Lisbeth Abigail Toller

Přezdívka hráče: NoOne
Jméno a příjmení: Lisbeth Abigail Toller
Stav: svobodná.
Rodina:

• Roberth Toller: otec; bandita a hrubián, který navzdory své pověsti nadevše miluje svoji rodinu, především svou malou holčičku.

• Vasilissa Toller: matka; kdo ví, kde té je konec.

• Bastian Toller: starší bratr; nenadálý odchod matky ho velmi zasáhl a jistým způsobem i poznamenal, možná proto našel, jako jediný z rodiny, útěchu ve víře. Zapřel svého hříšného otce i nenáviděnou, avšak zároveň milovanou sestru, která jest důvodem jeho neutuchající žárlivosti, jež je, jak je známo, pro duchovně založeného člověka tabu; a vypravil se, s čistým štítem, do světa, aby naplnil svou touhu stát se knězem.

• Howard Connor Silverwood: otec Adama; střídavě ho, dle nálady, nenávidí a miluje - podobně jako on ji. Slíbil jí sňatek, ale nějak moc se do něj nežene a Libby není hloupá, takže s tím, že ho dostane před oltář, už téměř ani nepočítá, avšak musí to aspoň zkusit, už jen pro dobro svého… jejich… syna.

• Adam Toller: syn; dvouletý užvatlaný a culící se uzlíček štěstí se světle zrzavými vlásky, který vyvolá úsměv i na tváři nejnevrlejšího člověka a vnese radost do srdcí schovaných za ledovou hradbou. Tohle hodné, bezproblémové dítko navrátilo jejímu životu smysl, a pokud by se našel někdo, kdo by mu chtěl jediný vlásek zkřivit, byla by schopna nemožného, jen aby svého milovaného syna ochránila. Adam se rysy v obličeji, tvarem a barvou očí, úsměvem, dokonce i mnohými maličkostmi ve svých ‚ksichtících‘ se nepopiratelně podobá svému otci Howardovi, který, ač je navštěvuje pouze sporadicky, se mu vryl do paměti a často ho volá.

Rasa: člověk.
Věk: 20 let.
Povolání/kasta: bývala šenkýřka; v současné době nepracuje/spodina (dcera bandity).
Náboženské přesvědčení: ačkoli je přesvědčená, že existence Boha je pouhý výmysl církve, která v jeho jméně může beztrestně páchat odsouzeníhodné skutky, plně bez víry není. Věří v osud, který má každá bytost jasně předurčen a nelze změnit.
Portrét: Sophia Turner

Libby je, takříkajíc, samorost. Byla vychovávána převážně otcem, který byl více na cestách, než doma a nebyl nikdo, kdo by si dal tu práci naučit ji slušným mravům hodných dámy. Možná proto z ní vyrostla žena, která má potíže krotit svůj temperament a divokost.

Popsat by se dala jako ohnivá, nespoutaná a svéhlavá osůbka. Mnohdy se zdá, že její prostořeká ústa reagují dříve, než její mysl, avšak dává si dobrý pozor, aby slova, která z úst vypustí, dávala smysl. Je to pro ni natolik přirozené, že je až s podivem, že ji ona pověstná prostořekost nedostala do potíží, neboť, v tomto ohledu obzvlášť, nedělá žádné rozdíly v postavení osob, s nimiž se dá do řeči. Pořekadlo ‚Co na srdci, to na jazyku‘ nabývá v jejím podání na novém významu.
Na rozdíl od lidí v okolí, v němž se pohybuje a v němž rovněž vyrostla, je až brutálně upřímná. Akceptuje pouze čirou pravdu, ať už je jakkoli tvrdá. Pohrdá lidmi, kteří lžou, jak když tiskne či si pomyslnou pravdu upravují, jak se jim to zrovna hodí.

Libby byla odjakživa vůdčí osobnost s velkými problémy ctít jakoukoli autoritu, neboť ji k tomu nikdo nevedl. V batolecím věku, kdy v dětském měřítku dokázala poměrně obstojně mluvit, bylo její neustálé dohadování o opaku toho, co kdo vyřkl, roztomilé, stejně tak i ve věku pokročilejším, kdy jí, v případě, že to bylo již nad rámec, stačilo zamrkat dlouhými řasami, jež lemují její pomněnkově modré oči a v momentě nebylo o čem diskutovat. Asi netřeba zmiňovat, že toho využívala ve svůj prospěch, ostatně, je tomu tak i nyní.

Je velmi netrpělivá a tvrdohlavost, jež je pro ni tolik charakteristická, jistým způsobem hraničí s arogancí. Má sklony k soutěživosti a nikdy neodmítne žádnou výzvu, jen aby ukázala, že má navrch. Přesto ovšem není její sebevědomí tak velké, jak by se mohlo na první pohled zdát, přihlédneme-li k tomu, jakým způsobem se prezentuje okolnímu světu.

Bojovnost, která je nedílnou součástí její osobnosti, nesmíme opomenout, tu ovšem využívá ku prospěchu svých nejbližších. Je velmi ochranářská, obzvlášť co se jejího syna týká. Pod tvrdou slupkou dlí obětavá duše, která je schopná za ty, jež si uchovává v srdci, shořet v plamenech pekelných; jakož i duše křehké dívenky, která netouží po ničem jiném než lásce a pochopení, kterého se jí nedostává. Neumí okatě dávat najevo své city, avšak dokazuje je činy, namísto prázdných, bezvýznamných slov.

Zlozvyky: Buďme k sobě upřímní, našla by se u ní celá řádka zlozvyků, ať už banálních, či kapánek vážnějších; od permanentního okusování si spodního rtíku; prokřupávání kloubků na prstících u rukou; neklidné ošívání se v přítomnosti ‚vybrané společnosti‘ či hrdé pozvedání bradičky, které samo o sobě vyjadřuje počátek vzdoru až po nutkavou potřebu míti vždy poslední slovo; sarkasmus kolující jí v žilách spolu s krví, doprovázen uštěpačnými poznámkami; impulsivní jednání ve chvílích, kdy by měla naopak jednat s rozmyslem; neschopnost odmítat výzvy a neurotickou nutnost míti vše pod kontrolou.



Základní schopnosti:
Instinkt
Empatie (silná)

Schopnosti navíc:
Boj se zbraní na blízko (silnější)
Boj beze zbraně (velmi slabá)

Ačkoli jí nikdo tyto schopnosti nemůže upřít, její metody jsou převážně psychologické, k čemuž se váže i schopnost, ve které je stále co zdokonalovat. Čtení v lidech. Ač je většina z nich čitelná jako otevřená kniha, neboť společnost v její rodné vesnici je až děsivě stereotypní, je fascinována jedinci, jichž zatím mnoho nepotkala, kteří představují výzvu a jisté tajemno, které ji láká, aby zapředla až hluboko do jejich nitra, ať to trvá jakkoli dlouho.

Mezi její silné nedostatky, o jejichž nápravu zatím upřímně ani nemá zájem, se řadí znalost bylinek, tvorba pastí, ačkoli při této činnosti strávila mnoho hodin ve snaze se to naučit a jakýkoli druh palných zbraní, se kterými ještě nepřišla do kontaktu.

Psal se rok 1673. V jedné malé vesničce, pyšnící se názvem Meadow, panovala krutá zima. V lednové noci to ostatně nebylo nic neobvyklého. Z nebeských výšin se bez ustání snášely veliké sněhové vločky usedající na vše, co jim přišlo do cesty. Podezřelé ticho, jež ku podivu panovalo i v nejzapadlejších uličkách, v pozdních hodinách prořízl hlasitý dětský pláč novorozeněte, druhého potomka z rodu Tollerů, které neohroženě hlásalo svůj příchod na tento svět.

Rusovlasé děvčátko s velikými kukadly okouzlilo nejen ženu, která jej povila, ale i otce, jenž snil o druhém synovi, kterého by vychoval k obrazu svému, na rozdíl od Bastiana, svého prvorozeného syna, zženštilého mamánka, jak ho Roberth často nazýval. Byť se mu narodila dcera, po dlouhých patnácti letech čekání na tento zázrak, zamiloval se do její nevinnosti a bezbrannosti. V prvním momentu, kdy na ni pohlédl, zjistil, že si ho ta malá potvůrka omotala kolem svého drobounkého, baculatého prstíčku. Zapřísáhl se uchránit ji před vším zlým, co by ji mohlo v životě potkat, brzy ale poznal, že ne vždy tomu tak jde. Dívenka byla pojmenována Lisbeth, nikdo jí ale neřekl jinak, než zdrobnělinou Libby.

Dva roky, které uplynuly od porodu, byly pohádkové. Byť byl rod Tollerů od nepaměti hierarchicky řazen téměř na dno té nejnižší kasty, mohl si dovolit poměrně hezký dům, dobrého lékaře i vzdělání potomků. Současná rodina Tollerů nikdy nemusela třít bídu s nouzí, ba naopak, obchody šly po celá léta dobře, a i když se občas stalo, že byl slabší měsíc, stále měla co jíst. Rusovlasá Libby rostla jako z vody a nutno podotknout, že do krásy. Z její roztomilosti se až tajil dech. Dělala svým rodičům a dokonce i bratrovi, na něhož padl úkol stát se její chůvou i ochráncem, jen samou radost. Zdálo se, že to již nemůže být lepší, což se ukázalo, jako pravda. Mohlo to být jen a jen horší. Jaro bylo zrovna v rozpuku, když se Roberth probudil do jasného rána. Namísto manželky ležela na vedlejší straně postele obálka s dopisem. Slova, která obsahoval, mu zlomila srdce vedví. A oznámit dětem tu novinu, že se jejich matka již nikdy nevrátí, neboť je dobrovolně opustila, bylo snad ještě bolestivější, pokud je něco takového možné. Libby byla sice ještě dost maličká na to, aby mohla pochopit, co se děje, ovšem Bastian, který si byl s matkou velmi blízký a který ji, na rozdíl od svého druhého rodiče, pro něhož přestal být zajímavý poté, co se narodila jeho sestra, uznával, nenesl její odchod lehce. Trpěl depresemi, po dlouhou dobu nepromluvil ani slovo, a ač svou práci na poli i v domácnosti vykonával stejně svědomitě, jakož i předtím, zbyla z něj pouze prázdná tělesná schránka postrádající duši. Jedinou útěchu nacházel v Písmu svatém, tudíž v Bibli, kterou si zakoupil od místního kněze; a v nově nabyté víře v Boha. Uplynul sotva další půlrok, který byl pro všechny velmi těžký, a v srdcích Robertha i Libby přibyla další hluboká, krvácející rána. Rodinné sídlo opustil i další člen, moudří už vědí: Bastian, který se zřekl své rodiny, aby mohl zasvětit svůj život Bohu a církvi, aniž by ho provázely otcovy hříchy.
Byť přišla Libby, kromě své matky, i o bratra, život běžel neodvratně dál. Jako maličké batole je často volala, plakala… ale vždy se objevil pouze její táta, jenž ji utišil svou náručí. Netrvalo dlouho a svoji snahu vzdala, neboť se tváře jejích milovaných z dětské mysli pomalu vytrácely a postupem času vybledly. Znala je pouze z doslechu, dokonce i jejich jména jí připomněl až otec, kterého, jakmile povyrostla, přiměla k tomu, aby jí o nich vyprávěl.

Dlouhá léta, jež následovala, trávila pouze v přítomnosti otce či jeho nejbližších přátel, mezi něž patřili pouze jeho obchodní spojenci, kteří měli za úkol hlídat ji, když bylo nutné vypravit se na pracovní pochůzku. Střídali se u ní až do jejích desíti let, kdy získali chybný dojem, že už je dost stará na to, aby to sama doma nějakou chvíli přečkala. Neuvědomovali si totiž, že právě dovršila toho kritického období, kdy potřebovala pořádnou východu, neboť právě tehdy se plně formovala její osobnost. Ačkoli to jsou muži rovněž z okraje společnosti, kteří jsou snobskými pozadími s tituly nazývání odpadem společnosti, prakticky mezi nimi vyrůstala a považuje je za součást své rodiny. Stejně jako vlastní otec, učili ji zacházet s různými zbraněmi (v tuto činnost ovládá mistrně, byť jsou její metody většinou psychologické), jízdě na koni, lovu i stopování zvěře. Rovněž by na ni nikdy nedali dopustit a drželi ji zkrátka, když se kolem ní potuloval nějaký chlapec ze sousedství. A do třetice všeho dobrého, velmi brzy si je omotala kolem prstíku, tudíž vždy bylo po jejím a snadno si zvykla na luxus dosáhnout čehokoli, co si jen umanula.
I když provádět lumpárny bylo jejím denním chlebem, nikdy se nebála práce, ku příkladu štípání dříví, drobných oprav; a také ženských prácí, například vaření, praní, úklidu a zvelebování domova, což ji sice nikdy příliš nebavilo, ale co naplat; je to potřeba.

Zanedlouho poté, co dovršila sedmnáctý rok svého života, poznala jistého mladého muže, Howarda Connora Silverwooda, relativně nového „obchodního partnera“ jejího otce. Jejich seznámení nebylo nijakým způsobem výjimečné. Roberth svého společníka pozval do svého domu, aby ho pohostil a předal smluvenou část lupu, kterého díky jeho typům poměrně snadno dosáhl. Při té příležitosti mu představil i svou pýchu, Libby, která jim připravila občerstvení. Rozhodl se zdržet v jejich vesnici a po tu dobu spolu trávili poměrně dost času. Okouzlil ji. Byl zábavný, charismatický, k tomu všemu i pohledný a přitažlivý. Také byl jediný, kdo dokázal držet krok s jejími argumenty a čas s ním ubíhal velmi rychle. Už po první schůzce se nemohla dočkat další. Ztratila se v jeho uhrančivých očích a nedokázala mu odolat. Věnovala mu ten nejcennější dar, který jen žena může darovat muži – svoji počestnost, čehož nikdy nelitovala. A i když se museli brzy rozloučit, vídali se spolu i nadále, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, do doby, než zjistila, že je v očekávání. Zprvu byla z té noviny vystrašená a nadšená zároveň. Vždyť čeká dítě s mužem, kterého nosí ve svém srdci, ale je tomu tak i u něj? Pod tíhou obav přemýšlela, co bude dělat dál. Mít nemanželské dítě je v tak kritické společnosti hanbou… a proto nezbývá nic jiného, než se vdát, k čemuž nakonec nedošlo, ačkoli z Howarda aspoň vymámila slib budoucího sňatku, který, jak si brzy uvědomila, pronesl jen proto, aby z toho mohl vycouvat a přestala na něj naléhat.
Z dnů se stávaly týdny a z týdnů zase měsíce. Její bříško narůstalo a bylo čím dál těžší ho skrývat. Veškeré nadšení nahradil smutek, který skrývala nejen před světem, ale i před sebou samou. Roberth, kterému onu novinu, že bude dědečkem, oznámila, až když to bylo nutné, z toho nebyl nadšený. Snažil se z Libby vymámit, kdo je otcem dítěte, avšak neúspěšně. Ona svůj slib věnovaný Howardovi dodržela a nezbývalo mu nic jiného, než se s tím smířit a začít se těšit na příchod vnoučete.
Za necelých devět měsíců od zjištění, že čeká dítě, porodila Libby překrásného, zdravého chlapečka, kterému dala jméno Adam. Těhotenství pro ni nebylo jednoduché, navíc musela vše zvládnout úplně sama. Táta býval pryč častěji, než kdy dřív, tudíž se doma příliš neohřál a nikoho jiného po svém boku neměla. Když se maličký rozhodl jít na svět, trvalo mnoho, mnoho hodin, než se tak stalo. Naštěstí má i jejich vesnice porodní bábu, která shodou okolností bydlí jen kousek od nich, bez níž by to nezvládla. Navzdory tomu, co příchodu syna na svět předcházelo, byla štěstím bez sebe, když si ho poprvé pochovala v náručí a vdechla jeho sladkou vůni. Toho malého človíčka miluje celým svým srdcem a běda tomu, kdo by se jen pokusil ošklivě se na něj podívat.
Lidé, převážně ženy, z vesnice ji za jejími zády nazývaly poběhlicí, a protože se její tělo vrátilo po porodu do stejného stavu, v jakém bylo předtím, než otěhotněla, muži z ní opět nemohli spustit zrak a mnozí z nich tentokrát i ruce, i přes marnou snahu odhánět je od sebe a bránit se tomuto ponižujícímu jednání. Stávali se čím dál troufalejšími, neboť slyšeli od svých ženušek ošklivé drby, které, ačkoli nebyly ani zdaleka založeny na pravdě, panovaly nedozírnou mocí.

Budiž Howardovi k dobru, pravidelně jednou do měsíce se přijel podívat na svého syna. Aniž by to po něm žádala, vždy přivezl nějaký dárek a měšec s penězi, které užívala pouze pro potřeby svého syna. Při poslední návštěvě se ale ani neráčil ukázat se osobně, poslal za sebe vojáka, který jí doručil peníze a dárky, což byla poslední kapka pro její trpělivost, s níž musela bojovat už příliš dlouho. Sbalila většinu svých a Adamových věcí, načež s pomyslným cejchem na čele opustila se svým milovaným synem domov i otce a vypravila se do města Salem, kde by měl pobývat i Howard. Před odhodlanýma očima se jí zračil jasně vytyčený cíl najít ho a připomenout mu slib, kterým se zavázal vzít si Libby za svou právoplatnou manželku a dát tak jméno i svému nemanželskému synovi, bez něhož by to měl její sladký klouček v životě velmi těžké.



 xxx



xxx