Přezdívka hráče: Sunny
Jméno a příjmení: Silas Ecclestone, též zvaný Bratr Vlk
Stav: Svobodný
Rodina:
- James Ecclestone – otec, zkušený a ostřílený právník vlastnící svou advokátní kancelář, tvrdý muž zastávající pouze pojem nejlepší, v době, kdy Silas zmizel, živý
- Margaret Ecclestone – matka, bioložka zabývající se genetikou, díky čemuž se také stala do jisté míry Silasovou kolegyní, v době, kdy zmizel, živá
- Amy Beckett – milenka, čarodějka oplývající temnou mocí, která se po té, co jí zlomil srdce, stala ještě temnější, zesnulá
- Sarah Ecclestone – manželka, jak ji sám nazýval a jak to bylo dáno osudem, rusovlasá dívka, kterou miloval celým srdcem a se kterou měl - ač nepokrevní - dceru, přestože Duchové byli značně proti, zesnulá - zahynula při požáru po té, co byli oba uvězněni z podezření z černé magie
- Gaëlle Ecclestone - dcera, sic ne pokrevní, kterou měl s Sarah, miluje ji jako vlastní dítě, snaží se pro ni být co nejlepším otcem a vzdělat ji ve všem, co Anna vynechává, položil by za ni život
- Annabelle Delaney - guvernantka Gaëlle a zároveň jeho mnohočetná zachráňkyně, která na něj dává pozor, sic se Silas po Sarah zatvrdil, blondýnka se mu postupně dostává pod kůže a on nemůže zapřít, že má vůči ní silné ochranitelské sklony a že k ní chová hluboké sympatie
- Reed Ethan Morgan - přítel, ač jejich vztah je velmi podivný, pomohl mu vytáhnout Sarah z vězení, přestože po tomto pokusu zemřela a Silas Reeda vinil... vydrželo mu to však tak dlouho jako rozum zastřený žalem
- Cain Brand - puškař, též přítel, pokud by se to tak dalo nazvat, nikomu jinému by své zbraně nesvěřil
Rasa: Vlkodlak
Věk: 36 let
Povolání/Kasta: Dříve uznávaný historik, dnes lovec zvěře
Náboženské přesvědčení: Dříve zapřisáhlý ateista, nyní vyznavač Velkého Ducha a jeho podobných
Portrét: Tom Hardy
Silas je zvláštní. Nebýval... Ve své době byl normální, ač poměrně úspěšný mladý muž, možná tak trochu workoholik. Jenže hodnoty, které platí v okolním světě tehdy a nyní se velmi zásadně liší a Silas... Ten se jim přizpůsobil. Na jednu stranu hůře, na tu druhou nejlépe, jak mohl.
Nemá problém se o sebe postarat a žít téměř z ničeho. Nevadí mu spát pod hvězdami, ba naopak to má snad i raději než tvrdou pryčnu v domku, dokáže si ulovit a též najít jídlo přes léto, zima lovu také prospívá a tehdy si potraviny nakoupí za peníze, které si vydělal. Zná zvyky a tradice, ví, jak se chovat, jak mluvit, což je výhoda dráhy historika - a krom toho, šest let zde ho už solidně vycvičilo k tomu, že ví, co se sluší a patří. Na druhou stranu do společnosti tak úplně nezapadá.
Konec konců, je prokletý. Je vlkem, který se během úplňku toulá po lesích a hledá svou kořist jen proto, aby ji mohl zbavit života. Přizpůsobil se novému faktu a co vzniklo? Blázen. Z části... Nějaká racionalita v něm zůstala, ale slýchá hlasy svého svědomí, Velkých Duchů, kteří k němu promlouvají jako k pokračovateli indiánské tradice. Řídí se jejich zvyky, ovládá z větší části jejich jazyk. Stal se... Tak trochu divochem, co zná v lese každý kout. Civilizovaně se snaží působit pouze ve společnosti, když zakrývá svá tetování oblečením i šátkem kolem krku.
Lidstvo začal nesnášet - kvůli jeho čarodějce, ale i kvůli zápisu v kronice, který má neustále před očima a čeká... Čeká na to, až přijde den, kdy ho vtáhnou do chladné cely, aby ho mohli mučit. Má z toho strach, samozřejmě že ano... Na bolest si již stihl zvyknout, což dokazují jizvy různě po těle, ale strach? Ten je všudy přítomný. I to člověka hodně poznamená… Neustálý pocit, že je na útěku, způsobuje, že je neustále napjatý, smysly našponované, připravený se bránit a útočit. I tak ale nezatracuje vše - pomůže. Svědomí mu nedovolí jen tak odejít, nechat zemřít nevinnou bytost, ať už zvíře nebo člověka, a pokud se mu znelíbí, pak... Je klidně dorazí sám.
Má trochu problémy s potlačovanou agresí, zvláště nyní, co se stal vlkem. Jedná impulzivně, obecně vzato ne zrovna racionálně, ale tak, jak si situace dle něj zrovna žádá... Navíc má dost velký problém se sebeovládáním. Není zrovna důvěřivý, ale věrnost? Jo, tu u něj najdete snadno. Když má pro koho. Byl věrný Amy... Od té doby si dává pozor, komu se slepě vloží do rukou. Za ty čtyři roky? Nikdo další to prozatím nebyl.
Zlozvyky: Není to sebepoškozování – on by to tak rozhodně nenazval. Spíš živý kalendář a pokání. Obě paže jsou tak pokryty malými jizvičkami. Ty na levé značí úplňky od jeho proměny. Ty na pravé lidi, které zabil. Navíc má tendence si (lehce falešně) v zamyšlení broukat písničky, které ještě za své kariéry historika miloval. Obvykle se jedná o U2.
Základní: Velká síla, zesílené smysly
Rozšíření: Instinkt (nejsilnější, velmi dobře cítí, když za ním někdo je nebo že mu celé situaci něco nesedí), rychlost (v lese se orientuje a pohybuje velmi dobře, jeho pohyby jsou obecně hodně mrštné a hbité, zrovna jako zdrhat před ním byste asi nechtěli), boj na blízko (zejména co se týče dýky – loveckého tesáku – a pěstí)
Navíc je slušný střelec z ručnice, což mu nahrává v povolání lovce.
Nedostatky: Empatii nemá valnou, spíše naopak, navíc má problém s příliš hlasitými zvuky, které nečeká – což je jediný důvod, proč si dokázal zvyknout na ručnici, a se stísněnými prostory, ze kterých má jednoduše špatný pocit.
Silasův příběh do určité doby není vůbec zajímavý. Narodil se v Londýně roku 1980. Byl klučík, který se chtěl stát archeologem nebo astronautem, který měl rodiče odchované na akademické půdě a od kterého se počítalo, že jednou dosáhne ve svém oboru stejného věhlasu, jako mají oni. Bylo mu dáno to nejlepší vzdělání, které mohl dostat. Jakožto malý žák navštěvoval soukromou londýnskou školu. Jakožto středoškolák zcela propadl historii. Začal u Stuartovců a puritánů, skončil u amerických dějin – konkrétně u dějin původních amerických národů, které ho hluboce fascinovaly. O výběru vysoké školy tedy nebylo pochyb – Princeton University v New Jersey, obor historie.
Fotografická paměť mu značně usnadnila studium – stejně jako přirozený zápal pro věc – a promoval mezi nejlepšími po čtyřech letech úspěšného vzdělání, kdy se již dokázal zapsat do povědomí některých akademiků díky jeho snaze dostat se co nejblíže předmětu zkoumání, což mu prakticky ihned zajistilo místo v National Museum of American Indians v New Yorku. Mohl začít žít svůj sen – nebo v tom spíše pokračovat.
První dva roky pracoval jakožto asistent u tamějších kapacit, po té se mu dostalo možnosti studovat severoamerické kmeny, které žily podél řeky Hudson, již jako plnohodnotnému členovi týmu, který se touto tématikou zabýval. Kariérní postup však pokračoval až k jeho vlastnímu projektu, poněkud smělému, na kterém začal pracovat – tedy etnogeneze místních kmenů, jejich dělení, větvení skrze historii, vznik jednotlivých kultur pomocí znalostí z lingvistiky, genetiky (s nímž mu pomáhala jeho matka) a jiných vědních oborů, které rozebíral do nejmenších detailů. Objížděl svět – tedy zejména Asii – obrážel konference, meetingy, byl… nu, bez nadsázky workoholik, protože pokud něco v životě chtěl, pak žít tímto způsobem.
Salem měl být jen krátká zastávka, která se k práci vztahovala jen okrajově z jeho čirého zájmu. Propátrání kronik za účelem zjistit, zdali jakožto otroci působili i někteří jedinci z místního kmene Narragansett, který v té době pomalu mizel z povrchu zemského – popřípadě jestli byli nějakým způsobem zapletení do procesů. Takže zatímco jiní naslouchali průvodci, který popisovat děsivou historii Salemu a jeho obyvatel, Silas se na pár hodin zavřel v archivu. O indiánech nic nenašel. Byla to jiná zmínka, co ho zarazila – a nadchla a pobavila nejspíš jako každého, kdo najde v kronice svého jmenovce.
„Muž podivného vzezření, napůl divoch, napůl člověk, se srdcem kacíře a očima blázna, po dvou dnech výslechu mistra inkvizitora přiznal, že se svým křesťanským jménem slove Silas Ecclestone a že čarodějnice, smilce s ďáblem Sarah Ecclestone je jeho žena, ač ne v očích Božích. Oba byli pak spolu souzeni před Bohem, aniž by dokázali snést pohled na krucifix, oba nespasila ani zkouška víry, ve které zklamali a Bůh je za to potrestal odvrhnutím. Nepřísluší nám, abychom odpouštěli těm, jež zhřešili hříchem nejhorším a zpochybnili víru i svatou církev. Oba byli souzeni a odsouzeni k trestu, který jim po právu náleží, než byli vráceni do svých cel, aby zpytovali svědomí a modlili se k Bohu, jenž jim stále mohl otevřít své brány nebeské.“
Vedle se nacházel též malá perokresba. Portrét ženy. Sarah… Několik dalších stran chybělo – zřejmě byly příliš zvlhlé, zplesnivěli nebo… je jednoduše někdo vyškubl. Tehdy tomu přikládal sotva nějakou váhu, stačila však hodina na to, aby se mu slova vryla do paměti a on si je pamatoval celý život - nebo alespoň ten zbytek. Nikdy víc nelitoval toho, že daný pramen není úplný. Nikdy víc nelitoval, že nezná konec, protože mít v hlavě takovou informaci... Je prokletí samo o sobě. Není tak těžké pochopit, že Silas se dostal do Salemu - do toho, jenž existuje o 300 dříve, než do něj vůbec vstoupil, našel kroniku a pak šel projít okolní lesy, snad aby zkusil najít známky poznamenaného terénu, kterého se dotkla lidská ruka - ani ne tak obyvatel Salemu, jako spíše indiánská. Místo toho našel mlhu, ve které chtěl hledání vzdát. Zpátky se ale nevrátil – rozhodně ne tam, kam chtěl.
Do Salemu jiné doby se dostal před 6 lety, sotva to byl ale... Normální život, kdy se dokázal zařadit do společnosti. Mnohé se změnilo. Pro začátek stačil kulturní šok. Měl však štěstí - nenarazil na ty, co by se jej snažili upálit, ale na zelenookou černovlásku, na první pohled inteligentní s podivným úsměvem na rtech, co ho zatáhla k sobě do domku, aby ho dala trochu do pořádku - upravila pro místní poměry, zbavila ho nádechu moderní doby. Přesto trvalo, než se aklimatizoval. Jeho hostitelka mu v tom pomáhala. Nejspíš nikoho nepřekvapí fakt, že snad ani ne po měsíci spolu začali spát... A po dvou byli regulérně až po uši zamilovaní, aniž by Silas tušil cokoliv o magii, cokoliv o vlkodlacích. Nebo o tom, že jeho milá po večerech praktikuje černou magii a o Sabatu tančí s jinými čarodějkami. Nejspíš k tomu byl i slepý - nový svět byl divný sám o sobě, Silas se snažil najít cestu zpět a jednoduše to bylo moc hektické, aby ještě přes lásku prohlédl a viděl, že čarodějka ho má praktický omotaného kolem prstu. Jenže i prvotní zaslepenost vyprchá - v Silasově případě za dva roky, kdy se pomalu smířil s tím, co se stalo. Pak zjistil - docela náhodou se špetkou účelnosti, snad si jeho malá sladká Amy myslela, že by mohl smýšlet jako ona - pravdu o své čarodějce. Jediné jeho štěstí bylo, že po cestě v čase nebylo tak těžké tohle uchopit... Přesto odešel s prasknutím dveří a slovy o zmiji a lhářce... A slibem, že svého odchodu bude jednou litovat.
Měla pravdu a netrvalo to ani tak dlouho. O prvním úplňku se proměnil. Několik dalších dnů nebyl schopen úplně ničeho - ani racionálního myšlení. Už předtím se cítil jako blázen a nejspíš blouznění i fakt, že si pro něj čarodějka přišla a hrála si s jeho myslí, zavinil to, že se v něm poslední kousek racionality zlomil. Blouznil a ve snech se mu míhalo všechno, co věděl, co kdy četl a viděl o téhle době. Pomátl se – někdy od té chvíle přestal být historikem, ale pouze obyvatelem Salemu a vlkem, kterého honí noční můry o své smrti, a který je jednou za čas v područí čarodějky, kvůli níž má na rukou krev.
Fascinace indiány způsobila, že se po téhle zkušenosti jedním z nich stával – konec konců, v hlavě mnohdy slýchal hlasy jejich bohů, jež k němu promlouvali a oslovovali ho Bratře Vlku, přičemž fungovali jako jeho svědomí. V jeho hlavě byli skuteční a stále jsou. Nežil s čarodějkou, ba naopak si sám sehnal své vlastní bydlení v malém srubu o jedné místnosti, kde však netrávil mnoho času – to se víc toulal po lese. Stal se lovcem – na čarodějnic, ale živých bytostí pro kožešiny, pro maso, které prodával a sám z nich žil. Jako by se vrátil k té primitivní stránce svého bytí a byl napůl divochem, jenž si za každý úplněk dělá nový zářez na pravé paži a díky tomu se orientuje v čase a za každou bytost, kterou musel pro Amy zabít – či kterou zabil ve svém vlastním běsnění během úplňku – na levé, aby nezapomněl. Začal se tetovat, za každý úspěch, za další krok k tomu, aby byl více indiánem a vlkem a méně bílým člověkem, jímž začal pohrdat stejně jako celým svým druhem. První tetování na břiše přišlo po té, co zabil svého prvního králíka a stáhl ho z kůže. Další a další přichází, když cítí, že se znova posunul dále.
Avšak prozatím největší tetování v sobě nese podtón smrti – smrt Amy. Tehdy se neovládl. Tehdy na ni měl takový vztek, co už neuměl kontrolovat, že na ni jednoduše počkal, vyčkal na malou chvíli nepozornosti, aby jí podřízl hrdlo. Její krev byla součástí směsi, kterou si vypichování vpravoval kousek po kousíčku do kůže. Osvobodil se. Ale jeho mysl to neuzdravilo.
Tři roky od chvíle, kdy jeho malá černovlasá čarodějka zemřela. Tři roky, kdy se více a více propadal do svého druhého já, kdy zapomínal na to, co byl – a přestal hledat cestu zpět. Tři roky, kdy akorát počítal jizvy na paži, aby věděl, kolik měsíců mu ještě zbývá. Obecně vzato ve společnosti působí za člověka podivného, který se obvykle neukáže, ale svůj úkol plní znamenitě – kdykoliv jsou třeba kožešiny či maso, obvykle se do druhého dne vrátí s úlovkem.
Fotografická paměť mu značně usnadnila studium – stejně jako přirozený zápal pro věc – a promoval mezi nejlepšími po čtyřech letech úspěšného vzdělání, kdy se již dokázal zapsat do povědomí některých akademiků díky jeho snaze dostat se co nejblíže předmětu zkoumání, což mu prakticky ihned zajistilo místo v National Museum of American Indians v New Yorku. Mohl začít žít svůj sen – nebo v tom spíše pokračovat.
První dva roky pracoval jakožto asistent u tamějších kapacit, po té se mu dostalo možnosti studovat severoamerické kmeny, které žily podél řeky Hudson, již jako plnohodnotnému členovi týmu, který se touto tématikou zabýval. Kariérní postup však pokračoval až k jeho vlastnímu projektu, poněkud smělému, na kterém začal pracovat – tedy etnogeneze místních kmenů, jejich dělení, větvení skrze historii, vznik jednotlivých kultur pomocí znalostí z lingvistiky, genetiky (s nímž mu pomáhala jeho matka) a jiných vědních oborů, které rozebíral do nejmenších detailů. Objížděl svět – tedy zejména Asii – obrážel konference, meetingy, byl… nu, bez nadsázky workoholik, protože pokud něco v životě chtěl, pak žít tímto způsobem.
Salem měl být jen krátká zastávka, která se k práci vztahovala jen okrajově z jeho čirého zájmu. Propátrání kronik za účelem zjistit, zdali jakožto otroci působili i někteří jedinci z místního kmene Narragansett, který v té době pomalu mizel z povrchu zemského – popřípadě jestli byli nějakým způsobem zapletení do procesů. Takže zatímco jiní naslouchali průvodci, který popisovat děsivou historii Salemu a jeho obyvatel, Silas se na pár hodin zavřel v archivu. O indiánech nic nenašel. Byla to jiná zmínka, co ho zarazila – a nadchla a pobavila nejspíš jako každého, kdo najde v kronice svého jmenovce.
„Muž podivného vzezření, napůl divoch, napůl člověk, se srdcem kacíře a očima blázna, po dvou dnech výslechu mistra inkvizitora přiznal, že se svým křesťanským jménem slove Silas Ecclestone a že čarodějnice, smilce s ďáblem Sarah Ecclestone je jeho žena, ač ne v očích Božích. Oba byli pak spolu souzeni před Bohem, aniž by dokázali snést pohled na krucifix, oba nespasila ani zkouška víry, ve které zklamali a Bůh je za to potrestal odvrhnutím. Nepřísluší nám, abychom odpouštěli těm, jež zhřešili hříchem nejhorším a zpochybnili víru i svatou církev. Oba byli souzeni a odsouzeni k trestu, který jim po právu náleží, než byli vráceni do svých cel, aby zpytovali svědomí a modlili se k Bohu, jenž jim stále mohl otevřít své brány nebeské.“
Vedle se nacházel též malá perokresba. Portrét ženy. Sarah… Několik dalších stran chybělo – zřejmě byly příliš zvlhlé, zplesnivěli nebo… je jednoduše někdo vyškubl. Tehdy tomu přikládal sotva nějakou váhu, stačila však hodina na to, aby se mu slova vryla do paměti a on si je pamatoval celý život - nebo alespoň ten zbytek. Nikdy víc nelitoval toho, že daný pramen není úplný. Nikdy víc nelitoval, že nezná konec, protože mít v hlavě takovou informaci... Je prokletí samo o sobě. Není tak těžké pochopit, že Silas se dostal do Salemu - do toho, jenž existuje o 300 dříve, než do něj vůbec vstoupil, našel kroniku a pak šel projít okolní lesy, snad aby zkusil najít známky poznamenaného terénu, kterého se dotkla lidská ruka - ani ne tak obyvatel Salemu, jako spíše indiánská. Místo toho našel mlhu, ve které chtěl hledání vzdát. Zpátky se ale nevrátil – rozhodně ne tam, kam chtěl.
Do Salemu jiné doby se dostal před 6 lety, sotva to byl ale... Normální život, kdy se dokázal zařadit do společnosti. Mnohé se změnilo. Pro začátek stačil kulturní šok. Měl však štěstí - nenarazil na ty, co by se jej snažili upálit, ale na zelenookou černovlásku, na první pohled inteligentní s podivným úsměvem na rtech, co ho zatáhla k sobě do domku, aby ho dala trochu do pořádku - upravila pro místní poměry, zbavila ho nádechu moderní doby. Přesto trvalo, než se aklimatizoval. Jeho hostitelka mu v tom pomáhala. Nejspíš nikoho nepřekvapí fakt, že snad ani ne po měsíci spolu začali spát... A po dvou byli regulérně až po uši zamilovaní, aniž by Silas tušil cokoliv o magii, cokoliv o vlkodlacích. Nebo o tom, že jeho milá po večerech praktikuje černou magii a o Sabatu tančí s jinými čarodějkami. Nejspíš k tomu byl i slepý - nový svět byl divný sám o sobě, Silas se snažil najít cestu zpět a jednoduše to bylo moc hektické, aby ještě přes lásku prohlédl a viděl, že čarodějka ho má praktický omotaného kolem prstu. Jenže i prvotní zaslepenost vyprchá - v Silasově případě za dva roky, kdy se pomalu smířil s tím, co se stalo. Pak zjistil - docela náhodou se špetkou účelnosti, snad si jeho malá sladká Amy myslela, že by mohl smýšlet jako ona - pravdu o své čarodějce. Jediné jeho štěstí bylo, že po cestě v čase nebylo tak těžké tohle uchopit... Přesto odešel s prasknutím dveří a slovy o zmiji a lhářce... A slibem, že svého odchodu bude jednou litovat.
Měla pravdu a netrvalo to ani tak dlouho. O prvním úplňku se proměnil. Několik dalších dnů nebyl schopen úplně ničeho - ani racionálního myšlení. Už předtím se cítil jako blázen a nejspíš blouznění i fakt, že si pro něj čarodějka přišla a hrála si s jeho myslí, zavinil to, že se v něm poslední kousek racionality zlomil. Blouznil a ve snech se mu míhalo všechno, co věděl, co kdy četl a viděl o téhle době. Pomátl se – někdy od té chvíle přestal být historikem, ale pouze obyvatelem Salemu a vlkem, kterého honí noční můry o své smrti, a který je jednou za čas v područí čarodějky, kvůli níž má na rukou krev.
Fascinace indiány způsobila, že se po téhle zkušenosti jedním z nich stával – konec konců, v hlavě mnohdy slýchal hlasy jejich bohů, jež k němu promlouvali a oslovovali ho Bratře Vlku, přičemž fungovali jako jeho svědomí. V jeho hlavě byli skuteční a stále jsou. Nežil s čarodějkou, ba naopak si sám sehnal své vlastní bydlení v malém srubu o jedné místnosti, kde však netrávil mnoho času – to se víc toulal po lese. Stal se lovcem – na čarodějnic, ale živých bytostí pro kožešiny, pro maso, které prodával a sám z nich žil. Jako by se vrátil k té primitivní stránce svého bytí a byl napůl divochem, jenž si za každý úplněk dělá nový zářez na pravé paži a díky tomu se orientuje v čase a za každou bytost, kterou musel pro Amy zabít – či kterou zabil ve svém vlastním běsnění během úplňku – na levé, aby nezapomněl. Začal se tetovat, za každý úspěch, za další krok k tomu, aby byl více indiánem a vlkem a méně bílým člověkem, jímž začal pohrdat stejně jako celým svým druhem. První tetování na břiše přišlo po té, co zabil svého prvního králíka a stáhl ho z kůže. Další a další přichází, když cítí, že se znova posunul dále.
Avšak prozatím největší tetování v sobě nese podtón smrti – smrt Amy. Tehdy se neovládl. Tehdy na ni měl takový vztek, co už neuměl kontrolovat, že na ni jednoduše počkal, vyčkal na malou chvíli nepozornosti, aby jí podřízl hrdlo. Její krev byla součástí směsi, kterou si vypichování vpravoval kousek po kousíčku do kůže. Osvobodil se. Ale jeho mysl to neuzdravilo.
Tři roky od chvíle, kdy jeho malá černovlasá čarodějka zemřela. Tři roky, kdy se více a více propadal do svého druhého já, kdy zapomínal na to, co byl – a přestal hledat cestu zpět. Tři roky, kdy akorát počítal jizvy na paži, aby věděl, kolik měsíců mu ještě zbývá. Obecně vzato ve společnosti působí za člověka podivného, který se obvykle neukáže, ale svůj úkol plní znamenitě – kdykoliv jsou třeba kožešiny či maso, obvykle se do druhého dne vrátí s úlovkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat