapci po ní nepřestávali pokukovat ani za jeho přítomnosti. Někdy to byl ale opraavdu opruz, svou Jeanette si však vždy ubránil - vždy všem kolem vysvětlil, že co je jeho, tak na to se rozhodně nešahá. A on jí pak věrnost oplácel stejnou mincí, nemyslete si. Ale ať už vyhlíží jakkoliv nevinně, kousek zla v něm možná přeci jenom je. Možná to znamenala ta citová nevyrovnanost? Chmpf. 

Zlo… To je velmi široký pojem a v jeho podání se jedná především o agresivitu - odsud posud, drobné ženy by se nikdy nedotkl, raději by rozbil zaťatou pěst o stěnu -, čemuž možná nasvědčuje i boxing, v něm nalézal krásu a jisté utěšení, a možná tam patří i některé závislosti. Nikotin. Kofein. Alkohol. Zničené to tělo, řeklo by se. A to nejen při pohledu na všechna ta tetování. Možná proto bere Salem trochu jako trest. Trest, svým způsobem však i očista plná bylinných čajů a zcela jednoduchých jídel. Žádné hostiny, co byly u nich doma, žádné sklenky drahého šampaňského, žádná tabatěrka přecpaná cigaretami, až ani zavřít nešla… Bože, prvních pár dnů bylo utrpením. Nejen kvůli změně prostředí, času, společenských zvyků a všeho toho, co bylo nové, ale i ztráty látek, které k životu už jednoduše vyžadoval. Ztrátě každodenního hrnku kafe. Ztrátě sexu, protože odhalit své tělo? To by ho mohlo stát krk. Velká to tíha na mladého chlapce, co byl ještě před několika týdny zvyklý vést svůj život zcela jinak. Volně. A tady? Tady to doopravdy nešlo, alespoň ne podle jeho představ.

Zvládne to?

Zlozvyky: Jestliže odebereme typické lidské závislosti v podobě kouření, pití alkoholu a tak podobně, můžeme sem zařadit především praskaní kloubů na rukou. To dělá skoro neustále. Od příchodu sem se mezi zlozvyky dá zařadit i časté hraní si se stříbrným prstenem, jež dostal jen pár dnů před svým zmizením od svého otce. Prý pro štěstí.

Velká Británie, rok 1997. Tam se narodil.

Tak jak se vlastně dostal sem? Je tomu už několik týdnů, skoro měsíců, co se zčistajasna objevil tady s velkým oknem, až to všechno zprvu dával za vinu silný kocovině a propařené páteční noci. Zdálo se to trochu jako sen. Místo tolik odlišné tomu, na které byl zvyklý.  Vyrůstal v krásném rodinném domku se spoustou spotřebičů, vlivným otcem, půvabnou matkou a několika sourozenci. Tak co se ksakru stalo? 

Nikdy se příliš nezajímal o jakési meziprostorové, časové díry, co vás vezmou do zcela jiného světa. O takových anomáliích nedokázal říct ani kus slova, byly mu neznámé a tady? Tady se o nich jen těžko dozví víc. Za to jeho mladší bratr Elliot miloval podobné úkazy. Mnohokrát už byl přinucen vydat se s ním za hranice domova pro potěšení své matky, neboť Elliot chtěl objevovat svět a otec neměl čas, čili povinnost domácí chůvy vždy přepadla na Elijaha. A ten, ať už se tvářil jakkoliv znuděně a nespokojeně, měl podobné cesty za světovými zvláštnostmi vlastně i docela rád. Bylo to přinejmenším zajímavé, ačkoliv sám by po časopisu stejného rázu nejspíše nesáhl. Takto to však byla povinnost, ze které čistě pro uklidnění udělal zábavu. 

Tak nějak to probíhalo tehdy, kdy se jeho bratr rozhodl navštívit turistické město Salem, o němž mu doma povídal, jak je protkaný černou magií a že v tom lese u města se toulají ztracené duše těch, co zemřeli v této době. Nevěřil, hloupě se tomu smál jako obyčejnému vtipu a možná to se mu stalo osudným. Návštěva toho lesa byla to poslední, co si ze svého normálního života pamatoval. 

Musel zakopnout, muselo ho něco omráčit, musel... Zkrátka se muselo stát něco, co nebylo v plánu jeho stupidního malého bratra. Elliot? Ten byl snad ušetřen cesty v čase. Ač první den po probuzení křičel jak chtěl, nikde nebyl nikdo k nalezení. Ani jeho bratr ne. 

Všechno to vypadalo stejně, až na to, že ho bolela hlava a okolí bylo zakryto mlhou. Jen ten pach byl intenzivnější, ale to dával za vinu všemu jinému, ale skutečnosti ne. Ta se zdála ještě vzdálenější než kdykoliv předtím. To totiž přeci nemohla být pravda.

Kroky ho zavedly k farmě patřící rodině Becklesových. Tam ho přijali. Nejdříve nevěřícně pohlížejí na oblečení z cizích látek a to Mary ještě netušila, co ji čeká. Jakmile totiž svlékla chlapce z trika připravena věnovat mu jednu čistou košili, zděsila se. Hrůza v očích všech okolo byla patrná, hmatatelná na dotek - chlapec sem nepatřil a obrazce na jeho kůži mluvily své. Byla to právě malá Hannah, co se za něj přimluvila u svých rodičů a hlasem anděla tak sdělila, že od chlapce nehrozí žádné nebezpečí, že ho zlo neprovází, ať už vypadá jakkoliv. Přesně si pamatuje na ten výraz, kdy se ho tutéž noc potichu zeptala: „Jak to tam teď vypadá?“

Přístřeší na farmě Becklesových získal výměnou za práci na farmě. Ve volném čase se spolu s Billym učil lovcem, ten ho po prvních pár dnech začal sám vnímat jinak a už v něm neviděl takové zlo jako na začátku. Teď to pro všechny byl jen ztracený chlapec, co tu se vším všudy nemá co pohledávat. Psychicky to bylo složitější, kdykoliv však se cítil špatně, byla tu Hannah a ta s ním vždy o všem promluvila. Tolik mu připomínala Emiliu, alespoň tak se tedy vracel zpět a potvrzoval si, že to předtím nebyl sen a sem skutečně nepatří. Ale co jiného má dělat. Jestliže vede cesta sem, určitě vede i tam, zpátky. Ale najde ji? A po pár dalších týdnech... Bude se vůbec chtít vrátit?

XXX