Hannah Lloyd Beckles

Přezdívka hráče: Maerlia

Jméno a příjmení: Hannah Lloyd Beckles | Karkulka

Stav: Svobodná. 

Rodina:

• Sophia Johnsonn Lloyd | biologická matka. Dle všeho to byla velmi přísná žena, alespoň tak si ji pamatuje. Ale milovala ji, to ví jistě.
• Phillip Lloyd | biologický otec, kterého si pamatuje ještě méně než svou matku. Dokonce i jeho tvář je špatně představitelná... Snad proto, že se svou rodinou Phillip příliš času netrávil.
• William a Mary Becklesovi | stále zamilovaný pár, co si ji drze a sobecky přivlastnil jako vlastní dceru. Ale jí to nevadilo, dostalo se jí dobré výchovy a pochopení, které po příchodu sem, jako malé dítko, jednoduše potřebovala. Nikdo jí nevěřil, jen Mary s Billem a za to jim zůstane do konce konců vděčná. Jsou to přeci její rodiče, no ne?
• A v neposlední řadě i Elijah Ravenshaw | spolu s ním přišlo ještě více pochopení do její milované farmy. Mladý chlapec, jen o pár let starší než ona a přesto se dokázal rychle stát bratrem, kterého nikdy neměla. Bratr, který jí se vším pomohl a bez jediného protestu se i smířil s neustálým dětinským otravováním, co se hledání pokladu týče. 

Rasa: Člověk

Věk: 14

Povolání/Kasta: Žádné. Občas ale pomáhá ve městě starším dámám s domácnostmi či sbírá květy všem zdejším bylinkářkám. 

Náboženské přesvědčení: Souhlasí s názorem své matky, Mary, a tak se tedy nijak nezapojuje do zdejší víry. I ona věří, že bylo upáleno mnoho nevinných žen i mužů. Zcela jednoduše věří, že existuje jak Dobro, tak Zlo. V jaké podobě? To netuší.

Portrét: Amanda Seyfried

156 centimetrů útlého ženského těla, co zcela ničím nevyčnívá. Dvě nohy, dvě ruce, dlouhé blond vlasy, mentolově zabarvené světle zelené oči a rudý plášť, co nutí vlkodlaky otáčet se za hledáním své vlastní karkulky.

Malá holka plná ideálů, krás, kterým vlastně ani trochu sama nerozumí a věčného vymýšlení pohádek pro malé strašpytle, které denně potkává na okraji města a mnohdy s nimi tráví více času, než je vůbec zdrávo.

Nutno říci, že se jedná o velmi, velmi hodného člověka. Snad za to může laskavá předloha matky Mary v domácnosti, no zdá se, jako by byla celá po ní. Ona laskavost jí skutečně nechybí, pro ostatní by se nejraději rozkrájela, kdyby to šlo. Miluje přírodu, o kterou se s láskou stará, zvířata, co za ní mnohdy sami přijdou, neboť z ní bezpečí přímo čiší a miluje i děti, o které ve volném čase tak ráda pečuje. Doslova je opatrovníkem všeho, co má fungující krevní oběh. Bez výjimky.

Na stranu druhou je to ještě stále dítě, mnohdy bázlivé a přesto až příliš důvěřivé. Hrobníkovi na lopatu by vlezla, snad jen aby viděla úsměv na prohnané tváři... Jeden aby za ní chodil jako pejsek, hlídal jí a říkal, že tentokrát by červenému varovnému světýlku v mysli měla věřit a rychle se uklidit do bezpečí. Bývali dokonce doby, kdy se bezbranně jen tak toulala po lese, nevěříc planým řečičkám o čarodějnicích a zlých tvorech, co se plazí po kůře stromů jako stíny. Hledala tehdy další jí podobné, neboť věřila, že není sama, kdo sem právoplatně nepatří... Nikdy nikoho nenašla.

Vždy se tu našlo pár obyvatel, na nichž bylo něco divného. Ale ani o jednom se neproslýchalo to, co o ní, možná proto se nakonec smířila s tím, že zůstane nepochopená navždy. Nikdy však nepřestala věřit, že nikdo další takový není. O pár let později přišel Raven a tím se všechno vyřešilo. Jeho příchod však na jejích dosavadních vlastnostech a vztahu vůči Salemu nic nezměnil. Jenom se utvrdila v tom, že to všechno není jen pouhý sen a že doopravdy nepochází z tohoto století. Ale to neznamenalo, že toto místo přestala brát jako svůj domov. Zvykla si.

I lidé kolem ní si zvykli. Pomalu, ale zvládli to. Teď už se snad nenašel jediný zdejší, kdo by ji stále považoval za cizinku. Dřív v jejich očích viděla jen zášť, co zakrývala onen věčný strach z neznámého. Chápala je. Teď už ano. Tehdy byla dítětem, které nerozumělo. Proč by se jen měla učit jiným slovům, žádat o jiné věci, hrát si s jinými hračkami? Krátce na to se však situace uklidnila. Byla pouze nová a to se vždy rozebírá. Po pár týdnech, kdy se ani s jejím prazvláštním příchodem nestalo nic, co by se jindy neudálo, už nebyla tím nejvrchnějším drbem zdejších unuděných žen, co roznášely nesmyslné klebety jedna radost.

Od jedenácti let je místními dětmi, snad i mezi některými staršími, nazývána karkulkou. To kvůli rudému plášti, bez nějž za sychravého počasí nevyjde ven. Naprosto neočekávaně - miluje červenou barvu. Červené květiny, červenou látku - svůj plášť. Ta barva se jí zdá živá jako žádná jiná, zároveň divoká a nebezpečná. A možná i trochu hloupá. Tímto jakoby byla stvořena jen a jen pro ni. Jako kdyby ji samotnou nic nedokázalo popsat více.

Zlozvyky: Žádný fyzický zlozvyk u ní prozatím není k nalezení. Přirozeným talentem spíše zůstává umění dostat se do nejrůznějších potíží a kráčet ruku v ruce s nebezpečím.

Základní schopnosti:

• Empatie na střední úrovni
• Instinkt

Schopnosti navíc:

• Znalost bylinek
• Nadání vycítit nadpřirozeno (přirozeně slabší)

Hannah do Salemu přišla z jednadvacátého století z malého městečka Lexington, jež leží na současné mapě Massachusetts hned vedle Salemu. Jak se sem vlastně dostala? Netuší, byla moc malá na to, aby si onu událost pamatovala do detailů. V hlavě zbyly pouze vzpomínky na oběd plný bezvaječných těstovin, které jako malá tolik nenáviděla a pak už si pamatuje jen mlhu a dlouhé stíny nepříčetně vyhlížejících stromů. Tolik se snažila si vzpomenout, obvinit někoho z jejího příchodu sem, slíbit si, že až se vrátí, pomstí se, ale nešlo to. V tuto chvíli hlavně - nač vzpomínat? Proč? Teď už neměla jediný důvod... Byla tehdy příliš malá, aby pobrala moudra současnosti, jen matně si vzpomínala na velké stroje v podobě aut, kreativní hračky plné áčkových baterií a snad dokonce i první telefon, s nímž se dalo jen volat a to na dvě čísla. Na to maminčino a tátovo... Teď už doba určitě postoupila a ona by se ztratila, neuměla by tam žít... Toto uvědomění přišlo teprve před několika měsíci. Potvrdilo se s příchodem Elijaha. S příchodem jeho vypravování a popisů. Zdálo se to tak cizí, odlišné od tohoto světa... Místy se dokonce obávala toho, že by se snad někdy měla vrátit. A to už přeci něco znamenalo, ne?

Tak tedy, v ten den, kdy přišla na tohle místo, se zdál být nepochopitelným. Teď už se jen culí, když si na něj čas od času vzpomene. Proplakala celý den, nerozuměla tomu, že tu najednou maminka není a nejspíš už ani nikdy nebude a místo toho se musí spokojit s úplně cizí ženou, co, sic byla milá, měla divné šaty a některým jejím dívka ani slovům nerozuměla. Zvláštní. Nevzpomíná si, jak se sem dostala, ale co se stalo následně, to vidí. Jako by její mysl sama za bývalým životem udělala tlustou čáru. 

Zprvu do bylo doopravdy složité. Nepatřila sem, neznala zdejší zvyky a hlavně, neměla tušení, jak se sem dostala a proč. Pamatuje si, jak se ze spánku denně budila s propuknutím v pláč, neboť byla stále tam, kde v noci usnula. Mary nechápala, stejně jako ona, ale nemínila se dívenky zříct. Byla si jistá, že se nejedná o žádnou temnou sílu, nýbrž jen o zcela obyčejné ztracené dítě, které přišlo kdo ví odkud a životu jako takovému ještě nestačilo porozumět. Nikdy nelitovala toho, že se toto cizí dítko stalo jejím. Nikdy nelitovala toho, že Hannah nosí jméno její i jejího muže. Stalo se tak hned po prvním roce, kdy už veškerý pláč byl zažehnán a dívka se smířila se svým osudem. Teď už Mary oslovuje matko a to je to jediné, co by si byla Mary Becklesová přála. 

Brzy se tedy stala právoplatným členem této rodiny, následně na to překonala zkoumavé pohledy cizích za svými zády, samu sebe označila jako občanku tohoto města a světa jako takového. Teď už se zdálo nemožné byť jen pomyslet na návrat domů. Ani by to nebyl návrat. Pro ni už dlouho je doma přímo tady, v Salemu.

XXX