1/25/2017

Anna Ecclestone

https://town-of-salem.blogspot.cz/2017/01/annabelle-delaney.html


Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Anna Ecclestone, dříve Annabelle Delaney, za svobodna Anna Palmer - FitzRoy
Stav: Svobodná
Rodina:
  • Barbara Palmer z rodu Villersů - sotva milující matka, avšak jedna z nejvlivnějších osob královského dvora. Minimálně tak tomu bývalo, neboť mezi anglickou smetánkou byla známá jakožto milenka samotného krále Karla II. Stuarta. Svou pověstnou krásu si uchovala i po několika dětech, jež jsou považovány za královy, ač tomu v několika případech není.
  • Karel II. Stuart - nevlastní otec a ačkoliv uznal Annu za vlastní, nesla ještě dlouho poté jméno matčina prvního manžela, o němž se šuškalo, že by mohl být jejím skutečným otcem. Pravda byla však taková, že ani on nezasel do lůna své ženy geny potomka vévodkyně, ale pravděpodobně jím byl jeden z prvních Barbařiných milenců, hrabě Chesterfield, manžel Barbařiny matky. Na druhé straně se však díky pověstnému vlivu dostalo Anně prvotřídního vzdělání. Stejně tak jako nespočet nabídek k sňatku, které navzdory nesouhlasu rodičů odmítla.
  • Charles FitzRoy - mladší bratr, 2. vévoda z Clevelandu a 1. vévoda ze Southamptonu
  • Henry FitzRoy - mladší bratr, 1. vévoda z Graftonu
  • Charlotte FitzRoy - mladší sestra, manželka Edward Lee, 1. hraběte Lichfielda
  • George FitzRoy - nejmladší bratr, 1. hrabě z Northumberlandu a 1. vévoda z Northumberland
  • Barbara FitzRoy - nejmladší sestra, Karel II. ji uznal za své dítě, tvrdí se však, že jejím skutečným otcem byl John Churchill, vévoda z Marlborough. Kolem její osoby se neslo nejvíce ruchu, neboť měla několik pletek se ženatými muži.
  • Angel Reynard - dcera bývalého soudce, jedna z dívek, které v Salemu vyučuje a vede k lepšímu životu. Dost se této naivní holčičce snaží ukázat, že i žena si může stát za svým a nejenom poslouchat muže, jak si malá Angel myslí, ale jak se zdá, tak u ní dvakrát nepochodí. 
  • Silas Ecclestone - divoch, jež se jí tak trochu nevybíravě připletl do života díky úmluvě s jeho před bohem nestvrzenou manželkou Sarah. Slibem, který Annabelle zavazuje se o něj postarat, vymámeného prakticky posledním dechem umírající čarodějky, si guvernantka podepsala tak trochu ortel smrti své trpělivosti. Pod svá křídla vzala nejen jeho ale i maličkou Gaëlle, kterou hodlá vychovat v budoucí dámu. Podobné plány má i se Silasem, leč jak se zdá, pokaždé shoří na popel.
Rasa: Kožoměnec
Věk: 31 let
Povolání/Kasta: Guvernantka/Vyšší
Náboženské přesvědčení: Dává přednost anglikánské církvi před puritánstvím, kterému nikdy nepřišla na chuť. Sama o sobě však často bere jméno boží nadarmo, když se zlobí a kdyby mohla, pak by se stala ateistkou. To se však k dámě jejího postavení nesluší.
Portrét: Diane Kruger





Annabelle je na první pohled sladká asi tak stejně jako vznešenost jejího jména vyslovené s tím správným britským přízvukem. Něžnost, drobnost a křehkost se snoubí s éteričností vzhledu, jakým bývají popisovány princezny a dědičky vznešených rodů, alespoň v iluzi každého muže toužícího skončit vedle pěkné tvářičky, která bude poslušně sedět s rukama v klíně a ani myšlenkou by jí nenapadlo nesouhlasit s manželem. Přesně ten typ, co v mužích vzbuzuje touhu ji chránit, za což by si z jejích rtů sotva vysloužili hřejivý úsměv a pohled plaše sklopený k zemi. Spíš než to by ho sjela na dvě doby za to, že se o sebe umí postarat a takovýto typ muže k životu nepotřebuje. V překladu? Dle sebe nepotřebuje muže žádného. Jako by se jí tak akorát pletli pod nohy a svými vilnými pohledy v plavovlasé krásce zanechávali tak akorát chuť jim vrazit facku a podpatek zarýt hluboko do nártu. V ledově chladných očích zloba, rty stažené nesouhlasem a arogantní povýšeností, při které je až zázrak, že už dávno neskončila zmrzačená či dokonce mrtvá, neboť takovéto chování? Ne, muži si ho sotva nechají líbit a snad jen titul Annabelle zajišťuje jakousi ochrannou ruku anděla strážného, který nad ní musí bdít dnem i nocí.

Prakticky v každém člověku vyvolává svým jednáním dojem úzkoprsé staré panny, jež si k tělu nechce připustit možnost vdavků. To je pravda, všechno podobné sňatku s mužem odsuzuje předem, aniž by se nad tím byť jen jedinkrát pořádně zamyslela. Na svou dobu smýšlí téměř nevhodně, vede osvícenské myšlení a zastává se moderního postoje, kdy ženy k životu muže tak trochu nepotřebují. Kdyby to bylo pouze na ní, tak ho nepotřebují vůbec. Přesto si připouští, že bez jejich síly a některým způsobům by bylo ženské pokolení jistě ztraceno, na což reaguje rty pevně stisknutými k sobě, prudkým nadechováním se nosem a vyhýbáním se pohledem, který radši směřuje na protější zeď než aby nahlas přiznala, že se jedná o pravdu.

Velkou neznámou pro Annabelle zůstává otázka otroctví. Podobný výstřelek netoleruje a pociťuje silný závan nelibosti, opovržení i nejistoty v přítomnosti lidí vlastnících otroky, ač začíná chápat, že v této době se jedná o prakticky zavedený výstřelek módy. Chování tak bývá strohé, odměřené a i částečně přehlížející, když do místnosti vstoupí otrok černé barvy pleti nebo původní obyvatel této země, jako by bylo možné se jakémukoliv kontaktu vyhnout, nevidět tohle zvěrstvo, před nímž se snaží zavírat oči. Často se tak nadechne a dech zadržuje v plicích, dokud dotyčný neodejde a Annabelle se může vrátit zpět ke svému původnímu chování.

Pod slupkou této na první pohled nepříjemné, lehce arogantní povahy, se skrývá dívka, kterou připravili o sny dříve než se mohla naučit bránit. I po tolika letech zmatená ze svého prokletí, opuštěná a zároveň pronásledovaná na každém kroku svou nejmilejší přítelkyní, k jejímuž duchovi promlouvá, radí se s ní a vede s ní rozhovory jako s normálním živým člověkem. Co na tom, že ostatní mladou Belle nevidí? Někdy má i proto tendence hudrovat, rozčilovat se a nedávat pozor, čímž je snadno přistižena při činu. Vše však rychle smete pod stůl a dál se tváří jako někdo, kdo je normální po všech stránkách. Nikdo tak netuší, že ze všeho nejradši má vůni vlčího máku, která ji obklopuje na každém kroku a stala se tak pro Annabelle charakteristickou. Nebo jak moc miluje procházky v zasněžené krajině či krátce po dešti, kdy všude voní tráva. Nebo jak snadno se dokáže ztratit ve vyprávění. A ač by to nahlas nikdy nepřiznala, ráda naslouchá hlubokému mužskému hlasu a ve svých představách se nechává unášet recitací básně, která ani nemusí být romantická. Stačí se jen utápět v hloubce a chraplavosti toho hlasu, nic víc.

Zlozvyky: Jedním z nejhorších zlozvyků této dámy je schopnost neovládnout svou trpělivost v blízkosti někoho, kdo si z jejích pravidel, pečlivě ustanovených a dodržovaných, nic nedělá. Tehdy má tendence tisknout rty k sobě do tenké linie, zatínat drobné ruce v pěst a někdy si i nevychovaně dupnout a pohrdavým "Pche!" nebo "Pfuit!". Snad za to může její arogantní postoj a domýšlivost, kdy je neochotna poddat se společenské konvenci a být v hierarchii zařazena pod mužem nebo fakt, že pravidla a řád bere za jediný způsob jak přežít. Sama je však dokáže ukázkově zahodit za hlavu a chovat se jako rozmazlená malá holka, vylívat si zlost z despektu vůči své osobě prostřednictvím ostrých, mnohdy necitlivých poznámek na adresu protivníka a uraženému chování.

Též špatně reaguje na nedodržování osobního prostoru, zejména u mužského pohlaví. Sama dokáže překročit hranici, aniž by si uvědomovala, že tak činí, ostře je plesknout po rukách nebo do středu jejich hrudníku zabodnout prst, ale dostane-li se někdo příliš blízko k ní, začíná se zakoktávat, červenat a uhýbat pohledem, jako by náhle ztratila svou tvrdohlavou podstatu. To však neznamená, že si tak jako tak nedokáže prosadit svou a klidně i do něj šťouchnout, aby se vymanila z tísnivého sevření a narušení přirozené rovnováhy.

Perlička na závěr: Díky vytříbenému sluchu doslova slyší prakticky cokoliv - kroky, šramot, dech, dokonce i tlukot srdce přes zavřené dveře. Také často komentuje brblavé poznámky svých děvčat větou "Já to slyšela!" Zjevně jí nic neujde.



Základní schopnosti:
▲ Schopnost měnit se na zvíře - sova pálená
▲ Zesílený smysl - sluch (silný)
▲ Rychlost (slabá)

Schopnosti navíc:
▲ Vidění duchů a komunikace (silné)
▲ Empatie (slabá)
 
Jak by se dalo od šlechtičny očekávat, v žádném případě nebude vynikat v boji nebo jiných schopnostech vyžadujících sílu nebo výraznou rychlost. Proti každému působí slabě, zranitelně a je to možná ledatak ona hrdost, kdy všemu čelí s hlavou vztyčenou, nepoddajná a odhodlaná nepoddat se nátlaku ze strany společnosti ani někoho silnějšího.
 
Výraznou slabinou zůstává empatie. Kdysi dávno měla jisté citové závazky vůči svým vrstevníkům, ale výchova na královském dvoře, chladný přístup matky a společenské mravy z ní dokázaly prakticky veškerou citlivost vymazat, až zůstala nepoddajná, neohebná a emocionálně odměřená mladá žena. Díky nešťastnému prokletí si dokázala najít cestu k srdcím ostatním, do jejich mysli, vcítit se do jejich nálady a sem tam se jí nechat i strhnout.

Co se týče obyčejných schopností, zvládá snad každou typicky ženskou záležitost v domácnosti. Je pravda, že prát si nechává od služebné, stejně jako připravovat jídlo a uklízet, což jsou domácí práce, které nijak nevykonává. Na druhou stranu ovládá téměř vše, co se od šlechtičny očekává - četbu, přednes, psaní i počty, konverzování v několika jazycích, několik hudebních nástrojů, tanec, vyšívání a společenskou výchovu. Není příliš dobrá v jízdě na koni, raději se projde a též neovládá žádnou zbraň.
 


Anglie, 25. únor léta páně 1661. Dětský nářek rozevírá plíce naplno a malá holčička ohlašuje svůj příchod na tento svět. První, avšak ne poslední dítě hraběnky z Castlemaine, budoucí vévodkyně z Clevelandu, jež ponese jméno FitzRoy, v překladu "potomek krále". Její původ si tehdy i mnohem později vynese více otázek než odpovědí a ačkoliv je krví přisuzována králi Karlu II. Stuartovi, geny s největší pravděpodobností sahají jiným směrem, nikoliv tak královským. To však krále nezastaví před tím, aby si ji a spolu s ní i ostatní Barbařiny potomky, nepojal jinak bezdětný král, za své.

Snad právě díky původu její matky, vlivu na královském dvoře a faktu, že by v jejích žilách mohla kolovat královská krev, se Annabelle, dříve pouze Anně, dostalo toho nejlepšího vzdělání a nejpřísnější výchovy, jaká může mladou dámu potkat. Ať už umění konverzace, základní i rozšířená znalost počtů, čtení a psaní nejen v anglickém, ale též francouzském, německém, dokonce i španělském jazyce, krasopisné psaní dopisů, kreslení, hudba či tanec, to vše bylo vedeno pod taktovkou těch nejlepších pedagogů a vychovatelek, jaké si (ne)mohla královská pokladnice dovolit. 

Díky působícímu vlivu revolučního myšlení, které na sebe nenechávalo čekat, a touhy po vědění, se Anna začala zajímat i o místopis, historii a další předměty, jejich pozornost byla převážně věnována při výuce jejích bratrů. Snad právě již tehdy pocítila mírnou iritaci tímto přirozeným výběrem, kdy se chlapcům, jakožto možným následníkům a zajišťovatelům zachování rodové linie, přikládalo více významu než dívkám samotným.

Tituly i původ přinášely samy o sobě dostatečné odlišení od ostatních sociálních vrstev, ale i díky neustálému vytížení z hlediska nátlaku na důkladné vzdělání, si nemohla Anna dovolit mít mnoho přátel - a pokud? Pak se jednalo o faleš skrytou za ozdobnými vějíři, jichž bylo na každém rohu tucet. Jedinou Isabelle Hyde, neteř Anny Hydeové, manželky bratra krále Karla II., mohla považovat za svou dobrou, později i nejlepší přítelkyni a jíž začala přezdívat Belle. Spolu s ní mladinké Anně otrnulo, začala se více courat po chodbách paláce místo toho, aby v tichosti vysedávala a minimálně po desáté se snažila elegantně vepsat do papíru jednotlivá písmena. Nejednou byly zastaveny při svém bloudění Isabelliným dědečkem, Edwardem Hydem, jež se dal považovat za největšího oponenta a též nepřítele Anniny matky, Barbary. Všelijaké výtky, dopadající na hlavu obou slečen, však byly nic ve srovnání s tím, co teprve mělo přijít. Nebo spíše kdo?

Louise de Keroual, vévodkyně z Portsmouthu a z Aubigny, původem z Bretagne - nová milenka současného anglického krále a též francouzská agentka, jež měla intrikovat na královském dvoře v zámoří. Mladá, krásná, energická a velmi sebejistá Louise neuznávala překážky - tím více pokud se jednalo o malé zvědavé děti. Kdo by tušil, že tato potvora bude mít moc, o které se dívkám ani nesnilo a brzy vnese rozruch do jejich srdcí. Touha vyhnat Barbaru, Anninu matku, z anglického dvora se jí téměř povedlo i bez toho, aby nejstarší dceru a její nejlepší přítelkyni proklela. Bohužel, stalo se tak. Isabelle kletbu nepřežila a Anna vyvázla z doživotní újmou v podobě schopností, které jí v první chvíli ničily život. Každé slovo, každý nádech se zdál hlasitější, až měla pocit, že slyší i nevyřčené myšlenky ostatních. Zprvu nedokázala ani ovládat svou podobu a stávalo se, že jí několik pírek nechtělo zmizet z kůže, dokud si je bolestivě nevytrhala. Nejvíce však tesknila po své přítelkyni, jejíž duch ji později začínal strašit nejen ve snech ale na každém kroku.

Od této chvíle ji k anglickému královskému dvoru nic nevázalo. Matka již přestala zajímat krále, jehož vetkala do svých tenat zákeřná Louise, a zničená mladá dáma se odstěhovala na panství své rodiny, do Brooksby Hall. V tento čas už se začínaly hromadit nabídky k sňatku, které všechny odmítala jedním mávnutím a pohledem plným opovržením. Možná za to mohla znalost intrik na královském dvoře, neboť věděla, jak snadno muži svedou dívku a jak se samotné ženy dokáží prosadit v roli metres a milenek významných mužů. Anna, nyní už Annabelle, neboť si ke svému jménu přidala i onu něžnou zdrobnělinu Isabelliného, se odmítala stát nástrojem pro muže nebo nedejbože i pro svou rodinu. Začala se zdržovat mimo území svých předků, rodu Villersů, a raději se angažovala jakožto guvernantka v rodinách drobnějších šlechtických rodech, kde vyučovala mladé dámy výchově a přípravě na život i bez toho, aby jim předhazovala tehdejší osud každé movitě zajištěné mladé slečny - domluvený sňatek. Vášnivě jim vysvětlovala, že žena není nucena se podřídit muži, osvíceně hovořila o jejich rovnoprávnosti a možnosti si vybrat, jak hodlají vést svůj život. S jednou z dcer šlechtice z rodu Grenvillů, Hester, dokonce založila ústav šlechtičen, kde pomáhala dívkám rozhodnout se do budoucna.

Roku 1686 se mladé ženě naskytla nabídka odplout s jednou z méně významných, avšak velmi dobře zajištěných rodin, do Ameriky, prvotně do New Yorku, ale nakonec se spolu s nimi usídlila v Salemu, jedné z kolonií, které získávaly nádech města. Před ostatními ukrývala to, co je, nejen za chladnou maskou úzkoprsé guvernantky, ale též za emočně vyprahlou ženou, při jejímž věku je na její svobodný stav pohlíženo ne zrovna dvakrát přívětivě. Koneckonců je snad jedinou starou pannou ve městě, muže si drží od těla a pokud s nimi jedná, pak s náznakem arogantního odstupu a společenských pravidel, které ze zásady dodržuje. Je to už více než šest let, kdy přijela do Salemu, aby vychovávala a vedla k vědění potomky z bohatých rodin. Pronásledována minulostí si možná změnila jméno na Annabelle Delaney, ale zároveň její stín, Isabelle, se jí drží na každém kroku a připomíná nejšťastnější i ty nejsmutnější chvíle, které z Anabelle udělaly to, čím je nyní.



XXX





Žádné komentáře:

Okomentovat