Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Lydia
Stav: Vdova
Rodina:
- Cain - Držitel elementu Ohně
- Clarity - Držitelka elementu Vody
- Eugen - Držitel elementu Země
- Zachariach - první a poslední syn, který z Lydie vzešel. To jeho chovala v náručí, to jeho sledovala růst a později umírat, zatímco sama nikdy nezačala stárnout a po celé dvě a půl století si udržela stále stejnou tvář beze změny. Pochován je ve Florencii.
- Isaiah Barlow - reinkarnace jejího manžela, který jí činí společnost po celých těch prakticky dvě stě padesát let její existence. Vždy ve stejném těle, s jiným jménem, jiného původu, drobet odlišných charakterových rysů, ale přesto stále on. Nathaniel, Matthias, Elijah; ať už se jmenoval jakkoliv, vždy si svou princeznu vzduchu nalezl. Naposledy se jejich cesty zkřížily v Anglii, kdy se po Elijahově smrti přestěhovala do Nového světa.
Rasa: Elementál - Vzduch / bez strážce
Věk: Vzhledově 25, sama jako živel existuje přibližně dvě a půl století
Povolání/Kasta: Vychovatelka v sirotčinci/Porodní asistentka
Náboženské přesvědčení: Stejně jako pro každý jiný živel, je i pro Lydiu jediným bohem či bohyní Matka příroda. Alfa i Omega tohoto světa, z níž vzešlo vše - od elementů po lidstvo samotné a spolu s nimi i další bohové, které uctívají. Zpochybňuje tak, ač nechtěně, víru církevní a sama by se v jejich očích dala nazvat pohankou, dost možná i čarodějnicí. Samotnou ji však, navzdory jisté nechápavosti, zajímá pojetí lidského boha tak, jak ho vidí ostatní.
Portrét: Mackenzie Mauzy
Věk: Vzhledově 25, sama jako živel existuje přibližně dvě a půl století
Povolání/Kasta: Vychovatelka v sirotčinci/Porodní asistentka
Náboženské přesvědčení: Stejně jako pro každý jiný živel, je i pro Lydiu jediným bohem či bohyní Matka příroda. Alfa i Omega tohoto světa, z níž vzešlo vše - od elementů po lidstvo samotné a spolu s nimi i další bohové, které uctívají. Zpochybňuje tak, ač nechtěně, víru církevní a sama by se v jejich očích dala nazvat pohankou, dost možná i čarodějnicí. Samotnou ji však, navzdory jisté nechápavosti, zajímá pojetí lidského boha tak, jak ho vidí ostatní.
Portrét: Mackenzie Mauzy
To děvče s jemnými ďolíčky ve tvářích a věčným úsměvem na rtech? Pro mnohé... Inu, blázínek. Dítě v těle mladé ženy. Závan čerstvého vzduchu, jehož něžný dotek pohladí každou duši topenou v bolesti. Tři nejčastější odpovědi provázející její jméno a pověst, která... si prozatím nenese nic zlého ani zahořklého. Každý ji vnímá jinak, každý jí soudí jinak, ale všichni mají vesměs pravdu. Záleží na úhlu pohledu a na množství pochopení pro tu křehkou blonďatou dívku s upřímnýma modrošedýma očima.
Nejvíce pravdy však mají nejspíš ti, co ji považují za dítě, které sice uvízlo v těle vyspívající dívky, ale neustále se snaží popřít růst. Fyzicky? Nemůže. Psychicky? Ano. Není drzým nevychovancem, co má v pozdní pubertě tendence všem dokazovat své názory a pravdu. Ani rozmazleným dítětem, které by si muselo dupat, kdyby se jí nedostalo byť jen trocha pozornosti od blízkých či kohokoliv jiného. Ač pravda, dupnout si umí a někdy zvládne být i pořádně umanutá. Hlavně pokud na tom závisí něčí život. Čí? Obvykle jednoho z jejích dětí, nad nimiž drží ochranou ruku v roli ošetřovatelky místního sirotčince či novorozence deroucího se na svět z lůna budoucí matky, kdy se Lydia ze všech sil snaží pomoci oboum tvorečkům za šeptaného odříkávání modliteb k Matce přírodě. Nebo tehdá, když má na starost raněného vojáka, jehož službu vlasti předčasně ukončila střelná rána, s níž přišel hledat pomoc na práh jejích dveří. Ale ne, více než tím mírně tvrdohlavým mezkem, je malou, ač ne obyčejnou holkou, co se ocitla ve světě příliš velikém, než aby ho mohla obsáhnout. Čím? Očima či slovy, která se ztrácejí pokaždé, když ji něco nadchne.
Dalším znakem je věčná roztěkanost. Pozornost udrží na jedné, maximálně dvou věcech – jedná-li se o něco důležitého. Pokud se dostane do cizího prostředí? Než by vnímala lidi kolem sebe, co jí říkají a co chtějí, spíše oči těkají ze strany na stranu a fascinovaně si prohlíží barvy, tvary, co má kolem sebe, na rtech unešený úsměv. Sama Lydia lítá ze strany na stranu s tím věčně šťastným úsměvem a snaží se co nejvíc z toho všeho pojmout, obsáhnout, pochopit. Jak bylo být stvořeno něco tak krásného, něco tak úžasné s takovými barvami, s takovým umem a precizností, že se tomu příroda nedokáže vyrovnat. U hrnčířské práce je ochotna utratit prakticky vše ze svého volného času, prstem přejíždět po glazurách, hmatem vnímat hladkost lesklého materiálu. Košíkaření, barvení pláten nebo jejich tkaní – pro někoho práce obyčejné, příliš všední na to, aby se nad nimi pozastavoval, ale Lydia si ve všem dokáže najít krásu a jedinečnost, s níž hledá skryté podpisy tvůrců, v duchu si představujíce, jaká taková osoba ve skutečnosti je, jeho příběh, který si bude vyprávět ještě dlouhou dobu. Na podobné práce je zkrátka sama levá, ač se jí snaha nedá upřít - kdo pohlédl do jejího pokoje, mohl si všimnout celé řádky proutí určeného k pletení košíků a ošatek, k čemuž ponouká i své děti, ale většinou vše skončí u marných pokusů.
Má velmi citlivé a šikovné ruce. Však je pro ni taky velmi důležitým smyslem hmat, ať už v rámci pomoci, kterou si vybrala. A pak skutečností, že s ním poznává… nu, téměř vše, když to jde. Schopná natáhnout ruku ke krásným šatům a zkoumat je prsty, aniž by si uvědomila, že je v nich někdo oblečený a podmračeně se na ni dívá, div ji neplácne přes nenechavé packy. Dlouho vydrží i u otlapkáváních šatů vlastních, což se podepisuje na roztřepaném lemu, který zaboha nedokáže spravit. Stejně tak jí fascinují cizí ruce, kdy ráda přejíždí po dlaních, ať už jemných či hrubých, jako by snad měla číst něčí život. Vždy opatrně a jemně, přesně jak to s její něžností jde. Běžně tak bere co pacek dětské tlapičky, jako by snad v nich mohla vyčíst krásnou, šťastnou budoucnost. Nemůže, ale to ji nikdy nezastaví před tím, aby si nevymýšlela své vlastní příběhy plné princů a pohádkových konců. Stejně tak je tomu s knihami - miluje tenké stránky vonící po kůži, pergamenu a barvách. O knižních titulech se dovede bavit... Inu, třeba celý den. Právě tehdy se vám otevřou dveře do zcela jiných koutů její osobnosti, jelikož přestane o trošíčku víc kontrolovat společenskou úroveň hovoru a začne se uchylovat k gestikulaci, místy zvyšování hlasu, prudkým nádechů, překvapivým vyjeknutím a možná během rozhovoru přejde i do plynulé francouzštiny, aniž by si to vůbec uvědomila. Takoví lidé mají pak možnost poznat celou škálu emocí, tváří a pocitů, které zůstávají běžnému okolí skryty a dostávají se tak na seznam osob, se kterými tráví dívka svůj volný čas skutečně ráda a nebojí se před nimi projevovat i své horší vlastnosti, jako je například chorobná zapomnětlivost, nerozhodnost nebo neustále ztrácení drobností.
Může se zdát, že je tak nemožné se s ní normálně bavit, vždyť její povaha se zdá tak rozlítaná, nestálá a nepolapitelná - snad díky živlu, který ovládá, ale to také není pravda. Třebas právě při pomáhání odrození nového člena rodiny, kdy uklidňuje rodičku, šeptá ji sladká tajemství z vlastního života, zkušeností a poznání, neboť každá nastávající matka se má na co těšit. Rty zdobí veselost, ze které přímo srší dobrá nálada, energičnost, s jakou se věnuje všem těm nervózním rodičkám, na něž přišli ruku v ruce strach s otupující bolestí kontrakcí, vše jim vysvětlující, vyvolávaje příjemné představy – první úsměv, slovo, krůčky… Baví se s nimi o všem možném, co jí jen na jazyk přijde. Vždyť i ona sama již poznala sladkou příchuť mateřství. Kdysi... Ale to je jiný příběh, co jí nostalgicky vhání do safírovem zbarvených perel slzy a melancholický úsměv, kterým touží zakrýt, jak srdce tluče bolestí při každé vzpomínce. Neboť i někdo jako ona se zamiloval. Ne jednou, ne dvakrát, ale pokaždé tak silně, tak svázaně, že byla ochotna na chvíli zapomenout, čím je. O to bolestivěji nesla odchod každého z nich, kdy se její slzy měnily v dlouhotrvající déšť. Kolikrát si už namlouvala, že se vzdá svých sil ve prospěch zestárnutí po boku toho, koho miluje, ale vždy sebe samu nakonec přesvědčila, že příroda s ní má jiné úmysly. A tak zůstala... Žila... Nestárla. V lásce se pokouší držet dál, chovat se rozumně a nepodlehnout náhlému vzplanutí citů.
Hlavně k ženám se chová přirozeně a nebojácně, k mužům ji pokaždé vážou rozpaky rozlívající se po bledých lících v podobě nachového květu. Neumí s nimi mluvit tak jako s jinými, především s mladíky, kteří ve své mladické bujarosti neznají váhu života a využívají křehkosti dívek pro své vlastní potěšení. Pravda, i tehdy se zapomíná a je schopna mlít pantem, aniž by si byla vědoma toho, jak prostě a otevřeně může vypadat v očích dotyčného. I muže se dokáže dotknout, zvláště ráda tahá za látku jejich košile, jejíž hrubost v prstech ji natolik fascinuje, že si v první chvíli sotva uvědomí rozdílnost ve společenské vrstvě či v pohlaví. Či koneckonců v tom, jak sama může na onoho muže působit. Těžko však u ní hledat svody, v tomhle se Lydiino sebevědomí pohybuje na bytostně nízké hraně, nikoliv jako u Ohně, jež je ztělesněním hříšných svodů. Naštěstí si častokrát uvědomí otrlost svého jednání, ruka cukne zpět, přitisknutá k hrudníku, do modroučkých očí s nádechem oblačné šedi se vloudí vyděšený pohled, omluva na rtech střídá omluvu a dívka má tendence spěšně ustupovat do bezpečné vzdálenost, dokud si dotyčný nevybojuje důvěru. A že to obvykle netrvá tak dlouho.
Se zvídavou povahou malého dítěte je schopna toulat se ulicemi dlouho poté, co ostatní šli spát. Toulat se za nocí v mihotavé podobě závanu vzduchu, zastavovat se u oken a nahlížet jimi dovnitř, sledovat obyvatele Salemu při jejich poklidném spánku, do kterého sem tam vklouzne spolu s nimi, nechávaje se unášet fantazií snů. Nejvíce dětských, neboť ty jsou stejně tak nevinné jako její nezkažená povaha. Svým šepotáním jim přináší naději do dalších dnů, sílu a možnost snít o lepších zítřcích.
Celý svůj život si užívá maličkostí, po kterých jiní lidé ani nevzdechnou. Kopretiny, co rostou ve vysoké trávě nebo třebas mezi dlažbou, pokud nejsou zadupány těžkostí kožených bot či podkovami. Koně, kteří tahají povozy na trh a kterým tajně dává jablko a mazlí se s nimi, protože miluje jejich srst. Tanec, kdy se dokáže protáčet dokola třebas hodiny a je to jediná aktivita, co spolehlivě vybije její energii, neboť pohyb a láska k hudbě ji provází na každém k roku, že si zvesela prozpěvuje při sebetěžším pracovním úkonu neboť pískat? Ne, to neumí. Barevné látky, co mají na sobě zámožnější sousedky a po kterých pokukuje. Nikoliv však s výrazem závisti ale obdivu, co všechno dokážou lidské ruce vytvořit a na co sama Lydia nestačí. Letní vítr ve vlasech, kdy si z nich stáhne čepeček, prostovlase působící jako víla zatoulaná do města. Nebo lesk zapálených loučí v kalužích, když se v nich odráží mihotavá světýlka, aby do nich tahle malá, světem nezkažená cácorka skočit, za což se jí dostává od starších dětí a pomocné ošetřovatelky výtek a plísnění. Med, po kterém se může utlouct, nevynechávaje jedinou možnou příležitost do něj vmísit ukazováček a obalený prst olizovat div ne týden. A pak také příběhy, pohádky, kterým naslouchá s pozorností dítěte, aniž by dutala. Vždyť část svého života strávila oněmělá kouzlem divadelních her samotného Shakespeara a ač sama nemohla vystupovat, nic jí nebránilo v tom, aby se nezamilovala do veselých komedií či dechberoucích tragédií. Podivínka, blázen, dítě. Vyberte si, co chcete, ale ve výsledku… bude Lydia nejspíš od každého trochu.
Zlozvyky: Koktání? To se stalo odvěkým problémem, z něhož rozpaky vykvétají jako
luční květiny pohlazené slunečními paprsky za rána plného červánků. I
tak se ale snaží pobrat toho co nejvíc – v jejím srdci je touha po
objevování, které nemůže odolat, stejně jako nekonečná zvědavost, s
jakou bere všechny předměty do drobných pacek ve snaze pochytit jejich
tvar, strukturu a teplo, které vyzařují. Obvykle se jedná o činnost
tvořenou mimoděk koutkem její duše, kdy v dotecích hledá jakousi
jistotu, uklidnění. Inu, každý má své zlozvyky a Lydia se může pochlubit
celou řádkou, která se táhne do nekonečna a ještě mnohem dál.
Miluje navštěvování dětských snů a sem tam neopatrně zapluje i do říše mužské mysli. Kolikrát ji však pohled do jejich fantazie natolik vystraší, že se zhmotní a pak neví, co si počnout. Ráda si též zlehka pohrává s počasím a pokaždé, když se pokouší přimět nebe vytvořit duhu, je na jejích rysech k zahlédnutí vlna soustředění, s níž si skousává spodní ret, oči pevně zavřené - skoro jako by si něco přála. Stejně tak jako vzduch a přírodu samotnou miluje i ptactvo, které se před práh sirotčince často slétá za potravou. Ne nadarmo Lydii něžně nazývají Sýkorkou.
Miluje navštěvování dětských snů a sem tam neopatrně zapluje i do říše mužské mysli. Kolikrát ji však pohled do jejich fantazie natolik vystraší, že se zhmotní a pak neví, co si počnout. Ráda si též zlehka pohrává s počasím a pokaždé, když se pokouší přimět nebe vytvořit duhu, je na jejích rysech k zahlédnutí vlna soustředění, s níž si skousává spodní ret, oči pevně zavřené - skoro jako by si něco přála. Stejně tak jako vzduch a přírodu samotnou miluje i ptactvo, které se před práh sirotčince často slétá za potravou. Ne nadarmo Lydii něžně nazývají Sýkorkou.
Základní schopnosti:
▲ Aerokineze
▲ Atmokineze
▲ Atmokineze
▲ Chronokineze
▲ Telekineze
▲ Termokineze
▲ Empatie
▲ Regenerace
▲ Léčení
▲ Léčení
▲ Rychlost
▲ Zhmotnění se
▲ Měnění podoby [maximálně 2]
▲ Vidění duchů
▲ Navštěvování snů
▲ Ovládání a kontrola emocí
▲ Ovládání a kontrola emocí
Dary pro Strážce vzduchu:
▲ Hudební nadání
▲ Zlepšení zdraví
▲ Čistá mysl
Ač se po zemi pohybuje již dobrých dvě a půl století, nedokázala se prozatím přiučit všem schopnostem a mnohé z nich ještě objevuje. Není vůbec dobrá v boji na dálku, neumí střílet ani vrhat nože a s měněním podoby na tom také není nijak slavně. Termokineze jí též prakticky nic neříká a čas dokáže zpomalit jen v některých chvílích.
Je to právě radost, kterou přináší svým talentem a dary, neumí být sobecká natolik, aby si je ponechala. S domácími prácemi si rozumí, starání se o ostatní by se dalo nazvat jejím koníčkem.
Každý správný příběh by měl začínat láskou jednoho k druhému, velkou, téměř až pohádkovou a následně? Zrozením toho uzlíčku štěstí. Lydia... Není jako ostatní. Ani se nenarodila jako většina dětí. Její matka netrpěla porodními bolestmi, neprošla si sáhodlouhou cestou naříkání na mužské pokolení. Lydia jednoduše... Vznikla. To nejspíš bude to správné označení pro její objevení se mezi živými bytostmi ve formě, v níž zůstala dodnes - plavovlasá mladá žena, která se teprv musela naučit pochopit celý svět, v němž měla žít a kterému měla darovat něco z vlastních sil. Z darů, jimiž ji opředla matka příroda. Slabší než její předchůdkyně, stejně přelétavá, dobrosrdečná a zajímající se o každý kousek prakticky čehokoliv. Světa, života, lidí... Bylo toho tolik, co měla objevit, co měla poznat. Kolikátá ve své řadě byla? Inu, neptala se. Nebylo tak moc koho, ač jí již od začátku Matka příroda vedla cestou k ochraně lidstva a země samotné.
Na svět vzešla do dob, kdy se lidstvo ještě stále vzpamatovávalo z morových epidemií, postihujících celou Evropu v nepravidelných intervalech posílených pláčem a bědováním. Svět se však, alespoň na nějaký čas, začal zotavovat a mysl lidí opět nabývala důvěry. A zatímco v Anglii řádila takzvaná Válka Růží, Lydia pomáhala ve Francii, jež vstoupila jakožto velmoc do nové doby - renesance. Časů, které mnohé změnily a nadchly bezpočet srdcí, mezi nimiž bylo právě i to Lydiino. Ač se počátky nového historického směru toulaly při okrajích Itálie, kam časem Lydia též zamířila, převážnou dobu přebývala ve Francii - nejvíce v Paříži, kde se soustředila moc a mnozí z umělců byli pozváni před samotného krále. Plavovlasá dívka snadno propadla kouzlu umění a sama se stávala modlou a inspirací pro mnohé nadějné malíře, sochaře či pouhé básníky, jež opěvovali bezchybnou krásu dokonalé bledé pleti, modrošedých očí, které mohly konkurovat nebi a úsměvu, jakým královny oblažují své rytíře.
Zamilovala se. Mnohokrát. Nesčetněkrát propadla silnému kouzlu lásky, dechberoucímu prožitku, z něhož vzešlo manželství - jedno, druhé, třetí... A stále se jednalo o toho stejného muže pořád dokola, jehož duše byla stižená kletbou reinkarnace, neboť se už před dávnými časy obětoval v její prospěch. Tehdy ještě vystupoval pod jménem Lancelot du Lac a byla to Lydiina předchůdkyně, která mu propadla stejně jako on jí. Co na tom, že strážil čistotu vody, když jeho srdce tlouklo pro spanilou, právem však zakázanou ženu, které později zaslíbil svou věrnost. To ona pro něj byla modlou a dokonalou bytostí, pro níž byl ochoten zemřít. Tak se i stalo - upsaný démonovi za její existenci, která nesměla skončit dříve jak ta jeho. A démon? Ten plní své slovo. Lancelot zemřel a Elementálka žila dál. Jejich cesty se prolínaly, historie se opakovala se stále stejným koncem - muž umíral dříve než jeho drahá, která žila nadále a proklínala jeho přání navzdory naději, že se opět setkají.
Ve svém těle ho Lydia potkala krátce po svém znovuzrození. Její předchůdkyně se rozhodla státi smrtelnou a bylo na mladé plavovlásce, aby nesla břemeno oné kletby. S reinkarnací Lancelota, tehdy Nathanielem, se potkala ve francouzském Calais, kde Angličané napadaly místní občany. Nová držitelka moci nad vzduchem byla zrozená pro post ošetřovatelky a tak se často míhala ve mlýně, kde Nathaniel pracoval. Sotva ji mohl jeho šarm nechat chladnou, i způsob, jakým její maličkosti pomáhal a Lydia mu příliš snadno propadla. Zamilovali se, nikoliv však na dlouho. Angličané se rozhodli vzít si město násilím a Calais vypálili - včetně mlýna, v němž uhořel i sám Nathaniel. Spadlý trám zablokoval mladému muži cestu ven a Lydia tak poprvé pocítila bolest ze ztráty. Neměla však podobný zážitek pocítit naposledy, o to se kletba už postarala.
Dalším památným fiaskem byla Itálie a manželství s Matthiasem, další z Lancelotových reinkarnací. Tentokrát se jednalo o rok 1571, kdy Lydiin manžel odplul po boku Italů do války s Osmánskou říší. Na březích Benátek zanechal milovanou ženu s maličkým chlapcem, Zachariasem, který se jeho návratu už nikdy nedožil. Při bitvě u Lepanta se jejich loď potopila a ač bitvu vyhráli, Matthias se nikdy nevrátil domů. Lydia se tehdy zapřísáhla, že už nikdy neokusí náručí lásky, odmítala poslechnout svého syna, že si jí její manžel najde, i kdyby se jí to snad nelíbilo. Tehdy snad poprvé zatoužila být prostým člověkem a zemřít po jeho boku. Nestalo se. Namísto toho se začala věnovat své další lásce - umění.
Snad právě tehdy se stala múzou pro malíře o to víc a svět jí do dnešních dob může vídat jako Botticelliho Venuši při svém zrození. To Lydia jí propůjčila melancholický pohled v očích a dokonalou tvář zachycenou významným umělcem své doby. Hledět na sebe, na tu starost zračící se v jemných rysech, jí donutilo přestěhovat se pryč, zanechat za sebou Francii s Itálií a posunout se dál - do Anglie, kde právě květl život po boku Tudorovců a Shakespeara. Odjezd provázely nostalgické vzpomínky, ale Londýn mladě vypadající dívku pohltil natolik svým vírem, že brzy zapomněla, ač připomínky vyvstávaly na každém rohu. Znovu začala žít a zamilovávat se - tentokrát do divadla. Do všech těch herců, kteří na prknech jeviště ztvárňovali postavy z tragédií i komedií a naprosto Lydii očarovaly.
Leč nic netrvá věčně a podmínky se i v Anglii začali horšit. Štiplavý kouř, zvláště po Velkém londýnském moru a požáru přinutily Lydii uvažovat o změně prostředí, zvláště když se poslední Lancelotova reinkarnace, Elijah, nevracel se svou lodí, kde působil jako korzár. Tehdy věděla, že ho znovu ztratila a v Anglii ji od té doby nic nedrželo. Příležitost k útěku přišla brzy - loď Královna moří měla převážet náklad do Nové Anglie a s ní i pár pasažérů. Držitelka mocí nad živlem Vzduchu byla jedním z nich. Čerstvý mořský vzduch pomohl nemocně vypadající dívce se probudit k životu, zregenerovat a dodat na ztracené síle a stejně tak i prve město New York a poté Boston, kde s odstupem několika let pobývala - jako ošetřovatelka ve špitále, pekařka, dokonce i herečka v divadle.
Stále však nestárla - na její tváři se neobjevovaly vrásky, skráně nezdobil šedivý vlas. Znovu se stěhovala a tentokrát do Salemu, kde pobývá již druhým rokem, stále stejně svěží, ač začíná pomalu ale jistě ztrácet své síly. To mor a pálení čarodějnic bere vzduch v plicích. Kdo ví, jak dlouho vydrží. Jak dlouho bude odolávat než podlehne docela. Při životě jí snad drží pouze děti, které zaopatřuje v místním sirotčinci vedeným poblíž zdejšího špitálu. Malá náhrada za její vlastní, jejichž život ukončilo stáří, kterému Lydia nedokáže podlehnout.
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat