Rose Bell

ZABITA SVOU SESTROU, IVY BELL, V RÁMCI CELOŽIVOTNÍ ODPLATY

Přezdívka hráče: Aki
Jméno a příjmení: Rose Bell
Stav: Svobodná
Rodina:

• Jane Bellová - Matka, která jí nemohla být dostatečnou matkou. Nestihla to, život jí vzal porod druhé dcery.

• Ronald Bell - Otec, obchodník s čajem, jeden z nejbohatších kreténů ve městě. Na svoji nejstarší dceru spokojeně veřejně plive pod vlivem té nejmladší.

• Ivy Bellová - Mladší sestra. Ty dvě si prožily svoje a i přes všechny hluboko zakořeněné sváry k sobě stále cítí sesterskou lásku. Každopádně ta teď čeká, až ji někdo vykope zpod neoznačeného hrobu uprostřed ničeho.

Rasa: Banshee
Věk: 35 let
Povolání/Kasta: Nevěstka, nižší kasta
Náboženské přesvědčení: Anglikánka, více méně. Bůh jí zradil na několika frontách, takže si občas neodpouští ani veřejné rouhačství či pochyby. Ostatně jako nevěstka stejně půjde podle všeho do pekla, takže nemá proč lézt bohu do zadku více, než by jí bylo po chuti.

Portrét: Lana del Rey

Vystupuje s určitou éterickou tajemností, která na ostatní působí desítkami rozlišných dojmů, ale v zásadě tuto éterickou tajemnost vždy dokáže skokem překročit nepředvídatelným zvratem, který může znamenat i jenom jedno drobné slůvku. Jinak řečeno, dokáže nepřipraveného praštit do nosu jen slovy. Což je velice nepříjemné, protože se zaskočeným výrazem vypadají lidé v drtivé většině jako idioti. Což se nezdráhá připomenout ve chvíli, kdy je to třeba. Jednoduše je absolutně nepředvídatelná a s úsměvem na tváři umí říct i dost ostré poznámky, či naopak. Výraz ve tváři je u ní něco zvláštního – u mnoha lidí odrazuje náladu, ale těžko říct, proč má mimické svaly někdo, jako ona. Je podivnou slátaninou melancholika a flegmatika a přestože jsou tyto povahy zcela odlišné, dokázala by se identifikovat v obou. Je citlivá a vše v sobě ráda rozebírá dopodrobna, ale lehce se znudí a tím pádem příjde ta flegmatická část, kdy vše radši hodí k ledu a odsoudí, než aby musela řešit zbytečnou idiotii ostatních. Vždycky si najde něco lepšího na práci – i kdyby to mělo být lenošení někde na tvrdé pohovce. Uvidíte jak se směje, pláče, nudí… ale jenom málokdy se vám poštěstí ji vidět hystericky ječet v agresivním záchvatu. I když je naštvaná, dovede zachovat dokonalý pokerface. Asi určitý defekt. Její schopnosti možná nějakým způsobem vlezly tam, kam nemají a zmrazily to, co se zmrazit nemělo. I když… ne, tím to nejspíše nebude. Její psychologický profil by byl pro dnešní psychology docela oříšek. Nejblíže má však tomu, co by označili za bipolárně afektivní poruchu. Občas je rozjařená, jindy v depresích. Pro okolí není výhra ani jedno, mnohdy oba stavy způsobují to, že okolí upadá do škaredých myšlenek a smutku. Za to každopádně nemůže ona, to oni jsou ve špatnou dobu na špatným místě.

K ostatním v zásadě přistupuje přívětivě. Dokud jí nedáte důvod, nebude na vás házet kdovíjak škaredé pohledy. Není člověk, co by si přehnaně hlídal záda a s důvěrou nemá sebemenší problém, alespoň tedy v přiměřené míře. Samozřejmě má jistou míru rezervy, takže i když je její prací skákat neznámým kolem krku (i jinam), rozhodně se sama o sebe dokáže velice dobře postarat. Míra naivity se ale hodně liší už v závislosti na jejích maniodepresivních stavech. Dokáže komunikovat s kýmkoli bez sebemenšího ostychu. Je jí absolutně jedno, jestli jste žebrák, nebo vládce planety Omikron Persei 8, bude s vámi jednat (více méně) stejným způsobem, ačkoli sotva jako se sobě rovným. Netrpí žádným chorobným rasismem, ale má určité sebevědomí a i když je v očích ostatních jen obyčejná nevěstka, zná svoji vlastní cenu a podle ní také přistupuje k ostatním. Ráda se směje, miluje vtipy a těm se bude smát dost možná i když nebudou vtipné. V takovou chvíli se bude smát právě vašemu pokusu o to být vtipní a nejspíše se to v zápětí také dovíte, ale i občasné selhání v taktu kombinované se sarkasmem a špetkou cynismu neznamená, že svá slova musí nutně myslet zle. Může znít chladně a mnohdy i zle, ale tak či onak je jen na vás, zda se vás to dotkne. Pokud ne, jen dobře a pokud ano, váš problém. Jestliže nebude myslet svá slova vážně a dotknou se vás, nezvedne ani malíček k tomu, aby své dílo napravila. Ohledně přátelství… hledá ho těžko. Totiž, chtít ho najít, jistě by několik přátel již měla, ale ona o přátelé zkrátka a dobře nestojí. Ráda pomůže, když bude moct, ale jen tak pro někoho se rozhodně přetrhnout nehodlá. Přístupná a společenská na první pohled, no dostat se jí skutečně pod kůži je víc, než těžké.

Muži? Její práce, více méně. Kvůli jednomu dobrovolně ukončila svůj život a kvůli němu také pochoduje po světě jako mrtvá duše, ale svého činu docela trpce lituje. Po takzvané životní lásce se zamilovala ještě několikrát a třebaže jí nikdo nepřirostl k srdci tak, jako zmíněná první láska… když si dá jedna a jedna dohromady, dokázala by ztrátu svého milého přežít. Ve společnosti mužů je ráda a také si ji patřičně užívá. Ví, že i sebechytřejší muž je vlastně tupá loutka, kterou je neskutečně lehké manipulovat pokud vezmete za správné špagátky. Přesto své znalosti mužské psychiky využívá jen velice slabě. Opravdu lehce se znudí a kdyby vše předvídala, určitě by se nezabavila. Je schopná se zamilovat stejně rychle, jako znovu odmilovat. Ví kdo je čeho schopný a do naivní děvečky má vážně daleko, ale idealizování svého vysněného prince si stále neodpustí. Špetku naivity z ní vytřískáte, když víte jak.

Mezi největší koníčky patří muzika. Ovládá hru na loutnu, lyru, harfu, housle a co je nejdůležitější, hlasivky. Na svůj hlas je neskutečně pyšná a třebaže hodnocení mají v rukou ostatní, musí zaklepat, že nikdo zatím neutekl s křikem. Lidé odcházejí spíše v slzách, protože svůj zpěv umí procítit do míry, kdy bezděky aktivuje svou schopnost. Obvykle smutné texty tím pádem působí na ostatní až příliš doslovně. Má zvláštní druh sopránu, který by se dal blíže specifikovat jako dugazon, totiž kombinace dalších typů hlasu. Co naopak nesnáší jsou výšky a hloubky, především pak ty vodní. Čemu se divit, skončila utopená.

Zlozvyky: Sem tam trochu tabáku, sem tam trocha alkoholu... zabilo to už někoho? Určitě. Ale ona už zemřít nemůže, takže na tom nemůže být nic špatného. Další drobností je, že v nudě si bezděky pohrává s vlasy a je schopná ignorovat cokoli. Má v ruce vlasy... tak proč poslouchat nudný žblepty?

Základní

Nadpozemské kvílení hlásící brzkou smrt

Prorocké sny

Navíc

Vysávání pozitivní energie - silnější

Kryokineze - slabší

Jako každá banshee není stvořena pro fyzické boje či námahu. Nožem ublíží spíše sobě, než ostatním, pěstmi zmůže ještě více a její schopnosti na tom nejsou kdovíjak lépe. Je poměrně náladová a nepředvídatelná a ke vší smůle se tomu schopnosti mají tendence přizpůsobovat. Jsou melancholické stejně tak, jako ona. Pokud má chmurný den či se příliš vloží do svého největšího koníčku - zpěvu - obvykle je okolí ještě ponurejší, než za její běžné přítomnosti, vyjímečně má i tendence upadat do (krátkodobých) depresí. V noci bývá agresivnější, než za světla. Už jenom to je slabina, jelikož si tím umí slušně podkopat nohy.

Narodila se roku 1657 bohatým dovozcům starého dobrého anglického čaje. Coby jedni z prvních přistěhovalců viděli v obchodních možnostech Salemu příležitost, což je také zavedlo k zapuštění kořenů na Novém světě. Jejich snaha vybudovat zde vhodné prostředí pro výchovu dětí. Povedlo se; obchodu se začalo dařit a statky začaly překypovat majetkem. Rose se narodila jako první dcera Jane a Ronalda Bellových, kteří jí o dva roky později zadělali na sestru, kterou pojmenovali Ivy. Totiž, pojmenoval ji otec. Matka bohužel druhý porod nepřežila.

Dívky spolu vycházely tak, jak jen sestry mohou a mají. Jedna pomáhala druhé a vlastně nikdy nezažily ani sourozenecké hádky, které jsou pro drtivou většinou sourozeneckých párů tolik typické. Ani přes všechnu snahu rodičů, děvčatům do rodiny nepřibyl ani jediný bratr a tak se rodiče museli zaměřit na sehnání vhodných manželů pro jejich dcery. Dívkám se vždy dostávalo prvotřídního vzdělání. Totiž… tak prvotřídního, jaké si mohou zámožní obchodníci dovolit. Spousty vědomostí získávaly přímo od rodičů, některé musely nasáknout z knih. Čtení, psaní i zvládání základních počtů pro ni nikdy nebylo nic dvakrát zajímavého. Ivy ji naštěstí vždy popostrčila správným směrem. Když se jí nechtělo učit a mladší sestra věděla, že by měla starší problémy, vždy ji dokázala namotivovat tak, aby splnila své povinnosti už kvůli zábavě, kterou jí splnění úkolů dopřeje. Nejspíš nikoho nepřekvapí, že její budoucnost nikdy nespadala do oblasti akademických úspěchů a přišla jí tím pádem vhod i snaha rodičů rozšířit jejich umělecké obzory. Zatímco Rose oproti Ivy selhávala z hlediska malby, byla napřed v hudbě. Loutna, harfa, lyra, housle a především sametový hlas vyprovázel haly domu i ve volném čase. A tanec? Ten obě sestry spojoval ve volných chvílích. Takhle to ovšem nemohlo fungovat věčně. Děvčata brzo dospěla do věku, kdy hormony převládají nad rozumem a hry se sestrou pro Rose už neměly takovou váhu, jako dříve. Když puberta zaklepala na dveře, mince se otočila na úplně jinou stranu.

Psát uměla. Uměla i přečíst to, co napsala. Nebyl sebemenší problém dokonce ani spočítat hodiny nudy, které musí strávit nad knihami, které jí prý učiní dobrým prostředkem ke vdávání. Ne, tohle brzy ušlo do pozadí. Zlato v hrdle jí začalo být přednější, než studium nudných společenských zásad a historie. Co chtěla si vždy dokázala zjistit a nic víc, než čtení, psaní a základní počty k životu nepotřebujete. Otroky své rodiny nikdy nebrala jako zametače podlahy, naopak. Na rozdíl od Ivy, jí přišla černá kultura vždy zajímavá. Jejich kultura byla jiná. Jejich nástroje byly jiné, jejich a jejích hlasy zcela odlišné od kohokoli, kdo jí kdy přišel na sluch. Jedna z otrokyní ji dokonce „zasvětila“ do tanečních umění černých. A tohle bratříčkování s otroky a chudými byl prvním stavebním kamenem zdi sváru. Její sestra měla k této společenské vrstvě značný odpor a dávala to vůči nim i značně najevo. Podědila po rodičích takový ten bezdůvodný druh nadřazenosti, no Rose nikdy nestačily jen peníze k tomu, aby se cítila nad někým více mocná, než vlastně dokáže. Ivy vždy zachovávala tvář dobře vychovávané dívky. Vždy udělala to, co rodina řekla a to tehdy, kdy to řekla. Rose nebyla jiná. Rozhodně se neprojevovala jako kdovíjaký rebel, ale ráda dělala věci po svém. Splnila požadavky, ale v etiketě a obchodních setkání se svými možnými manžely vždy dokázala najít drobnou skulinku k tomu, aby nechala průchod svojí spletité osobnosti. Ve svých pozdějších letech dospívání už odmítala čekat na manžela, který by jí měl ukázat to, co ji „trápívá“ ve snech. Nejeden muž potají navštívil její pokoj v nepřítomnosti otce. Sestra o většině z nich věděla. A většinu z nich si nechala pro sebe. Jejich vztah ale časem prohnil díky dohadám a rozdílnosti názorů do míry, kdy Ivy výstřelky své sestry v afektu vysypala otci. Ještě tu noc se Rose dostalo tvrdého trestu, po kterém získala na památku několik modřin díky nimž nemohla několik dní opustit dům. Paradoxně tahle skutečnost dívky opět usmířila. Ivy nechtěla vidět sestru trpět a Rose omluvu přijala. Ostatně sestra bude vždy sestra, že? Obě se od té doby modlily za odpuštění, za očištění. Tím dětinské dohady skončily. Prozatím.

Jonathan Dwayne. Stačilo jediné jméno k tomu, aby se sesterské pouto opět rozsypalo jako domeček z karet. Syn jednoho z obchodních partnerů otce, kterého sestry viděly naposledy v jeho deseti letech. Bylo by neslušné říct jen to, že z ošklivého káčátka puberta udělala namakanou labuť s břichem řeckého boha. Otec v té době Rose považoval za kus použitého kapesníku, takže sňatek s Jonathanem domluvil pro Ivy. Bohužel pro tu, dvojice se dala velice rychle dohromady a začalo víc, než pouhé tlachání. Z románku vzniklo to odporné slovo… ta… láska? To, co mají princezny a princové z pohádek. Tak nějak se také v jeho přítomnosti cítila, jako ta princezna z pohádek pro děti. Jonathan ovšem nebyl to, čím se zdál. Láska byla pouze jednostranná, jelikož ty samé city neopětoval Rose ani Ivy. Vrchol bojů o mladíkovo srdce vyvrcholil, když Ivy přistihla sestru s Jonathanem při věcech, které by měl dělat jen manžel a manželkou.

Po dalším nešťastném přistižení se Ivy už možná naučila klepat. Krom toho však udělala i mnohem víc. Jednou, když jejich otec prodiskutovával obchodní záležitosti s otcem Jonathana, přišla Rose domů z trhů jen kvůli tomu, aby viděla svého milence spoutaného rukou vlastní ženy, její sestry. Pomocí lektvaru byl chlapec donucen přiznat pravdu. Ivy toužila slyšet, že miluje ji a že Rose ho nezajímá. Naneštěstí se dočkala pravého opaku. Chlapec se vším úsilím omlouval své snoubence, že jeho srdce patří Rose. A to Ivy vzala opravdu doslovně. Chlapce brutálním způsobem ze žárlivosti usmrtila a jeho vyříznuté srdce skutečně darovala své sestře. Čarodějnice nebo ne, Rose se podařilo Ivy připravit o vědomí pomocí vázy z bůhví jaké země. Možná tím rozbila předmět dražší, než životy některé chudiny, ale svůj účel tím splnila. S brekem ještě tu noc Utekla do lesů, přesněji k jezeru, které se v něm ukrývá. Po mole vystoupila až k okraji. Při pohledu na vodu neváhala. Nemohla žít bez člověka, který jí byl souzený. S myšlenkou na to, že brzy bude zase se svým milým skočila do vody a připravila se o život. Totiž… alespoň to mělo v plánu. Druhý den na to znovu otevřela oči. Právě včas na to, aby zjistila, že Ivy dokázala smrt svého snoubence dokonale ututlat. V domě svého otce strávila ještě několik dní. Brzy ale projevila své nově nabyté schopnosti. Otec byl tou dobou už jenom obyčejnou loutkou Ivyné moci a tak nebyl sebemenší problém ji vyhodit z domu kvůli údajnému pelešení s muži, které… nebylo zrovna údajné. Tak či onak, ani jedna ze sester nikdy neudala druhou kvůli nadpřirozeným schopnostem.

A teď? Od svých dvaadvacátých narozenin už toho prožila spoustu. Nemůže říct, že by nebyl den, kdy by svého rozhodnutí nelitovala. Od té doby ji pod svá křídla vzal nevěstinec a city měla k několika mužům. Nejen z povinnosti.



XXX

Přeživší roku 1692

Jaro 1693