Lorelei Wallace

Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Lorelei Wallace, dříve vystupovala pod jménem Atheleys Beckerley
Stav: Vdova

Rodina:

• Horacio Quince - milující otec, který by pro svou malou princezničku udělal prakticky cokoliv. Po nevydařeném sňatku, kdy mu první manželka utekla s bratrem krátce po narození prvního dítěte, se oženil znovu. Druhou ženu mu však předčasně vzala k sobě smrt. Třetí mu nakonec zabila samotná Thea, o které nadále smýšlí jako o tatínkově holčičce. Proč by měl podezřívat, že v sobě její matka nosila po celou dobu tohoto svazku démona, že?

• Imogen Hastings Quince † - mladá čarodějka s velkými plány do budoucnosti. Moc je sladká a krásná Imogen si myslela, že si jí udrží jako žádná jiná žena před ní. Leč zklamání přišlo znenadání, zato však příliš rychle. Z nové manželky a čerstvé matky se stala troska, prázdná schránka bez duše, která se v posledních měsících života nebyla schopna ani sama najíst. Jednoho dne vypadla z okna, prý nešťastná náhoda.

• Margery Quince † - nejstarší dcera zplozená z prvního manželství. Ráda se brávala jako příklad pro své mladší sourozence, ale ani to ji dlouho nevydrželo. V létě roku 1692 otravnou blondýnku pobodaly včely a dívka podlehla alergické reakci.

• Angus Quince † - synáček od druhé Horaciovy ženušky. Do vínku mu bylo naděleno pomalejší myšlení a ještě zpomalenější reakce, které zapříčinily, že byl svými vrstevníky častokrát označován za moulu a idiota. Dalo se tedy očekávat, že někdo podobného typu se udusí kuličkou hroznového vína.

• Shawn Quince † - nejspíše vůbec nejmilejší sourozenec, pokud by Thea byla schopna lásky nebo podobně kladných citů. Tichý, věčně položený v knihách s touhou vystudovat některou z prestižních univerzit. Smůla tomu tak nechtěla a mladý život tragicky shořel pod silou koňských kopyt jednoho ze splašených zvířat v otcově stáji. Tohle skutečně nebylo dílo démona. Rozhodně ne toho, co si nadále žije pod střechou této rodiny.

• Blanche Quince † - poslední potomek svého otce než si našel svou nejnovější ženu, Imogen. Dítě, které trhalo panenkám hlavy a tahalo kočky za ocas. Thea tehdy zakročila ještě v těle své matky a strčila malou dívku ze schodů stejně jako to dělala milá Blanche svým panenkám. Křup a zlomený vaz byl na světě. Konkurence je třeba se zbavit hned v úplném začátku, no ne?

• Joseph Beckerley † - manžel, sotva však milovaný. Byl jen příležitostným zpestřením, neboť co sladšího je než-li pomsta předrahé sestřičce Margery, která si na něj brousila své prstíky? Jak snadné je nakukat mužské mysli, že to Thea je pro něj ona vyvolená, mnohem krásnější, lákavější a hlavně mladší? Neodolal. A krátce po sňatku zemřela nejen starší sestra ale i chudáček Joseph sám. Určitě byla jen náhoda, že na něj spadl starý strom určený k porážce.

• Lottie Beckerley † - mladší sestra zbohatlé rodiny britských přistěhovalců. Roztomilá avšak navzdory svému něžnému dívčímu vzhledu též velmi podezřívavá. Příliš mnoho otázek vyzdvihlo nežádoucí pozornost, kterou Thea nasměrovala směrem k Josephově sourozenci. Hlavně tu mužskou, která se postarala o několikanásobné znásilnění a zavraždění nezletilé dívky. Vrazi byli dopadeni, postaveni před soud a popraveni s veškerou pompézní slávou okolo.

• Alfie Beckerley - starší Josephův bratr, který odešel ze Salemu bojovat za lepší podmínky. Z války odešel poměrně brzy, neboť krveprolití nebylo nic pro jeho žaludek. Říká se, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a Alfie se rozhodl svůj osud zasvětit do rukou Boha jakožto učedník na budoucího kněze. Je jediným žijícím členem Beckerleyovic rodiny kromě přivdané Atheleys.

• Gordon Wallace - postarší muž, jemuž patří místo v městské radě, ačkoliv nikdo neví, na jak dlouho. Je velmi dobrým stratégem a politikem a veškeré své naděje upíná do jediné duše, která mu ještě zbyla, své dcery Lorelei. Že z původní obyvatelky skvostného těla zbyla jen prázdná skořápka obsazená démonkou? To už je jiná. Ale co na tom sejde, když bude tatínkova holčička. Teď už nezbývá než ji výhodně provdat a nejlépe někomu, kdo zařídí rodině Wallace budoucí nárok nejen na křeslo v radě, ale též na celý Salem.

Rasa: Démon
Věk: 26/ +- 2252

Povolání/Kasta: Dcera člena městské rady/vyšší
Náboženské přesvědčení: Jakožto démon věří ve své síly a rozhodnutí. Boha považuje za lidský výmysl, ale když už jste jednou dcera obchodníka s čajem, pak se kostelu nevyhnete. Navíc díky svým účinným metodám, jak se zbavit všech těch otravných parazitů, kteří si říkali sourozenci, by se měla chodit modlit za jejich duše. A ano, i za svého drahého manžela, jemuž do hrobu taktéž dopomohla.
Portrét: Carolina Porqueddu
 

 

Faleš. Jedna velká faleš a nic jiného. Hluboká, nestoudná, na dřeň odhalená a Lorelei je její královnou. Herečka skrývající se za maskou nevinného dítěte, dívenky, v jejímž životě se stalo příliš mnoho špatného, co poznamenalo její náhled na svět, na rodinu, na budoucnost. Vše je pouhou divadelní hrou toho nejlepšího dramatika, co je zároveň i profesionálním hercem, jemuž patří celé pódium a dav sleduje proměnlivost v celku i v kusech se zatajeným dechem. Co přijde příště? Pláč? Slzy skrápějící jemnou pokožku, nechávaje voskový nádech růžovým lícím? Sebeobviňování, že kdyby se něco změnilo, mohlo být všechno jinak? Nejistota pohrávající v tmavých očích s dotazem, zda si o ní myslíte něco špatného? A radost, když odpovíte záporně? Tahle démonka je schopna využít celý repertoár emocí a vybrat tu, která se jí v momentě bude nejvíce hodit a přinese kýžené ovoce. Koneckonců i proto působí drobným, křehkým, zranitelným dojmem. Protože muži tak rádi ochraňují, tak dramaticky si dokazují svou sílu a přitom netuší, že jsou jen loutkou v rukách ženy. Ne, chyba - v rukách démonky, která se rozhodla jim dát pořádnout lekci.

Oddaného přikyvování se sotva dočkáte, za vašimi zády už od prvního proneseného slůvka plánuje pomstu. Ti, kdo se jí kdy odvážili povolat? Spolu s ní si totiž na triko vezmete jen problémy. Pomstychtivá už od samého začátku. S postupem času přizvala do své mysli ještě daleko větší várku inteligence, což ještě více podpořilo její hlavičku v rozmanitosti kliček čítajících nešťastné nehody kryjící předem naplánovanou smrt kohokoliv, kdo by jen trošku překážel a snažil se téhe démonce házet klacky pod nohy, byť jen omylem. Vždy si dokáže najít východisko. Tak, aby z toho špatně vyšel jen její rádoby pán, ten čaroděj či čarodějnice, kteří se odvážili definovat její temnou podstatu a přát si... Inu, cokoliv, zatímco ona? Ona je jen obětí systému, které je třeba se omluvit a to s největší pompézností. Ano, sice nemá ráda lidstvo jako takové, přesto se s tou masou dá vyjít, když si hledí svého. Jsou to pouze paraziti, kteří se tu a tam přemnoží a pak je třeba zakročit, vždy s úsměvem. Neboť ať se může zakrývat hranou maskou smutku a strádání, to potěšení z lidského utrpení její oči prozradí za každých okolností. Lesklé jiskřičky radosti, co si spokojeně tančí svůj vlastní valčík. Radost z bolesti způsobené lidstvu.

Nechuť plnit rozkazy je silná, přesto dokáže zakrývat svou podstatu a schovávat to jen za pouhý úšklebek. Samozřejmě, že záleží i na tom, co za úkol to je. Některé ji samozřejmě donutí se více usmívat, jiné nikoli, přesto je princip stejný. Poslouchání, pokud je pán dost silný. Poslouchání, i když není a démonka si s ním pouze hraje, podporuje tu bujnou představu moci, která jí má držet v poutech. Stejně jako většina démonů totiž touží po volnosti. Po tom, aby ji ti červi neotravovali a Thea si mohla páchat škody tak, jak se to hodí právě jí, nikoliv na něčí přání. Zahrávat si s lidským osudem po svém, rozdmýchat oheň sváru. Kdo ví, třeba to byla právě ona, díky které padla bájná Trója.

Pro ni samotnou je to mnohdy jen její vlastní hra. Jedním z hlavních postav v této zábavě je i sabat čarodějek, které snad nikdy nepřestane sledovat tmavými očky a poslouchat. Čekat na chybu ve slovech, v přání... V čemkoliv. Cokoli, co by jí umožnilo utnout hlavu pánovi a pochutnat si na čerstvém mase, ačkoliv ne, hmyz do úst skutečně nevloží. Díky vysokému věku by se nejspíš měla naučit nemyslet zlomyslně, ale to je... Zkrátka instinktivní. Stejně jako způsob chování, pro démona tolik typický. Sobeckost. Neohlížení se na ostatní. Dávat přednost pouze svým zájmům či spíše své vlastní zábavě. Pokud bude mít přeci jen dobrou náladu a bude se vám zdát i docela přívětivá. Nenechte se oklamat. Buďto jste jen dalším cílem v seznamu úkolů, nebo si na vás připravuje nějaký ošklivý žertík, po kterém budete hluboce litovat toho, jak jste se s ní ze začátku snažili vyjít zadobře.

Malou radu nakonec... Nedovolte jí se dostat do vašeho podvědomí. Nenechejte se vystrašit podobami, které na sebe dokáže vzít. Dočkáte se jedině dalšího přívalu bolesti a strachu. A jak jinak než... Smíchu. 

Zlozvyky: Jakožto snad každý démon, i Lorelei má tendenci držet se mimo zrcadla. V jejím domě proto nejsou žádné odrazové plochy k vidění a když už, pak se k nim staví zásadně pravou stranou. Ta levá by ukazovala popálenou tvář odhalenou na maso a kosti, skrz na skrz protkanou jizvami jako z těch nejhorších nočních můr.

Dalším zákeřným zlozvykem je neuhýbání pohledem kdy se zdá, že ani nemá potřebu mrkat. Ano, když je třeba, pak sklopí zrak, ač to nedělá ráda - koneckonců je to pouze součást hraní si na křehkou nevinnou dívenku, jíž veskrze pohrdá, ale když chce někoho zatlačit do kouta? Stačí upřít svůj pohled sytě modrých očí odstínu safírem obdařených démantů a sledovat, jak se dotyčný hroutí jako domeček z karet.

Na druhou stranu jsou to právě zlozvyky, které na lidech k smrti nesnáší. Praskání kloubů, poklepávání prsty o desku stolu, koktání, podupávání nohou, jakékoliv náznaky netrpělivosti, která dokáže zatočit s její povahou. Není poté divu, že sama takovéto záležitosti ukončuje drobnými nehodami, ať už se jedná o křeč nebo krapet krvavější zranění.
 

Základní schopnosti:
▲ Velká síla - větší než u jiných tvorů
▲ Předvídání lidských úmyslů
▲ Manipulace s myslí - zvířecí a lidská

▲ Manipulace s tělem - zvířecí a lidská 

▲ Posednutí a vytvoření si vlastního těla

▲ Čtení myšlenek
▲ Zhmotnění fóbií
▲ Vyvolání živých halucinací

▲ Teleportace

▲ Předvídání budoucnosti - pouze možnosti toho, co se může stát

▲ Měnění podoby

▲ Možnost svázání s tělem zvířete/předmětem [při pokusu o spoutání síly čarodějkou/exorcistou]
▲ Poskytnutí schopností čarodějkám [jedna silnější, jedna slabší, na výběru dle démona] 

Schopnosti navíc:

▲ Chronokineze - pouze zpomalí vnímání času, nezastaví ho
▲ Telekineze

Nedostatky: Je mnoho schopností, které Lorelei neovládá, neboť jim nikdy nepřišla na chuť. Neumí tak úplně zhmotnit fóbii jako spíše vytvořit její iluzi v hlavě a dohnat protivníka k šílenství. Taktéž neoplývá velkou trpělivostí, ačkoliv k démonovi tohoto věku by se něco podobného hodilo. Někdy se zkrátka nudí. Sama nevnímá čas jako ostatní a to je chyba, neboť o mnoho přichází - neumí se těšit z maličkostí, ze všedností a jediné, co dokáže rozbušit srdce zkažené temnotou je něčí smrt, jíž si zpomalí a užívá si každý detail. Neumí zacházet se zbraněmi, jejich princip nikdy nepochopila a neumí se proměňovat na muže, dokonce ani vnést mužské rysy do své tváře. Snad proto bude vždy dívčí a jemná, tak zranitelná na první, druhý i stý pohled.

Čerstvě po pozření konkurence v podobě démonského soudce, se vyskytly jisté komplikace v podobě nestálosti jejích schopností. Čas od času vybuchnou, jindy prakticky zahubí každého v okolí.

Mám takový dojem, že jako jedna z mála démonů mohu alespoň orientačně datovat své zrození. Tedy spíš první vyvolání, které se na mně podepsalo a já začala figurovat v lidské hře známé jako dějiny. Psal se rok... Ach, kdo si to má pamatovat, že? Dokážu si vzpomenout jen na jakési šesté století před tím mužem, co si myslel, že jeho slova jsou důležitější než ta moje, kdy se pár mužů a žen rozhodlo, že ovládnou svět. Jak také jinak, tohle je u každého člověka stejné, jen a jen vládnout, zmasakrovat vlastní řady. Typické.

Můj první dojem z planety Země? Úžas. Do chvíle než mé přízračné oči - v tehdejší době jsem ještě netušila, že se nosí čtyři končetiny, hlava a pak jakési podivné výčnělky, které bych jim ráda urvala - spočinuly na těch kreaturách, co se nazývaly lidskou rasou. Těmi, kteří mě přivolaly, zformovaly a nařídili mi jim sloužit. Pravda, byla jsem vychytralá. A také dost hloupá na to, abych se nechala spoutat, podmanit a dokonce si tomu všemu nasadila korunu, když mne nazvali delfskou věštkyní, jejíž jméno zní Phýtie. Phýtie, no kdo to kdy slyšel? Já, zrovna já mám nést tak úděsné řecké jméno. Nu dobrá, chtějí mít ze mě věštkyni, mají to mít se vším všudy. Není totiž nijak těžké prokouknout lidské úmysly, pohrabat se jim v hlavě, nenápadně podstrkovat svoje vlastní myšlenky a převracet jim život naruby. Inu to je moc démonů a já se rozhodla být tím nejhorším, co je může potkat.

Brzy se staly moje věštby tím, co přitahovalo masy lidí k úbočí hory Parnasu, kde jsem seděla já v jakémsi chrámu zasvěcenému neexistujícímu bohovi - pravděpodobně má konkurence - na úděsné trojnožce, ze které mě bolel zadek. Halila jsem se mlhou a kněžím nakukala, že mohu věštit pouze tehdy, když mě nikdo neruší. Někdy jsem pouze mumlala slova hozená do světa, z nichž si vyrobili vlastní věštbu, jindy si pohrála s osudem a vytáhla se s dvojsmyslnými výroky, na jejichž sílu lidstvo doplatilo. Tu se odehrála válka, támhle padla jedna civilizace a tak dále a tak dál. Kněží poustupně umírali a já? Byla jsem volná. Nikdy ne však na dlouho, protože pokaždé se najde nějaký blbec, který si chce podrobit nepřítele nebo rovnou celý svět.

Je asi zbytečné říkat, že tyhle pomstychtivé prožitky mi znechutily svět dřív, než jsem se stala pořádným démonem. Ano, Země byla sice krásná, divoká a plná barev, ale všechna krása se musí někde kompenzovat. Země měla čaroděje a čarodějky - parazity, co z ní braly to nejlepší, aby dosáhli toho jediného: moci. Tohle jediné jsem slýchal při svých vyvoláních. Tohle jediné je zajímalo. Někteří byli lepší, jiní horší. Jedni chtěli vědomosti, ti jiní? Propůjčit si sílu démona a nejlépe bez lhůty na vrácení. Takovým se to stalo osudným už tehdy, když podobnou blbost vypustili z úst. 

Nepárala jsem se s nimi - stačilo mávnout rukou a vaz se zlomil na to tata. Stávala jsem se stále lepší, kreativnější a zdatnější i v tom, jak poštvat čarodějky proti sobě, neboť jsem si brzy všimla, že tato moc spíše koluje v žilách ženám než mužům. Kdo myslíte, že mohl za smrt Césara. Brutus? Ale kdeže, pouze zhrzená milenka. Přiznávám, že jsem si ráda bodla do toho vetchého starce a znovu se zapsala do dějin způsobem, na který je pyšný snad každý démon. Snad. Pomáhala jsem založit požár Říma pod taktovkou Nera, či spíše to hodit na jeho hlavu. Hodilo se to a bylo zase o jednoho lidského pitomce na světě míň. A já? Měla víc klidu. A tím i víc možností.

Mé nejzajímavější role měly teprve přijít. Není totiž těžké zjistit, co vede ke zkáže mužů - žena. A já? Ano, jsem vinna ve všech bodech. Ačkoliv přízemní choutky a touhy po lásce, rodině nebo dokonce bleh, dětech, nechápu, je opravdu zábavné vidět, jak jsi jdou dva a více mužů po krku díky mé genialitě.

Další roky, další dekády, další staletí. Dlouhá doba, kdy jsem si pohrávala s lidskými životy, ničila jejich sny, naděje a budoucnost. Jednou jsem zapříčinila rozkoly v manželstvích krále Jindřicha VIII. s přiznáním, že Anglie se mi zamlouvala. Tolik intrik, tolik nových možností. To já si zahrála na Annu Boleynovou, když mě přivolaly její příbuzné. Pro drahou Aničku chtěly jen to nejlepší a já jim to zařídila. Vklouznutí do jejího dívčího těla bylo snadné stejně jako jí rozmáčknout mysl a osobnost na kaši. Ke své práci jsem ji nepotřebovala. Po zářivém nástupu na trůn jsem mileráda nechala jednotlivě poumírat příbuzné, do Jindřichova ouška jsem našeptala, jaká čarodějka jsem prostřednictvím jeho věrných rádců, s nimiž jsem se zapletla - jednou v roli služebné, podruhé jakési šlechtičny u dvora, párkrát dokonce i za samotnou Annu. Neštěstí bylo na světě, já zničila Boleynovic a mohla jsem si vytvořit další tělo a s ní i další krátkou epizodu pod názvem Jane Seymour. Ta mě ale po pár měsících omrzela, z té něžnosti a laskavosti se mi dělalo zle a díky své oduševnělosti jsem zemřela a zanechala Jindřicha napospas dalším chtivým prstíkům.

A takhle se to táhlo dál a dál pořád dokolečka. Přiznávám, že někdy jsem musela soupeřit se sobě podobnými a cesty démonů se zkřížily. Zatímco jeden propůjčil dar svému pánovi Michelangelovi a stál mu modelem za Davida, já sama musela namalovat Monu Lisu a dodat jí na tajemnu úsměvem, který Da Vinci zpackal. Zaplétala jsem se s velkými muže skrze celou Evropu, od carů po krále, jejichž jména a skutky přetrvají ještě dlouho v lidské paměti. Nakonec jsem byla povolána znovu a spoutána ženou, která si myslela, že najde lepší život v Americe, kde jako jediná bude vládnout mocí větší než ostatní. Myslela si, že změní svět. Já jí v tom chvilku nechala. Zamilovala se, provdala se za muže, jež už měl na krku pár vlastních parchatnů a když začala být moc panovačná, tak jsem jí rozkřápla mozek jako vajíčko. Tedy až poté, co jsem se v ní uhnízdila v podobě plodu takzvané lásky, ačkoliv to vše byla jen moje sobecká povaha, pokud to tak musím nazvat. A když mě porodila? Bylo tak snadné se jí zbavit. A později i všech těch otravných bratříčků a sestřiček a vlastního manžela. Nehody se stávají, no né?

Stále jsou však záležitosti nad její síly. Takové, které rychle omrzí a démonka potlačující chuť všechno ve svém okolí vyvraždit, se raději uchýlí k další léčce, spřádaje tenata pevné pavučiny. Své stávající tělo zaměnila za o něco starší, ženštější a postavené výhodně ve společnosti tak, aby si mohla naplánovat menší či větší pomstu na obyvatelích salemského městečka. Za rouškou nevinně vyhlížející dcery člena městské rady se ukrývá to nejhorší zlo, jež může za vraždu zdejšího soudce, či spíše se obohacení na jeho lahodném démonském obsahu, který s takovou radostí pozřela. Bohužel, její síly se tím stávají poněkud nepředvídatelné a tím ještě více destruktivní.