Caelus

Přezdívka: Abyth
Jméno a příjmení: Caelus
Stav: Nezadaný
Rodina:

• Victor – městský popravčí. Zemřel přirozenou smrtí. Byl svému řemeslu oddaný, to má Caleus po něm. Svého syna vychovával tvrdě, ale trpělivě a těšil se z toho, jak výborného žáka má. Bohužel ho nikdy neviděl na popravišti se sekerou v ruce, jak se sklání nad trestancem.

• Amelia – bývalá obchodnice s kořením. Ztratila se, možná i zemřela. Calea učila psaní a čtení. Příliš času s ním netrávila, neboť hlavní slovo ve výchově měl její manžel. Caleus nemá téměř žádné povahové rysy své matky. Nebo o nich alespoň neví.

Rasa: Kožoměnec
Věk: 30 let
Povolání/Kasta: Nižší třída - Popravčí
Náboženské přesvědčení: Nepřiklání se k žádnému náboženství, ale věří na osudovost. Každý člověk má svůj osud dán a nemůže jej zvrátit.
Portrét: Steven R. McQueen

Podoba zvířete:

Díváte se na muže, který má na svědomí několik stovek lidských hlav. A třeba se vám i líbí, ale nemůžete na to byť jen pomyslet, protože by se jednalo o společenské faux-pas. Zamilovat se do popravčího? Kdo to kdy viděl? Popravu vždy provedl chladně, bezchybně, aby se trestanec zbytečně netrápil, a nikdy poté se nerouhal. Nikdy si neřekl, že to, k čemu byl osudem vybrán, je nelidské. Přesně takhle na tohoto popravčího někteří lidé koukají. Jako na nelidskou bytost, která není schopna jakéhokoliv citu.

Ačkoliv tak na první pohled vypadá, není to úplně tak. Své emoce a city dává jen zřídkakdy najevo, to ale neznamená, že žádné nemá. Úsměv se na jeho tváři objeví jen málokdy, a pokud jej na to upozorníte, vždy to popře. Usmívání se patří k emocím, které si ani sám neuvědomuje, jako by to jeho mimické svaly dělaly bez předchozího povelu z mozku. Za svůj život si prošel několika typy bolesti, ať už zapříčiněnou smrtí jeho otce, nebo přeměnou na rysa. Říká se, že fyzická bolest nikdy nepředčí tu psychickou. A je to pravda i v Caelově případě. Jen to nikdy nedá znát. I když se uvnitř trápí, na povrchu zůstává jeho nic neříkající kamenná maska. Stejně tak nerozpoznáte, kdy je veselý, kdy smutný a kdy naopak naštvaný. Lidé se v něm ztrácí a zatím nikdo se nedostal až k jeho nitru, které není tak chladné jako jeho chování. Je naopak srdečné a mírumilovné. Vyrůstal po boku svého otce, který nad ním stál ve dne v noci, a tak je zvyklý jen na mužský element ve výchově. Jeho matka mu byla učitelkou a v této pozici se nemohla ani trochu snažit o to, aby se Caelovi mravy trochu zjemnily. Aspoň co se zevnějška týče.

Ani za těch třicet let života si nikdy nenašel pravého přítele. Nikdo s ním nechtěl nic mít a jak je známo, ve městech je místo vždy jen pro jednoho popravčího. Neměl tedy ani nikoho, kdo by rozuměl jeho situaci. V centru dění se nikdy příliš nezdržoval, protože vždycky tím akorát vyvolal hádky, ne-li rvačky. O ty vážně nestojí. A tak ani neví, jak takové přátelství opečovávat. Nezná ten pocit, že je někomu snad sympatický a dotyčný se s ním chce bavit, aniž by na něj kul nějaké pikle. Ačkoliv zabíjení je na jeho každodenním pořádku, je vcelku pacifista. Nedokážete ho jen tak naštvat.

Ačkoliv v jeho duši plápolá temperament, který zdědil po svém otci. Jednou se mu snad srdce rozhoří náklonností k nějaké ženě. Nyní ale žhne plamenem nenávisti. Bude trvat ještě nějakou dobu, až tam bude místo na nějaký něžnější cit. Nenávist k čarodějkám v něm bublá již deset let. A jednou tolik tam jistě ještě zůstane. Myslí si, že všechny čarodějky jsou stejné, ačkoliv je to mýlka. Všechny je hází do jednoho pytle, který by nejraději hodil do ohně. Když se pro něco nadchne, není cesty zpátky. Většinou má toho plnou hlavu. Se stejnou vervou se dokáže naučit něčemu novému. Pokud jej ta schopnost zaujme. Je opravdu výborný žák, učenlivý a pozorný. V tomhle ohledu si na něj nemusíte stěžovat. Vždy udělá všechno tak, jak jste mu řekli.

Snaží se městem procházet bez povšimnutí. Není to tak, že by se bál lidí, to ne. Jen se za ta léta přesvědčil, že je lepší, aby o něm nikdo nevěděl, než aby si zase vyslechl všechna sprostá pojmenování. Už se v lidech tolikrát zmýlil, že už to ani nemá chuť jim dávat naději. Pokud si je jistý, že nevíte, jaké řemeslo vykonává, nebude na to nijak upozorňovat. Naopak se o tom vůbec nezmíní, pokud to bude možné.

Svou zvířecí podobu nenávidí už jen z principu. Nikdy o ni neprosil, a přesto mu byla dána. Vždy si to spojí s bolestí a kletbou, kterou na něj seslala černovlasá čarodějka. Dá se říct, že nenávidí část sebe. Bere na sebe rysí podobu, jen když se chce dostat od všech těch lidí a nepozorovaně utéct někam do lesů na několik dnů, kde bude klid. Nebo když potřebuje utéct před agresorem. Většinou ale proměny hned nato lituje, protože za tu bolest to nestojí.

Caelus je příliš složitá osobnost na to, abyste jej poznali za jedno setkání. Pokud ho jako člověka nezavrhnete a budete pracovat na společném vztahu, více se vám otevře a bude o něco snesitelnější. Dokáže se chovat ale jako přítel, či dokonce partner? To on sám nemá ani ponětí...

Zlozvyky: Nechová se elegantně, galantně. To mu vůbec nic neříká. Naopak by se podle mluvy dal řadit k úplně nejnižší spodině. Na čarodějky, někdy i ženy celkově, kouká skrz prsty a nedokáže jim věřit ani nos mezi očima.



Základní schopnosti:
▲ Schopnost měnit se na zvíře – rys červený
▲ Zesílený smysl – sluch
▲ Rychlost

Schopnosti navíc:
▲ Boj na blízko (vyšší)
▲ Telepatie ve zvířecím těle (nižší)

Schopnosti psaní a čtení ovládá, ale opravdu jen v základní formě. Nedokáže se tolik soustředit, aby přečetl jeden delší souvislý text bez jakéhokoliv zaškobrtnutí. Se psaním je na tom ještě hůř než dřív – dokáže se jen podepsat, a to ještě velmi nečitelně. Ovládá perfektní znalost lidské anatomie díky svému řemeslu



Caelus rozhodně nebyl plánované dítě. V tehdejší době přišlo na světlo zkaženého světa všechno, co se dožilo až vrcholného stádia těhotenství. Narodil se do rodiny městského popravčího Victora. Už jako plod v matčině břiše to neměl lehké. Jeho otec by nesnesl, kdyby mu byla dána dcera, a tak den co den vztekle funěl a neustále si mrmlal pod vousy, že tohle mu byl sám čert dlužen. Žena by nemohla pokračovat v jeho profesi. Zcela jistě by se jí tedy musel zbavit. Byl sice popravčí, hlavu sťal již několika stovkám lidí, ale nedokázal by vztáhnout ruku na své dítě. Byť by to byla dívka. Na to se v něm ještě trochu lidskosti skrývalo. Pro štěstí všech mu ale jeho manželka Amelia nad sklonkem léta porodila syna.

Chlapeček byl velkým pozdvižením. Manželé měli jen tolik peněz, aby uživili sebe samotné, s dítětem na krku to bylo ještě horší. Museli se tedy v mnohých ohledech uskromnit. Jako by už tak nežili skromným životem. Popravčí si zkrátka nikdy nežili krásným životem. Museli žít za hradbami města a když už se do něj dostali, byli odměněni opovržlivými pohledy. Ale zároveň všichni ve městě věděli, že takový popravčí je potřeba. Kdo jiný by trestal vrahy a zloděje samotným trestem nejvyšším? Byla to špinavá práce, kterou odváděli jen ti, kteří ve svém životě nenacházeli příliš radosti, a hlavně jim to bylo přiděleno osudem. Amelia s Caelem zůstávali ve skromném příbytku, žena se maximálně pohybovala v okolních lesích, aby našla aspoň nějaké dříví na zatápění. Victor se naopak z města vracel i s náručí jídla, které mu bylo dáno. Nepředpokládali, že se dítě dožije první zimy. Stalo se. A ještě více údivné bylo, když ji i přežilo.

Schřadlé tělíčko rostlo pomalu, ale přece. Jako by se jeho metabolismus naučil, že musí pracovat daleko úsporněji, aby nebylo plýtváno energií. Roky plynuly pomalu a útrpně jako řeka před svým úmořím a z malého modrookého děťátka vyrostl černovlasý chlapec s hnědýma očima. Ještě zdaleka se nedal považovat za dospívajícího muže, když ho jeho otec začal učit řemeslu, které mu bylo dáno.

„Nemůžeme změnit to, komu jsme se narodili,“ říkával Victor, když svého synka prvně zavedl k mrtvému tělu bez hlavy. Chlapec, který sotva rozuměl významu otcových slov, se nikdy neptal, proč se jeho osud nezvrátí. Byl postaven před hotovou věc. Nikdy se nepídil po tom, proč nemůže být lépe. Velmi často si i vyslechl otcovo vyprávění, jak se popravčí činnost v jejich rodině drží již po několik generací. Měl by tedy být hrdý na to, že jednou bude muset setnout hlavu nějakému zloději, který má ještě horší společenský status než on sám? Caelus se těmito myšlenkami nikdy nezaobíral dlouho. Neměl dostatečné vzdělání na to, aby si uvědomil, že kdyby se narodil do rodiny někoho jiného, mohl by být i šlechticem a celý život by nemusel hnout ani brvou, nemusel by uklízet krev po jiných lidech.

Mladému chlapci nebyla dána možnost vzdělání. Otec jej učil lidské anatomii, především co se krčí páteře týče, protože publikum u popravy není zvědavé na úpěnlivý křik trestance, když se kat trefí do nesprávného místa. Zároveň mu říkal, že je třeba řídit se pokyny těch nahoře – vyšší vrstvy. Moc dobře věděl, že Caelus je temperamentní, ačkoliv svou povahu ještě neměl možnost ukázat. Každý muž v sobě ukrývá kousek temperamentu, který nikdy nebude zkrocen. Učil jej nejprve na špalcích dřeva, kde tuhou zvýraznil čáru, do které se měl sekerou trefit. Nejenže tak pomáhal s nasekáním špalků na zátop, ale zároveň se učil přesnosti. Sám Victor byl překvapen, jak je jeho syn učenlivý a obratný. Vážně byl z něj nadšený. Má práce se mi jednou vrátí, jednou mi to všechno oplatíš, synku, říkal si postarší muž v duchu téměř každý večer před spaním.

Aby nebyl Caleus jen zaměřený na své řemeslo, učila jej Amelia psát a číst. Ona, dřívější obchodnice s kořením, něco málo uměla, a to se mu snažila předat. Domnívala se, že se jedná o velmi důležité schopnosti, na kterých by mohl stát život. A měla pravdu. Každý si potřeboval přečíst městkou vyhlášku, aby věděl, co smí, a co ne. I když pro popravčího byla pravidla vždycky trochu jiná. Matka do něj vkládala opravdu mnoho své píle a Caelus jí to všechno opět vracel, když se dokázal naučit číst, aby rozuměl textu a ještě se v mluvení tak hloupě nezasekával. Nedokázal udržet tolik pozornosti, takže by nedokázal přečíst nějakou knihu, nebo snad starší text, který by byl psán starým jazykem. Psát dokázal taky, ale ne úhledně. Mnohdy se stávalo, že text po sobě ani on sám nepřečetl a s rozestupem několika dní si již nepamatoval, o čem psal. Nicméně podepsat se uměl, to bylo hlavní. I tak se ale nepovažuje za vzdělaného člověka. I když negramotný si taky nepřijde. Amelia se snažila poupravit i jeho vyjadřování, ale to po nějaké době vzdala. Muž zůstane navždy mužem. I se svými nadávkami, neomalenými slovními spojeními a arogancí v hlase. Zkrátka jako by svému otci z oka vypadl.

Čas utíkal a chlapec se změnil v muže. Už jen díky tomu, že před lety jeho otec Victor zemřel a on na sebe musel vzít jeho řemeslo. Zužitkoval všechno, co ho jeho otec naučil. Už při první popravě moc dobře věděl, kam má sekeru poslat. Přímo mezi krční obratle, aby se přeťala mícha a hlava odpadla. Trestanec netrpěl a dav, který se přišel podívat na popravu, nemusel poslouchat kvílení, jen co by se Caelus trefil do jednoho z obratlů. Tohle byla bezbolestná smrt, jistě nejlepší, neboť je i velmi rychlá. Mladík moc dobře věděl, k čemu je jeho život předurčen. K tomu, aby sťal hlavu každému, kdo před něj poklekne na špalek. Bylo mu jedno, zda-li to byl muž, nebo žena, odsouzen právem, nebo neprávem. Jen se řídil rozkazy. Přesně tak, jak mu jeho otec říkal. A i přesto vídával a potkával lidi, kteří na tom byli společensky lépe než on. Dokonce zahlédl i samotnou královskou rodinu. Říkal si, že tihle lidé nemají žádná trápení. Aspoň ne tak závažná. On své problémy nevnímal. Vždycky se vyřešily samy. Žil si stereotypním životem, který ho o nic neochuzoval, ale zároveň mu ani nic nedával. Jen pocit, že den co den má na účtě více a více lidských hlav.

Bylo mu dvacet let, když se během své návštěvy města setkal s jednou dívenkou. Mohla být tak stejně stará jako on. Zastavila ho na tržnici, kde se snažil sehnat nějaké jídlo pro sebe a matku, a začala s ním mluvit. Aniž by něco předem udělal. Nedívala se na něj tím opovržlivým pohledem, který doposud znal. Celkově se k němu chovala jinak. A tak jeho srdce zahořelo touhou. Dívenka se mu líbila, on jí taky. Bylo to zřejmé už podle jejích zářivých očí. Na matku tu noc zanevřel. Že by se později rouhal, to vůbec ne. Na city si nikdy nepotrpěl. Ačkoliv dívka v něm vzplála oheň, který ještě několik let potom plápolal. Za lásku se to ale považovat nedá.

„Co kdybych ti řekla, že můžu zlomit tvé prokletí?“ šeptala mu do ucha uprostřed noci, líbajíc ho na krku. On, naprosto okouzlen aktem, který mezi nimi proběhl, jen nechápavě zamručel. „Zítra budeš popravovat muže, který mi měl splatit dluh. Neudělal to. Nezabiješ ho a já tě dostanu na daleko lepší místo. Budeš mít víc příležitostí, ženy se o tebe budou brát a společenského uznání budeš mít tolik, kolik jen budeš chtít.“ Její slova byla tak opojná jako ona celá. Caelus na tu nabídku kývnul s vidinou lepšího života nejen pro sebe, ale i svou matku.

Následující den navečer se náměstí chystalo k popravě. Caelus sledoval muže, kterého k němu vedli s provazem spoutanýma rukama. Věděl, že je to ten, o kterém jeho krásná černovláska mluvila. A přitom sledoval všechny pány, kteří se pyšnili drahými prsteny a šaty. Mezi nimi by mohl patřit. To mu přeci slíbila. Jenže si uvědomil, že tito muži mu dávají rozkazy. Nikdy je neporušil, protože od svého otce moc dobře věděl, že by hazardoval se svým vlastním životem. V tu chvíli myslel na svou matku. Ta by bez jeho pomoci nepřežila. Už tak byla hubená a závislá na jídle, které jí nosil. Tohle jí nemohl udělat. Nemohl dopustit, aby nyní zklamal sám sebe. Byť tím nedodrží slovo, které včera dal. A tak poprava skončila skutečnou popravou, ne ničím jiným. Žádný protest ze strany Calea se neděl. Černovláska všechno zpovzdálí pozorovala, ruda vzteky a rty si rozkousala do krve. Cítila se ukřivděná a zklamaná, že popravčího nedokázala okouzlit svým tělem natolik, aby pro ni udělal první poslední.

Uběhl týden, který se nijak nelišil od těch předchozích. Caleus se opět ocitl v běžném životě popravčího a na tu noc s černovlasou dívkou již zapomněl. Jenže ona nezapomněla na něj. Neodkázala mu prominout, že své slovo nedodržel, a chystala náležitou pomstu.

Během jednoho večera, kdy byl Caleus na cestě z města, objevila se před ním jako přízrak. Ze sekundy na sekundu stála před ním, překážejíc mu v cestě. Mladík se zastavil a ostražitě se na ni díval. Její oči nebyly tak světlé jako prve. Naopak byly temné, plné zla. Začala nahlas odříkávat nějaká slova, kterým muž nerozuměl. Těžko říct, jestli potom usnul, ale v paměti má několikahodinové prázdno. Po něm si pamatuje jen záblesky obrazů a pocitů. Byl vysvlečen ze svých oděvů, ležel nahý na nějakém studeném objektu a nad ním se sklánělo několik postav. Měl rozmazané vidění, takže ani jednu z nich poznával. Bolestně sykl, když mu jedna žena vyškubla pramínek vlasů. Na tuto pobídku už zareagoval a aspoň otočil hlavu do boku. Slyšel znovu ten známý hlas, který rytmicky říkal slovo za slovem. Znělo to až strašidelně. Viděl tam dokonce i nějaké zvíře. Velikostí mu připomínalo nějakou malou šelmu. Těžko říct, co to bylo. Nicméně najednou slova ustala. Místností se rozlehlo ticho, které ale trvalo jen pár sekund. Caleovi se zatmělo před očima z bolesti, která najednou ovládala jeho tělo. Slyšel, jak jeho kost praskají. Od té doby má další několikahodinové prázdno ve vzpomínkách.

Probudil se. Jeho vnímání bylo ale zcela jiné. Neboť byl v jiném těle. V těle drobného rysa. Nevěděl, co s ním ty ženy udělaly, ale domníval se, že v tom měla prsty ta černovlasá žena. Že by čarodějky, o kterých ve městě slýchával nějaké zvěsti, skutečně existovaly? Tohle bylo důkazem. Dostal se z jeskyně. Chůze mu přišla nanejvýš nepřirozená, ale po nějaké době si zvykl. Packy kladl před sebe a bloudil někde v lesích. Netušil, kde se ocitl, nicméně věděl, že přišel o všechno oblečení. V hlavě mu zůstávala otázka, zda-li takhle zůstane navždy. Uvězněný v rysím těle. Byl takový jeho osud? Evidentně ano. Nyní nebude spoután jen řemeslem, ale i druhou stránkou své duše.

Po několika dlouhých dnech doběhl do míst, která znal. Nacházel se u domu, ve kterém žil společně s matkou. Tu tam ale již nenašel. Kdo ví, kam zmizela. Přeměnil se znovu na svou lidskou podobu a na několik dlouhých hodin usnul. Bylo jasné, že tady nemůže zůstat. Neměl už důvod tu dál žít. Navíc se potřeboval vyrovnat s tím, co se stalo. S úsvitem dalšího dne se vydal na cestu. Jako člověk s kouskem rysí duše.

Cestoval po světě, žil z toho, co si našel, peníze žádné neměl. Potkával ale lidi, kteří od něj nebyli až tak rozdílní. Ať už to byli vlkodlaci, nebo ti, kteří se dokázali proměnit na jakékoli jiné zvíře. Potvrdili mu, že čarodějnice skutečně existují. Svou zvířecí část bral jako prokletí. Ještě aby ne. Každá přeměna bolela, ničeho takového se neprosil! Tady začíná jeho nenávist k čarodějkám a zvláště k ženě, která ho přelstila svým opojným vzhledem.

Po deseti letech cestování a žití na pokraji smrti se dostal do městečka jménem Salem. Řekl si, že je na čase se od všeho odprostit a znovu se připoutat k řemeslu, které k němu od narození patřilo a které si od sebe jen tak neodpáře.

Stejně jako svou zvířecí polovičku.

xxx