Jeannette de Montalais

Přezdívka hráče: Blake
Jméno a příjmení: Jeannette Constance de Montalais
Stav: Vdaná
Rodina: Soupis rodinných příslušníků a vztahů. Můžete sem přidat i pomocníky v domácnosti, otroky nebo naopak pány. Démoni si mohou vypsat ty, kterým propujčili svoji moc, ghúlové své oživovatele a čarodějky oživené mrtvoly a naopak, či démony, od kterých získaly moc. Elementálové dopisují své strážce nebo naopak.
Rasa: Banshee
Věk: 23 let, zemřelá vcelku nedávno po velkém požáru, jež zachvátil Salem
Povolání/Kasta: Nižší šlechta / Vyšší společnost
Náboženské přesvědčení: Je vaše postava zastáncem církevních hodnot nebo uznává pouze a jedině síly temna. Nebo snad přírodu? Nevěří v nic a vysmívá se těm, kteří upínají své naděje k jakémusi Bohu? Je sám o sobě bohem?
Portrét: Mea Carena

„Dívka by měla být dvě věci: Být na úrovni a úchvatná.“

Něžná bytost i malá provokatérka skrytá v těle nevinně vyhlížející mladé ženy. Éterická víla, jejíž ručka by snadno vklouzla do spárů diskuzí o politice, jíž rozumí jen na první pohled. Sečtělá a kultivovaná dáma, co se v očích mužů stala nedosažitelnou múzou, svůdná a přitažlivá, podmaňující si okolí jediným pohledem do hlubokých očí. Nestálá, nepolapitelná, překvapující v mnoha ohledech - ať už znalostmi či hravostí odrážřející se v úsměvu. Co je pravdou a co pouze výmyslem znuděných žen, které se chytnou každé novinky, nafukujíci ji do olbřímých rozměrů a vesele podsouvající svým manželům, milencům a rádoby přítelkyním, jež musí mít po boku každá panička? Kdo je ona Jeannette Constance de Montalais, v jistých kruzích známá jako madame du Chambellay, vdaná mladá žena bez manžela po svém boku? Mýtus či skutečnost? Pravda či lež?

Mnozí hádají, potají se dohadují a snaží se odhalit osobnost za velkýma stříbrnýma očima s nádechem safírových nebes, kterými na svět pomrkává zpoza dlouhých hustých řas, co jen dodávají na nevinnosti stejně jako nechtěným svodům. Záleží, na které straně propasti se nacházíte a jak hluboce se necháte vtáhnout do náručí chladné, přesto živoucí krásy a nitek, co se pomalu ale jistě šmodrchají v husté klubko, jejímuž uzlování rozumí jen Jeannette samotná. A možná, že ani ona sama si není tak docela jistá, do čeho se to zapletla. Silná, přesto na první pohled křehká a zranitelná, jak tomu u dívek podobného vzezření bývá. Záplava rusých vlnek spadajících na záda ve vodopádu, který je jen sem tam umravněn do složitě působícího účesu, při kterém hodiny trpí. Pro krásu však žena obětuje nejeden záchvěv bolesti, však vzhled je tím prvním, čím na své okolí zapůsobí. Bledá pleť nepoznamenaná přímému vystavení se slunečním paprskům, i tak bystrému oku neunikne drobná sprška světlých pih rozesetých po jemně tvarovaném pršáku, dalším z mnoha rysů, které dodávají Jeannette na dívčím vzezření, který je čas od času více prokletím než k užitku. Vždyť na světě se najde toliko mužů, jež touží po nevinně vyhlížejícím obalu, protože obsah? Ten je mnohdy nezajímá. Ale našel by se snad někdo odolávající sladkému úsměvu nesoucímu se z plných rtů, jiskřičkám v očích, ve jejichž stříbřitém středu se třpytí vzdělání podávající si ruku s dívčí hravostí, která zavádí až k dětské naivitě? Ne, o tom by se daly vést pochybnosti. Útlost, křehkost, přesto pod šaty sytých barevných tónů se skrývá - či odhaluje? - žensky tvarované tělo stávající se obsahem nekonečna snů mladíků i postarších mužů, jež se nechali zlákat krásou důvěřivé laně. Jedinečná, unikátní, diamant mezi sklíčky všednosti, což nabízejí uštěbetané klepny ženského pohlaví. 

Když po ní hodíte očkem, velmi brzy pochopíte, že není úplně nejčitelnější člověk pod sluncem, protože přeci nemůže existovat nikdo tak nevinný a čistý, jak se místy prezentuje. Za každé situace si zachovává status dámy, je téměř nemožné ji spatřit dělat něco, co by zavánělo rebelstvím. Každá z činností je pečlivě kontrolována, hlídána připomínkami v mysli. Až puntičkářsky si dává pozor na každý jednotlivý okamžik svého života, o kterém jí rodiče vtloukali do hlavy, že musí být zkrátka perfektní. Někdy působí jako ty napudrované, věčně se usmívající paničky z pohádek dokonalém životě plném večírků, tanců a místy peprných, přesto stále vtipných konverzací, ale kdo ji pozná blíže, tak zjistí, že pravda bolí daleko více. Neboť každá mince má dvě strany.

První její tvář, ta, s níž se prezentuje na veřejnosti, byla vytlučena do prvních krůčků rodinou, stvrzena ohněm bohatých kruhů a přiškvařena k její osobě zubem času. Potkáte ji na ulici, bude vám nějakou dobu možná i přítelem, okouzlí vás svou vybroušenou dokonalostí. Najdete ji v těch šťastných úsměvech, účastných frázích dokonale proložených v jednotlivých úsecích konverzace, darech chudým, nabídkách pomoci a organizovaném životě. Lehce se nadchne pro nové nápady, podpoří vás v podnikání a není moment, kdy by nezvažovala nějakou společenskou aktivitu, čas od času hraničící se šokováním veřejnosti pro své menší pobavení. Miluje procházky, čajové dýchánky, zve vás na všemožné akce, sama se účastní všeho, co se kde děje, hodně cestuje, seznamuje se s lidmi. Zkrátka patří mezi ty dokonalé ženy obdivované svým okolím.

Druhá tvář přichází nechtěná, obávaná a nečekaná. S největší pravděpodobností se s ní ani nesetkáte, ale pro případ, že byste jí snad přirostli k srdci trochu více, tak je tu i tahle možnost. A jak ji poznáte? Nebojte se, bezpečně. Jeannette se v tuto dobu poměrně ráda, a hlavně účinně, zavírá ve svém pokoji, odmítaje kohokoli pustit dovnitř. Zámek na dveřích vše jistí a jen ona sama ví, co se uvnitř děje. Ze zásady o tom nemluví, zjeví se po nějaké době, jako kdyby se nic nedělo, skrytá za maskou všedního chování, jako by ty chvíle předtím neexistovaly. Jakoby... nezmizela. Pokud se vám podaří se k ní v tomto stavu probojovat, poté se prosím ujistěte, že stále ještě žije, jí a občas si jde i lehnout. Diagnóza? Bipolární porucha, maniodepresivní psychóza, chcete-li. Stavy deprese sice nepřicházejí tak často, jak tomu jeden čas bývalo, ale poměrně špatně snáší jakékoli výkyvy ze své rutiny či určitý druh vzpomínek. A jaká je uvnitř tohoto náladami zmítaného těla? Opuštěná. Nikdy nenašla nikoho, koho by dokázala doopravdy milovat, touží po přátelích, po blízkých lidech, ale málokdy si někoho k tělu připustí. Má spoustu plochých vztahů, spoustu mužů v tichosti myšlenek označila za pouhé objekty přelétavého zájmu, a je sakra těžké se z nějaké té její povrchní škatulky dostat. Bůh ví, zda to vůbec stojí za to. Není vyloženě nejcitlivější člověk na světě, avšak tehdy se projevují její strachy, malé noční můry přerůstající jí přes hlavu. Vede sklony k patetičnosti, dramatičnosti, a pokud by už měla nějakého muže, tak by musel splňovat spíše ty estetické požadavky, protože je lehčí se skrývat za povrchnost než si k sobě připustit barbara, pro kterého by mohlo zaplanout její ledové srdce. To samé její případné děti, na které již nemá ani nárok - vše v jejím životě musí fungovat absolutně perfektně, bez problémů, těm se zpravidla snaží vyhýbat. Vše dělá na sto procent a neodpouští jakékoli pochybení, to nemá v genech. Neuznává slabosti, nepřipouští si jejich existenci a v jistých ohledech působí až trochu nelidsky. A přesto to bývá ona, kdo sklouzává k těm drobnůstkám jako je strach ze tmy, otevřeného ohně a hře stínů, jež ji poslední dobou tolik děsí stejně jako prudké pohyby. Sama vnímá své slabosti a stává se jednodušší zavřít před nimi oči, dělat, že neexistují a raději obviňovat druhé z jejich chyb než si připouštět vlastní.

V případě jakékoli náhlé kolize osobního života tíhne k panice a obviňování sebe samotné z neschopnosti, čímž se dostává nebezpečně blízko depresivním stavům. Zvykla si dostávat vše, po čem její srdíčko zatoužilo, alespoň co se materiální stránky týče, takže během vyprávění o chudobě spíše tíhne k intuitivnímu přikyvování, než že by to doopravdy nějak zvláště chápala. Není vyloženě rozmazlená. Nu dobrá, možná trochu ano, proto není zvyklá na "ne", neboť si vždy mohla dovolit úplně vše, dostala se na každou akci a nijak zvláště nehodlá tyto své zažité standarty měnit. A pokud už se přeci jenom pro tuto zápornou verzi rozhodnete, tak věřte, že je schopna z dětské soutěživosti zajistit, že to pekelně rychle změníte na ano. Samozřejmě si ale uvědomuje, že peníze mají nějakou cenu, že zadarmo ani kuře nehrabe, ale to ji nikdy nedonutilo se odvrátit od finančních prostředků její rodiny.

Zlozvyky: Viditelné špatné návyky.

Základní schopnosti:

▲ Nadpozemské kvílení hlásící brzkou smrt

▲ Prorocké sny

Schopnosti navíc:

▲ Navštěvování snů - na vyšší úrovni nezáměrná manipulace [vyšší]

▲ Kryokineze [slabá]

Rod Montalais, jehož představitelé jsou známí mezi lidem též jako páni z Chambellay, vlastnící malé území v krajině Anjou, z něhož vzešlo mnoho slavných šlechticů. Sídlo plné lásky, věrnosti a ničím neporušeného svazku Mathurina de Montalais, tehdejšího pána na Chambellay, a Anny de l’Enclos. Tedy ne tak docela. Jak tomu bývá, muži sice vládnou světu, ale jsou to právě ženy, které vládnou mužům - aniž by si to právě oni připouštěli. Stejně tak tomu bylo u Anny, které se povedlo okouzlit jistého aristokrata Francise II. Vaudémonta, naneštěstí stejně utopeného ve svazku manželském. Zda to byla láska či jen náhlé milostné vzplanutí, to je otázkou, na kterou by ani jeden neodpovědi. Tak jako tak, onoho večera při jednom z plesů, které měly zahnat chmurné myšlenky na blížící se zimu, se dopustili oba dva nevěry vůči svým drahý polovičkám. A jak tomu bývá, zakázané ovoce, jež chutná nejlépe, si s sebou nese i jisté následky. V tomto případě početí malé Jeannette Constance.

Do již tak celkem početné rodiny, která zahrnovala sestru  Françoise-Charlotte, staršího bratra Roberta a v roce 1686 i posledního člena Pierra, se tak mohlo vetkat zlatou nitkou psané jméno Jeannette Constance de Montalais, ačkoliv pravda sahala k rodu Vaudémont. Podezření z nevěry utvrdil i vzhled, natolik odlišný od sourozenců, jež se mohli pyšnit záplavou tmavých kudrn a čokoládou zabarvených očí s nádechem bažiné zeleně, stejně jako mírně podsaditou postavou a jemnou dávkou roztomilé neohrabanosti. Na druhou stranu Jeannette působila se svými zářivě rusou korunou a stříbřitým pohledem jako vybroušený démant mezi obyčejnými kousky uhlíku. Díky přirozené štíhlosti působila vyšší, elegantní pohyby labutě doplňovaly ladnost, co jí byla vložena do vínku troufalejšími kmotřičkami. Navrch ona zvídavá povaha, otevřená novým možnostem, vedení šokujících konverzací, jen něco málo z výčtu seznamu odlišností, kdy nebylo pochyb. Jeden z rodičů se dopustil nevěry a přesto, že je snadnější oblbnout manžela, že dítě je skutečně jeho, v tomto případě však jako naschvál nebylo pochyb. Když se jako třešnička na dortu přidá zvědavost, se kterou monsieur Vaudémont strkal nos do cizích záležitostí, bylo rozhodnuto. Jeannette poputuje do kláštera voršilek v Poissy, kde se jí dostane vzdělání a případné otrávené jablko bude odstraněno od plodů, které si zaslouží zářivou budoucnost. Třeba výhodné svazky, se kterými by Jeannette přeci nemohla počítat, ačkoliv už jako malá vzbuzovala zájem ze strany mužů. Nejen svou téměř až nadpřirozenou krásou, ale právě onou otevřeností, kdy se nebála dotknout jakkoliv citlivého tématu, o kterém se ve společnosti nemluví i způsobům hodným pravé dámy. Závan čerstvého vánku, co měl být příliš rychle utnut. Jeptišky si na svou chráněnku však musely ještě nějakou dobu počkat, neboť nebyly to ony, kdo si vzaly malou Jeannette, stále nesoucí jméno rodu Montalais, pod svá křídla, ale právě její právoplatný otec, Francis. Únos - tak pečlivě naplánován jak Annou, tak Jeannettiným biologickým otcem, se odehrál rychle a než se dívka stačila vzpamatovat z předlouhé a nepříliš pohodlné cesty přes půlku Francie, stála v místě, které měla nazývat domovem spolu s druhým jménem, kterého neužívala - Constance, jež mělo zastavit pátrající členy rodiny a jejich známé.

Vřelého přivítání do nové rodiny se sotva mohla dočkat. Nenávist a opovržení čekalo za každým rohem, aby útočilo s titěrností jehel, přesto působilo nepříjemnou a dosti otravnou část jejího života. Trnem v oku se stala předně dvěma ženám na panství - Christine, z prostého důvodu, kdy byla čerstvá návštěvnice živoucí připomínkou nevěry jednoho chladného večera, jehož plod se nyní mohl bez okolků procházet jí pod nosem. A její dceři, Christelle, která v ní viděla... co, sokyni? Možnou konkurentku? Byla za tím žárlivost či opovržení? Možná od každého kousek, zvláště ve chvílích, kdy se Jeannette začala až nebezpečně sblížovat s Nicolasem, starším bratrem miláčka rodiny Christelle, s nímž dokázala nalézt společnou notu. Dlouhé konverzace nad spinetem, na němž dlouhé štíhlé prsty zrzavé dívky sehrávaly uchu lahodící sonáty, hodiny strávené v zahradách panství rodiny Vaudémont, smích a veselí, kdy se do tváří vlévala růž a do pohledu vlouzená plachost. Jízdy na koni, tanec na plesech, vyměňování pohledů, ve kterých se odrážela společná tajemství utajená před ostatními. Nebylo těžké pojmout podezření, že ti dva se k sobě mají jako dvě zbloudilé hrdličky. Ze strany neligitimní Jeannette se jednalo pouze o sourozeneckou lásku, kdy po dlouhé době našla někoho, komu nevadí lehce rozjívená povaha, dávka otevřenosti, se kterou se nebála sáhnout po citlivých tématech - někdy naprosto nevhodných pro pomalu ale jistě dospívající děti - polemizovat o vědách a umění a vůbec - strkat do všeho nos. Čím více se žárlivá Christelle snažila dvojici rozdělit, tím více - a někdy až nehezky sobeckým způsobem - lpěla Jeannette na mladém a naivním zlatovlasém bratrovi. Nicolas tak zcela ve vší nevinně zahájil soukromou Trojskou válku, ve které však nefigurovala bájná Helena, nejkrásnější žena v Řecku, ale právě on, jejich starší sourozenec. Do tenat dvou pavoučic byli vtaženi i další členové rodiny, s výhodným počtem na straně andílkovské Christelle. K drobným škodolibostem a žertíkům na účet zrzavého potomka rodu Vaudémont a Montalais se přidaly i pomluvy, šeptanda a spekulace. Nejen Jeannette pochopila, že slova dokáží způsobit větší škodu jak ohánění se mečem a ačkoliv návrhy na domluvené sňatky, kterým sama volnomyšlenkářská dívka neholdovala a k jejich sabotáži dopomohla něžnou ručkou, popadaly ve stylu domečku z karet, byly zde jisté záležitosti hodné sáhodlouhých diskuzí za zavřenými dveřmi otcovy pracovny. S petit problème, jak ji k dřívější nelibosti oslovovala nejen Christelle ale též valná většina rádoby rodiny až na Nicolase, co se stále držel po Jeannettině boku navzdory ublíženým výrazům miláčka domu, se rod Vaudémont jednoho dne rozloučil. Beze slov a snad právě s oním oddechem, že jim drobná zrzka nezpůsobí žádné rodinné faux pas a bude zapomenuta v historii, vymazána jako otravná skvrna na čistém prádle.

Celé dva roky po svém odchodu od budoucí vévodské rodiny žila tak, jak si její nevlastí otec přál - v klášteře, kde se učila způsobům a ctnostem, mírnila povahu a připravovala se na další tenata manželství, do kterých bude jistě vhozena. Netrvalo dlouho a mladičká Jeannette de Montalais měla získat nové jméno - d'Etiolles. Vztah by to byl velmi zajímavý již na první pohled, neboť Charles-Guillaum, jen o málo starší než Jeannette samotná, měl k životu přístup hodný bohéma, sám byl obdivovatel umělců, hudebníků, literátů a dramatiků, kteří se na malé panství, co novomanželům mělo býti odkázáno jakožto dar, sjížděli. První večírky, vyměnování tipů a jen zřídka klepů, které se v jejich společnoti tolik nenosily. Mladičká budoucí madame d'Etiolles uchvátila uchvátila nejednoho muže té doby, což přinášelo jisté problémy. Jak se ukázalo, Charlesovi sotva mohl vadit onen zájem ze strany mužů, jež upírali pohled na mladičkou snoubenku, neboť samotného ho to táhlo jiným směrem, což se na druhou stranu nelíbilo hlavám obou rodin. Rozluka budoucího svazku nenechala na sebe dlouho čekat, pro Jeannette se jednalo rozhodně o výhodu, neboť jí postkytla zdánlivou volnost a možnost cestování mezi Anjou a Paříží, návštěvy divadla, plesy a večírky, hostění významných umělců i finančníků, které si díky přirozenému šarmu a umění bavit omotala kolem prstíku. Na svém venkovském sídle v Montalais vybudovala zámecké divadlo a často v něm i účinkovala, ve společnosti působila jako výborná herečka a zpěvačka. Stala se mýtem mezi smetánkou, neboť kdo nebyl na jedním z jejích večírků? Jako by nežil a pro společenství nic neznamenal.

Madame du Chambellay, jak si nechává říkat od zástupu ctitelů, jejichž dary by si mohla zajistit život v luxusu až do otravně vysokého věku, se naučila využívat konexí a s nimi spojených míst. Lázeňské resorty, města módy, centra moci. A ačkoliv se může zdát jakkoliv zkušená a s rozuměná se životem za hranicemi Francie, sama nikdy ani nožkou nepřekročila jejich práh. Tedy do doby než toho měl otec plné zuby a zvesela ji poslal za svými rodinnými přáteli do Nového světa. Protestovala, zprvu ano - nakonec se však byla nucena podvolit rozhodnutí hlavy rodiny i přes značnou nelibost, sbalit si věci a nasednout na loď plavící se do francouzských kolonií. Žel osud si pro ni přichystal jinou cestu a namísto do francouzské državy zamířila do Bostonu a odtud směrem k Salemu. Smůla zastihla její kočár při přepadu dravým tvorem, před nímž se pokoušela prchnout v touze uchránit nejen svou počestnost, o které někteří pochybovali, ale hlavně život. Nacházeje jediné místo, které se mohlo zdát pro maniakální bestii největší přítěží, vrhla se do vod jezera bez toho, aniž by znala základy plavání. Utopila se. Tím však sotva mohla skončit její pouť. Koneckonců není tohle Salem?

xxx